Rostliny vyprávějí o lidech

V Súdánu už dva roky zuří krvavá občanská válka. Statisíce lidí zahynuly, miliony jich musely opustit domov. Etnobotanička a archeobotanička Ikram Madani Ahmed dlouhodobě spolupracuje s českými kolegy. Díky tomu nyní našla útočiště v Praze. Od října působí v Archeologickém ústavu AV ČR.

Vzděláním jste botanička, ale o rostliny se zajímáte v širším kontextu – jak v kulturním, tak ekologickém a historickém. Jak jste začínala? — Vystudovala jsem rostlinnou taxonomii. Během doktorského studia jsem se zabývala ekologií rostlin v lesních ekosystémech Súdánu. Kromě vyšších rostlin jsem se zaměřila také na mechy, které jsou v temperátních oblastech běžné, ale v Súdánu jsou velmi vzácné. Rostou jen ve specifických biotopech, především v horských vulkanických oblastech Dárfúru na západě Súdánu. Později mě zaujala chemická taxonomie, tedy klasifikace rostlin pomocí jejich složeksekundárních metabolitů, třeba alkaloidů. Taxonomové se dlouho spoléhali pouze na morfologii, pro srovnávání chemického složení nebyly k dispozici potřebné techniky.

Své taxonomické znalosti jste využila při mapování druhové rozmanitosti súdánské vegetace. — Chtěla jsem ji zdokumentovat, protože Súdán není ve světových databázích příliš zastoupen. Přitom potřebujeme mít informace z celého světa, pokud chceme porozumět komplexnímu fenoménu klimatických změn. Propojit údaje o vegetaci s meteorologickými měřeními a dalšími daty. Vytipovala jsem oblasti reprezentující různé klimatické zóny a vegetační typy, abych pokryla rozmanitost celého Súdánu. Různé typy savany, pouště a polopouště, zemědělské oblasti, vodní ekosystémy Modrého a Bílého Nilu... Informace jsem vložila do databáze shromažďující data z regionu IGAD,¹⁾který je pro studium klimatických změn a desertifikace důležitý.

Ikram Madani Ahmed (*1969) Vystudovala botaniku na Přírodovědecké fakultě Chartúmské univerzity v Súdánu. Vedle taxonomie se zabývá především archeobotanikou a etnobotanikou. Zajímá ji, jak místní komunity využívají rostliny a jak se vegetace přizpůsobuje náročným klimatickým podmínkám. Dlouhodobě spolupracuje s českými vědci z Archeologického ústavu AV ČR a z Centra pro teoretická studia UK a AV ČR na environmentálně archeologických výzkumech v súdánské poušti. Po vypuknutí občanské války musela rodnou zemi opustit. Od října 2024 působí v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze, dvouletý pracovní pobyt je financován z programu Akademie věd Researchers at Risk. Manžel se čtyřmi dcerami získali statut uprchlíků v Egyptě.

Snímek Petr Pokorný

Protože má v tomto směru bohatou minulost? — Ano. Adaptace rostlin na měnící se klimatické podmínky není něco, co by přišlo až s dnes probíhající klimatickou změnou. Mnohé aridní oblasti v dnešním Súdánu byly v minulosti mnohem zelenější. Zajímá mě, jak rostliny reagovaly na postupující desertifikaci a jaké adaptace jim umožňují v suchém prostředí přežít.

Věnujete se i etnobotanice. To u nás není moc známý obor. Co si pod ním máme představit? — Zajímá mě, jak lidé v různých částech Súdánu rostliny využívají. Chodím do vesnic, dám si třeba s vesničany kávu a povídám si s nimi o tom, jak interagují se svým prostředím, které rostliny využívají a k jakým účelům. Takto jsem si povídala například s příslušníky kmene Barti v oblasti Fangoga ve státě Sennar, kmene Flata ve státě Modrý Nil nebo kmene Kababišů na severu.²⁾ Ti lidé mají řadu jedinečných znalostí vycházejících z místních podmínek. Vědí, které rostliny lze využít jako léčivky, které představují zdroj potravy nebo krmení pro zvířata. Vědí také, jak se k různým rostlinám chovat, aby o ně nepřišli třeba proto, že jim neumožní znovu obrazit nebo vyklíčit. Mapování těchto znalostí je důležité pro ochranu biodiverzity i kulturního dědictví. Za pár let už mnohé z těchto informací nemusí být dostupné.

Proč? — Lidé často mluví místním jazykem, který má jen málo mluvčích a postupně vymírá, protože ho vytlačuje arabština a další jazyky. Také se stěhují, mladí lidé jazykem svého kmene přestávají mluvit. Mnohé způsoby využití rostlin už zanikly, lidé je znají pouze z vyprávění starších. A starší lidé nepoužívají vědecká, arabská nebo anglická jména. Takto se znalosti rychle vytrácejí. Naším úkolem je tyto informace shromažďovat a propojovat s dalšími znalostmi. Lze tak například vytipovat přírodní látky, které mohou být užitečné pro farmaceutický průmysl. Místní lidé využívají řadu rostlin např. pro jejich protiparazitické nebo protizánětlivé účinky. Každý kmen má své vlastní způsoby, jimiž léčivé přípravky vyrábí.

Takže nemusí jít o endemické, jinde neznámé druhy, ale o rozdíly v tom, jak třeba i zcela běžné druhy lidé využívají? — Bývá to různé. Většímu rozšíření znalostí brání někdy omezený areál oněch rostlin, jindy jazyková bariéra nebo izolace jednotlivých kmenů a kulturní rozdíly mezi nimi.

Je na vás vidět, že máte lidi, s nimiž pracujete, opravdu ráda. Když o setkání s nimi mluvíte, vaše tvář se rozzáří. — Ti lidé jsou moc milí. Prostí, ale velmi přátelští. Je mi mezi nimi dobře. Myslím, že všichni Súdánci mají stejné srdce. Jsme etnicky rozmanití, ale na nějaké hlubší úrovni jsme všichni podobní. Přátelští, pohostinní. Viděla jsem to v nejrůznějších částech Súdánu. Nikde jsem se necítila cizí. Liší se klima, místní podmínky, způsob života, ale ta vřelost je všude stejná.

Nevadí místním své znalosti sdílet? — Kladu velký důraz na etiku. Vysvětluji jim, že to, co mi vyprávějí, je důležité pro vědecký výzkum. Že jejich znalosti pomohou vědcům z celého světa. Vždy si nejprve vyžádám souhlas s tím, že takto nasbírané informace mohu použít. A dávám si záležet na tom, aby rozuměli tomu, s čím souhlasí.

Archeobotanika využívá informace o rostlinách v archeologickém výzkumu. Klíčovou roli v tom hrají pylová zrna. Co nám mohou prozradit? — Pylová zrna mohou sloužit k identifikaci rostlin podobně spolehlivě, jako nás identifikují naše otisky prstů. Mají obaly, které je chrání, a proto jsou velmi odolné. Pokud leží ve vhodných podmínkách, dovedou přečkat dlouhá období a mohou nám prozradit leccos o minulosti lokality, v níž rostliny kdysi rostly. Znalost minulosti je přitom důležitá i pro porozumění současnosti a pro odhad toho, co lze očekávat v budoucnu. V Súdánu je tento obor velmi mladý, dříve se jím nikdo nezabýval.

To znamená, že jste se k němu dostala samostudiem? — Pylová analýza se u nás učí už v magisterském stupni. Máme pro to specializované laboratoře. Ale studium pylových zrn jako nástroj pro archeologii u nás rozšířené nebylo. Vyžaduje to speciální techniky, je to náročné metodicky i časově. Sama analýzy velkých vzorků nedělám a ve svém věku už s tím asi nezačnu. Ale mohou se to naučit mí studenti. Sama spolupracuji s archeology, jimž pomáhám nikoli se zpracováním vzorků, ale s jejich analýzou. S taxonomickým určením a s ekologickými souvislostmi: ve vzorku jsou ty a ty druhy a jejich ekologické nároky jsou takové a takové… Z toho se pak dají odvodit další informace o zkoumané lokalitě. A nemusí to být jen pylová zrna. Někdy nacházíme i makroskopické části rostlin, především semena a plody.

Jak začala vaše spolupráce s českými kolegy? — Na počátku byly vegetační pahrbky, které mě zaujaly v sníženině El-Ga’ab na západním břehu Nilu v severním Súdánu. Představují zajímavý botanický fenomén, jehož vznik popsali Adéla a Petr Pokorní. Písek hnaný větrem dokáže snadno zasypat celou budovu. Totéž se děje rostlinám na poušti. Většina z nich to nepřežije, ale některé keře dovedou vrstvou písku včas prorůst. Svými kořeny přitom zpevňují okolní půdu. Ve výsledku rostou pořád výš a pod nimi vzniká malý pahrbek, který se postupně zvedá nad okolní krajinu. Na vrcholu je keř, který jím prorůstá a jehož kořeny sahají desítky metrů hluboko až k podzemní vodě. Dokud je keř živý, pahrbek drží tvar. Ale jakmile keř odumře, větrná eroze způsobí rychlý rozpad celého útvaru. Ty pahrbky jsou živé. Nejsou to jen geologické útvary. Keře by v tom prostředí dnes vyklíčit nemohly. Pocházejí z doby, kdy tam byla zavlažovaná zemědělská krajina. Když lidé odešli, keře si dlouhými kořeny dokázaly udržet kontakt s podzemní vodou. Jejich výskyt nás tak upozorňuje na bývalé osídlení, o kterém se jejich studiem můžeme dozvědět leccos zajímavého.³⁾ Mohou být klidně 1500 let staré.

Narazila jste tedy na článek manželů Pokorných⁴⁾ a kontaktovala je? — Bylo to jinak. Na naší univerzitě jsem zahlédla plakát, který zval na jejich přednášku o výzkumu vegetace na archeologických nalezištích. Zaujalo mě to. Na přednášce mluvili o vegetačních pahrbcích, které zkoumali v Egyptě. Zeptali se, jestli někdo něco takového pozoroval v Súdánu. Přihlásila jsem se, a tím začala naše spolupráce. Hledali súdánského botanika, který by jim pomohl s výzkumem. Lokalitu El-Ga’ab jsme pak navštívili a zkoumali společně.⁵⁾

Nejnověji jste prováděli výzkum v Šakadúdu.⁶⁾— Ano. To je projekt pod vedením Ladislava Varadzina. Přizvali mě nejen jako botaničku, ale také jako člověka schopného komunikovat s místními lidmi a zjišťovat, jak jsou adaptováni k životu v pouštním prostředí. Jak přežívají při nedostatku vody a dalších zdrojů, jak dokážou zajistit příhodné podmínky pro svá zvířata. Takže kolegové odebírali vzorky, což byla nesmírně náročná práce, a to i logisticky – v pouštních podmínkách musíte promývat materiál velkým množstvím vody. Já v okolí sbírala botanické a etnografické informace. Jaké rostliny dnes v místě rostou a jak s nimi lidé zacházejí. Které používají jako palivo, které jako krmivo pro zvířata. Jak rostliny chrání před úplným spasením, aby měly šanci znovu obrazit. Jak hospodaří s vodou, když srážky přicházejí jen po krátkou část roku, jinak je sucho. Budují například mělké nádrže, tzv. hafíry, které dokážou zadržovat dešťovou vodu.

S lidmi si povídáte zcela volně, nebo je takový výzkumný rozhovor přesně strukturovaný? — Museli jsme připravit dotazníky, jejichž prostřednictvím jsme informace sbírali. Místní lidé jsou prostí, mnozí ani neumějí psát, dotazník proto musel být strukturovaný a navržený tak, aby otázkám bezpečně rozuměli. Na přípravě dotazníků spolupracovali všichni členové týmu. I archeologové, které například zajímalo, jaké kamenné nástroje místní lidé používají k mletí různých surovin a jak je vyrábějí.

Dodnes používají mlecí kameny? — Ano. K drcení semen, mletí mouky a soli, ženy si takto připravují vlastní parfémy… Ukazovali nám to, i malé děti jsou v tom velmi zručné. Všechny tyto poznatky jsou důležité pro pochopení udržitelnosti života v takto nehostinných podmínkách. O životě dávných kultur vypovídají nejen archeologické a archeobotanické nálezy, ale i to, jak v podobném prostředí lidé přežívají dnes. Nasbíraná data nyní postupně zpracováváme.

Je to jako detektivka. Obraz skutečnosti skládáte ze střípků posbíraných různými způsoby – od archeologických nálezů po rozhovory s místními lidmi. — Líbí se mi, že výzkum kombinuje řadu různých metod od nejmodernějších technologií po zdánlivě docela obyčejné povídání s lidmi. Kombinace všech těchto postupů nám umožňuje lépe porozumět tomu, co se ve zkoumané oblasti odehrávalo a odehrává.

Tři roky jste pracovala i jako ředitelka Súdánského přírodovědného muzea při Chartúmské univerzitě. — Není to instituce určená jen vědcům, ale také místo pro vzdělávání a zábavu veřejnosti. Takových v Súdánu není mnoho. Součástí muzea je archeologická expozice, přírodovědné sbírky, ale také malá zoo. S kolegy jsme se snažili sbírky dobře utřídit a zdokumentovat. S Adélou Pokornou jsme pracovaly na sbírce semen súdánských rostlin. Zatím je uložena zde v České republice, protože jsme pro ni u nás v muzeu neměli vhodné prostory. Popravdě jsem dnes velmi ráda, že jsme přípravy nestihly dokončit před začátkem války, protože kdyby se to podařilo, dnes by byla sbírka nejspíš zničena. Věřím, že jednou, až se situace vrátí k normálu, ji přemístíme do Chartúmu. Podobně v Německu mají sbírku súdánských ryb a pro každý vzorek, který odvezli do Německa, mají duplikát určený pro naše muzeum. Ještě před válkou nám je chtěli poskytnout, ale zjistili, že pro tak rozsáhlou sbírku nemáme vhodné prostory a vybavení. Prozatím nám předali alespoň databázi sbírkových položek. Pozvali mě do Mnichova, jejich sbírka je úžasná, obrovská. Jakmile to bude možné, získáme její kopii do Chartúmu.

Máte informace o tom, v jakém stavu se nyní muzeum nachází? — Přesné informace nemám, protože v místě stále probíhají boje. Ale ze satelitních snímků je jasné, že část muzea je úplně zničena. Poničeny jsou i klece pro zvířata, která buď utekla, nebo zemřela hlady, protože se o ně neměl kdo postarat.

Existují alespoň nějaké online projekty, které mohou kamenné muzeum částečně nahradit? — British Council financuje už od roku 2018 velký projekt Sudan Memory,⁷⁾ který se snaží na jednom místě shromažďovat informace o kulturním bohatství Súdánu. Naše muzeum přispělo virtuální sbírkou semen, ryb, hmyzu a dalšími materiály. Podobné projekty jsou pro nás dnes nesmírně cenné. Pracuji také na návrhu virtuálního muzea v rámci projektu Safeguarding of Sudan’s Living Heritage, který rovněž podporují British Council a UNESCO. Kontaktovali mě, když začala válka. Odpověděla jsem nadšeně, že stejně nemám nic jiného na práci, protože jsem o všechno přišla, začínám od nuly a chci pro Súdán udělat vše, co bude v mých silách. Pro tento projekt zpracovávám sekci „Květiny Súdánu“.⁸⁾ Ale věřím, že jednou obnovíme i naše skutečné muzeum v Chartúmu. Inšálláh najdeme alespoň část sbírek nepoškozenou.

Z domova jste odešli preventivně, nebo jste byli boji přímo ohroženi? — Někteří sousedé zůstali, protože neměli kam jít. Říkali nám, že bombardování a vše ostatní snad nějak přežijí. Ale my jsme se rozhodli odejít, i když to znamenalo vše opustit. Doma nebylo bezpečno, dcery byly vyděšené. Bojovalo se v těsné blízkosti našeho domu, kvůli střelbě jsme nemohli spát. Nelze žít v trvalém strachu, protože vám nad hlavou létají střely. Vzali jsme si jen to nejnutnější – dokumenty, hard disky s daty, notebook. Jinak jsme tam nechali celý náš život. Utekli jsme, abychom začali nový život jinde – a brzy jsme museli utíkat znovu. A znovu. Čtyřikrát jsme změnili místo, než jsme Súdán zcela opustili.

Jak dlouho jste byli na útěku? — Poprvé jsme odešli 20. dubna 2023, uchýlili jsme se na venkov k rodině mého muže. Začátkem května jsme se vrátili, ale situace byla natolik nebezpečná, že jsme 15. května domov opustili definitivně. Odešli jsme do jiné vesnice k příbuzným. Ani tam to nebylo zcela bezpečné, a když 6. října 2023 vypukla v okolí bitva, museli jsme opět utéct, tentokrát do města Al Kamlin. Ale tam bylo tak draho, že jsme nesehnali ubytování a vrátili se do vesnice, kde jsme do prosince žili téměř bez elektřiny a přístupu k internetu. Potom můj muž sehnal práci v nemocnici, takže jsme se mohli přesunout do Al Kamlinu. Ale už za několik dní na město zaútočili povstalci a my museli opět utéct na venkov.

Opakované útěky, nejistota a nebezpečí – muselo to být pro vás všechny traumatizující. — Jedna z mých dcer měla před válkou nehodu a utrpěla komplikovanou zlomeninu stehenní kosti. Má v ní šrouby, nohu by neměla zatěžovat. Hojilo se to dobře, chodila už normálně. Ale potom jsme museli utíkat, přeskakovali jsme zdi… Noha jí otekla a začala velmi bolet. Když se pak dostala k lékaři, ukázalo se, že se šrouby zlomily. Nyní se jí noha už zklidnila, ale v pořádku stále není. Bude muset na operaci.

Jak jste se nakonec dostali ze Súdánu? — Hledali jsme způsob, jak se dostat do bezpečnějších oblastí na východě země. V únoru 2024 jsme se vydali na cestu do Kassaly. A tam jsme se rozdělili. Já zůstala, manžel s dcerami odešli začátkem března přes poušť do Egypta. Zůstat všichni v Súdánu, byť v bezpečné oblasti, jsme nemohli, protože ceny bydlení stouply tak, že bychom si to nemohli dovolit.

Proč jste neodešla se zbytkem rodiny do Egypta? — To nepřipadalo v úvahu. Jeden z nás si musel najít práci, a to je v Egyptě prakticky nemožné. Nejstarší dcera dokončila studium medicíny. Nyní musí být rok na univerzitě v Alexandrii a získat certifikát, aby mohla začít pracovat jako lékařka, což rodině finančně hodně pomůže. Už jsem jí poslala 1400 dolarů na poplatky a na vyřízení všech potřebných dokumentů a studijních materiálů, další peníze musím našetřit na zbývajících šest měsíců. Druhá nejstarší dcera medicínu studuje. To je teď pro mě klíčové. Musím se postarat o to, aby mé dcery nepřišly o budoucnost. Do toho jsem dostala zprávu o možnosti pracovat dva roky v České republice. Kdybych ilegálně přešla do Egypta (víza nebylo možné získat), měla bych statut uprchlice, přišla bych o pas a nemohla bych Egypt opustit. Proto jsem zůstala další čtyři měsíce v Súdánu a čekala jsem na víza, abych mohla odejít do Nairobi a nakonec do Prahy.

Jak jste se o možnosti působit v ČR dozvěděla? — Na útěku jsem měla jen občas přístup k internetu. Když jsem v mobilu objevila zprávu o stáži v České republice, byl to pro mne příjemný šok. Jako nějaká magie. Aniž mě vzhledem k okolnostem dokázali kontaktovat, mí čeští kolegové z Archeologického ústavu sehnali mé CV, pas, zařídili vše podstatné.

Jak jste si v Praze zvykla? — Lidé jsou úžasní. Všichni mi moc pomáhají, v tomto ohledu se tu cítím jako doma. Těžké bylo zvyknout si na místní klima – přiletěla jsem v říjnu, na takovou zimu jsem nebyla zvyklá. Prahu jsem trochu znala, byla jsem tu už dříve. Ale nyní to je jiné – dříve jsem se například nemusela starat o to, která tramvaj kam jede. A všechny budovy v centru mi připadají stejné. Pořád bloudím. Náklady na život v Praze jsou vysoké, takže je pro mne těžké šetřit peníze pro dcery. Ale vše zvládneme.

Už rok jste se neviděla s rodinou. Jste v kontaktu alespoň přes videohovory? — To ano, takto se vídáme. Zrovna mi ukazovali, jak zdobí byt na ramadán. Když si voláme, snažím se být silná, nepláču. Protože tím bych brala sílu jim. Rodina je v bezpečí, má kde bydlet a co jíst, dcery studují, to je hlavní. Bude to zase dobré.

Vidíte naději na brzké uklidnění konfliktu? — Armáda chce povstalce zcela zničit. Není možné si s nimi sednout k mírovým jednáním, protože napáchali tolik zvěrstev. Takže mír je zatím v nedohlednu.

Počítáte s návratem do Súdánu? — Rozhodně. Těším se na setkání s příbuznými, s přáteli a se sousedy, kteří jsou stále naživu. Chci se podílet na znovubudování země, která nyní tolik trpí. Takhle nemůžeme žít věčně. Naše životy nám ukradli, ale naše děti musí žít v míru. Chci pro ně bezpečnou budoucnost.