Když malé souvisí s velkým

Evropským kontinentem mohutně hýbaly čtvrtohorní klimatické změny. Dokonce i stromy podnikaly smělé dálkové pochody. Výjimky ovšem potvrzují pravidla a reálný svět je o poznání složitější, než jak se nám snaží namluvit leckteré učebnicové poučky. A to je dobře, protože jinak bychom tu dnes měli podstatně chudší živou přírodu.

Míra biologické rozmanitosti je podmíněna v prvé řadě pestrostí prostředí, ve kterém příslušné organismy žijí. V této souvislosti hovoříme o geodiverzitě, což je pojem zahrnující nejen geologické a geomorfologické fenomény a objekty, ale i abiotické pochody nejrůznějších časoprostorových měřítek – procesy hydro(geo)logické, pedogenní, (mikro)klimatické, kryogenní, tektonické a mnoho dalších (viz Vesmír 79, 95, 2000/2).

Vztah mezi geodiverzitou a biodiverzitou je intuitivně zřejmý: S rostoucí variabilitou abiotického prostředí roste šíře uplatnitelných životních strategií organismů a v důsledku roste i biologická rozmanitost. Specifické kombinace abiotických faktorů navíc mohou vytvářet výjimečná stanoviště, která umožní lokální přežívání druhů i celých společenstev v jinak nehostinném prostředí.

Taková útočiště, refugia, jsou důležitá nejen z pohledu čtvrtohorní paleoekologie a biogeografie. Velký význam má jejich výzkum také v ochraně současné přírody, protože umožňuje formulaci obecných pravidel šíření a přežívání organismů v neustále se měnícím prostředí. Například v podmínkách prudkých klimatických změn, což je z dobrých důvodů jedno z klíčových témat současnosti.

Regionální a lokální geologické a geomorfologické charakteristiky zkoumaného území. A. Hodonínská Dúbrava (červené kolečko) leží na severním okraji vídeňské pánve – až 5 km hluboké vnitrokontinentální propadliny, rozčleněné řadou zlomů. B. Na topografickém modelu terénu je patrné, že podstatná část území je pokryta desítkami mělkých oválných až kruhových „kráterů“ (oblast s největší koncentrací vyznačena červenou přerušovanou čárou; detailně viz C). D. Podélný řez jednou ze zkoumaných depresí. Na bázi se nachází nesoustavná vrstva křemenných sintrů, překrytá koluviálními sedimenty a písky navátými v období pozdního glaciálu.

Velká a malá glaciální refugia

Molekulární fylogenetická data nashromážděná v posledních dvou desetiletích [1, 2] naznačují, že ve vyšších zeměpisných šířkách Evropy byla řada klimaticky (teplotně i jinak) náročných druhů živočichů a rostlin schopna v izolovaných populacích přečkat drsné období posledního glaciálního maxima (Last Glacial Maximum – LGM, ~26,5–18 tisíc let před současností; kiloyears before present – dále jen ky BP). Tenkrát se průměrné roční teploty vzduchu pohybovaly o 8–10 °C níže než dnes. Také srážkové úhrny byly dramaticky nižší, většina vody byla uvězněna v nadzemním i podzemním ledu, a tudíž byla pro organismy po velkou část roku nedostupná.

Na základě zmíněných fylogeografických poznatků se předpokládala existence drobných, ve fosilním záznamu těžko doložitelných stanovišť s lokálně vhodnými klimatickými podmínkami. V těchto souvislostech se začalo hovořit o tzv. mikrorefugiích. Z nich by se příslušné organismy mohly počátkem holocénu šířit dál na sever. Takové úvahy byly ovšem v ostrém rozporu s tradičním, více než sto let přetrvávajícím paradigmatem: s učebnicovou poučkou o velkých glaciálních refugiích ležících v okolí Středozemního moře [3]. Na druhou stranu by ovšem velmi dobře řešila základní dilemata kvartérní biogeografie, především tzv. Reidův paradox, který spočívá v poznatcích o překvapivě vysoké rychlosti procesu postglaciální rekolonizace střední a severní Evropy teplomilnými druhy.