Pratrampové a prapaďouři

Když jsem chtěl na vandr a pršelo, vyrážel jsem často do pískovců. Spánek pod převisem je vždy příjemnější než vlhké utrpení pod umolousaným igelitem, v převisech lze často také najít suché větvičky a listí, kterými lze rozdělat oheň. Jen po nocích mě probouzely zvuky života pískovcového města – šustění drolícího se písku v hromadách listoví, černé tělo skály proti nočnímu nebi občas působilo jako víko hrobu. Snad se zrovna dneska popraskaný skalní blok neuvolní! Přemýšlím, jak moc mohl můj excesivní táborák narušit statiku zvrstveného pískovce. Ráno se naštěstí opět probouzím, spacák mi však sjel z karimatky do číchsi smradlavých bobků, písek silně páchne, snad kuní močí…

Petr Pokorný, Petr Šída (eds.): Hinterland. Archeologie severočeských pískovcových krajin
Kodudek, Praha 2025, 288 s., ISBN 978-80-909177-8-1

Kdyby měla kniha Hinterland Petra Pokorného, Petra Šídy a dlouhé řady spoluautorů krátký abstrakt, mohl by jím možná být i předchozí odstavec. I tak se totiž dají shrnout výsledky rozsáhlého paleoekologického a archeologického výzkumu, představené v této knize s podtitulem Archeologie severočeských pískovcových měst. Praktické využití pískovců se za tisíce let příliš nezměnilo. Závěry jsou docela překvapivé a mají značný romantizační potenciál: dnešní trampové a jejich divoké osady pod pískovcovými převisy jen navazují na mnohem starší archetyp lovců a sběračů, jejichž kultura přežívala v ostrovech pískovcových labyrintů ještě velmi dlouho po začátku neolitu. Hned za hranicemi pískovců ovšem žili paďouři: zemědělci, kteří si z (nedobrovolně) opuštěných převisů při okraji pískovců občas udělali chlívek nebo stáj. Jak asi jejich kontakt vypadal? Nepodobal se již v něčem současným sporům o využití pískovcových krajin?

Kniha však zasahuje ještě mnohem hlouběji do historie, do doby, kdy paďouři neexistovali a ve střední Evropě panoval poslední glaciál. Pískovcové oblasti tehdy fungovaly jako refugium, kde se – díky složité geomorfologii – lokálně udržovaly podmínky vhodné pro některé náročnější dřeviny a některé druhy zde přežily i ta nejchladnější glaciální období. Později, už na začátku holocénu, krajina okolo pískovcových oblastí postupně zarůstala lesem, pískovce však zčásti dál zůstávají otevřenou krajinou, zarostlou světlou borovou savanou. Opět za to ovšem trochu mohou tehdejší obyvatelé skalních měst, kteří si své světlé borové lesy s lískou nechtějí nechat vzít a pískovce pravidelně vypalují, zřejmě aby potlačili konkurenty oblíbených oříšků. Při čtení tohoto fascinujícího popisu aplikované krajinné ekologie mě téměř ovládne chuť vzít sirky a jít si kus pískovců zapálit – radši bych v našich pískovcích viděl lísku než monotónní smrčiny.

V časoprostorové konzervě pískovců ovšem dlouho přežívala nejen lovecko-sběračská kultura, ale i některé z dnešního pohledu exotické druhy dřevin, jako je borovice limba nebo ještě donedávna přehlížený modřín. Limba již v našich pískovcích neroste (kromě romantických předválečných výsadeb na sudetoněmeckých zahrádkách, to je ovšem jiná kapitola). Modřín je postupně rehabilitován a na „reliktních“ stanovištích nově tolerován, ačkoliv jeho současné porosty pocházejí z Tyrol. V pískovcích rostl ještě tis – další přehlížená dřevina, která je dnes z těchto krajin zcela vytlačena, opět působením člověka…

Za velmi fascinující aspekt knihy považuji příběhy jednotlivých pískovcových krajin. Zatímco jižní Kokořínsko téměř voní submediteránem a při popisu převisů s vápnitými krustami a sprašovými čepičkami je cítit navazující starou polabskou kulturní step, drsné, tektonicky vyzdvižené Adršpašsko nebo Tiské stěny jsou cítit bídou přežívání ve studených skalách s minimem převisů, ve vlhkých, hlubokých roklích. Na pozadí popisu pískovcových kultur se tak odrážejí i geologické fenomény, které jsou v úvodu knihy velmi trefně popsány jako „babička s Alzheimerem a vnučka s ADHD v jedné garsonce“, což přesně vyjadřuje paradox kombinace strnulosti i dynamiky pískovcové geologie.

Podobné paradoxy kniha popisuje i jinde. Dobrou ukázkou je borová krajina na severu Kokořínska, v knize familiárně nazývaná „bezdězská tajga“. Příběh tohoto úseku krajiny, který je pro mnoho lidí symbolem značně „paďourské“ postnormalizační zábavy, je docela neobvyklý: časoprostorová konzerva jehličnaté tajgy je dlouhodobě udržována pravidelnými požáry. Perspektiva dogmatické ochrany přírody je tu postavena na hlavu, ony „původní bukové lesy“ zaujímají roli obtížného synantropního plevelu a řádkované borové kultury jsou rehabilitovány jako industriálně pojatá verze opravdové jehličnaté tajgy.

Obdobným nahlodáváním a relativizací zaběhnutých „ochranářských“ nebo lesnických pravd se kniha jen hemží a je to dobře, protože takto neotřelý přístup v současném ochranářském diskurzu dost chybí. Podobně jako v diskusi o tom, jestli je lidská přítomnost, případně „trampské“ aktivity v podobě rozdělávání ohně, přespávání a konzumace buřtů, pod převisy žádoucí. Autoři knihy se k aplikaci archeobotanických poznatků vyjadřují v závěrečné kapitole, která interpretuje výsledky výzkumu pro současnou ochranu přírody. Tato kapitola je napsána neobvykle krotce, asi aby s vaničkou nebylo vylito i dítě. Ačkoliv tuto strategii chápu, je to možná jediné místo v celé knize, kde bylo možné trochu více šlápnout na plyn.

Ačkoliv je Hinterland výsledkem práce dost velkého množství autorů a interpretací podobně velkého množství projektových výstupů, zachovává si konzistenci a čtivost, která v podobných případech vůbec není běžná. Naopak, decentní heterogenita textů poměrně pěkně ladí s variabilitou popisovaných fenoménů, asi jako při pozorování různých tvarů pískovcových skal. Poměrně rozsáhlá kapitola popisující paleobotanické a archeologické metody také poctivě vymezuje omezení a výpovědní sílu jednotlivých příběhů a dává nahlédnout do struktury výzkumu a postupů paleobotaniky a archeologie. Mezioborový charakter textu je posílen o malakologický pohled (Ztracený šneků ráj) i reinterpretaci Ložkovy „lužické katastrofy“. Název kapitoly naznačuje, že ačkoliv se autoři od romantických představ o pískovcové krajině distancují, přesto se Máchovi daří aspoň někdy prolézt zadními dvířky. Ztracený ráj lovců-sběračů i šneků; sympatické přebývání loveckých skupinek uprostřed krajiny zahnojené a umaštěné prvními zemědělci. Není divu, že archeologickým důkazem přítomnosti lovců-sběračů pod převisy jsou elegantní pazourky, zatímco v případě zemědělců je to většinou různě velké hovno.

Vím, že do jedné knihy nelze stěsnat všechno, ale během pročítání Hinterlandu jsem docela přemýšlel, jak to bylo jinde, v jiných členitých krajinách, které musely být také atraktivní a osídlené – například ve Džbánu, různých žulových skalních městech nebo třeba v jemně členěných pahorkatinách jihozápadních Čech. Není podobná reinterpretace krajiny vhodná skoro všude? Není úmorně opakovaný příběh o zlém člověku a moudré přírodě, zlém smrku a hodném buku, původním pralesu a umělých polích potřeba finálně hodit do koše? Protože ačkoliv podobné poznatky již začínají prosakovat i do biologického a ekologického mainstreamu, bláboly o původním souladu s přírodou a temném hvozdu historie se dodnes bezduše drmolí na téměř všech úrovních vzdělávacích institucí. Hinterland by měl být povinnou četbou učitelů biologie na středních i vysokých školách, klidně i se svorkami na očích jako v Burgessově Mechanickém pomeranči.

Knihu doprovázejí velmi kvalitní fotografie od temných náladovek po snímky zrnek pylu. V některých případech jde i o momentky z výzkumu, vedle vrtáku lze spatřit i doutnající ohýnek nebo sušící se spacáky. Je to důkaz: autoři Hinterlandu rozhodně nejsou paďouři. Doufám, že podobná revize našeho porozumění zdánlivě až příliš dobře prozkoumané krajině střední Evropy bude mít pokračování a zapůsobí prakticky na současnou lehce zamrzlou ochranu přírody, která se dodnes vesměs nezbavila nešťastné duality člověk versus příroda. Hinterland tuto umělou dualitu přesvědčivě rozbíjí.