Od dvoření k balení

Hledání a budování vztahů, namlouvání, dvoření a „balení“ má dnes výrazně jinou podobu než v 19. a 20. století. Dnes to prý mají mladí lidé těžké, podívejme se tedy, jak seznamování chodilo dříve. Byla situace mladých lidí snazší, nebo obtížnější?

Podobě současných heterosexuálních předmanželských vztahů se před časem věnoval Deník N. Autoři článku připomínali, že do budování vztahů dnes zasahují aplikace, sociální sítě. Navzdory těmto inovacím si oslovení respondenti stěžovali na obtížné seznamování, na oddělení sexu od emocí, ale i na fakt, že „kluci se dneska bojí udělat první krok“. Je přerámování genderových rolí, kdy iniciativu přebírá žena, novým tématem? Minimálně do první světové války to bylo vyloučené, později se to „neslušelo“. „Balil“ muž. Pravidlo vzalo za své až v šedesátých letech 20. století, když se do životní etapy navazování milostných vztahů dostala generace narozená mezi léty 1940 až 1950.

1. Obálka pozdně osvícenské příručky německého spisovatele Adolpha Kniggeho Über den Umgang mit Menschen z roku 1784, ze které hojně čerpali i čeští autoři.

Hlavou rodiny je muž

Nejen po celé 19. století, ale i pro první polovinu století následujícího (rakouský občanský zákoník z roku 1811 platil s mírnými úpravami do roku 1950) byl hlavou rodiny muž. Nezdá se, že by v tomto závazném paradigmatu sehrála významnější roli rovnoprávnost pohlaví, kterou zakotvila nová Republika československá v roce 1920. Po druhé světové válce potvrdila rovnost obou pohlaví ústava přijatá 9. května 1949, o rok později byl přijat nový občanský zákoník, který zrušil dominantní roli muže v rodině. Vzrostla zaměstnanost žen, jejich pracovní vytížení – služby, které by usnadňovaly domácí práce, de facto neexistovaly. Rovnoprávnost měla své meze. Stejně jako tomu bylo po celá desetiletí předtím, i v době budování lepších zítřků měl první krok v navázání známosti učinit muž. Byl to stále on, který se ženě zprvu dvořil, namlouval si ji, posléze ji pak „balil“ (více rámeček na protější straně).

Prostory seznámení

Společnost 19. století byla sešněrována množstvím příkazů, zákazů a pravidel. Svým způsobem vedly k segregaci pohlaví, zřetelné především v prostředí městských elit. Přičteme-li k tomu fakt, že nepočetná zařízení pro vyšší vzdělání dívek měla podobu striktně dívčích ústavů, je zřejmé, že příležitostí k seznámení mladých lidí bylo ve srovnání s dneškem méně.

Situace se změnila po první světové válce. Segregaci odstraňovalo školství – přibývá koedukovaných škol, přibývá dívek na středních, ba vysokých školách. Roste počet mladých žen, které po ukončení vzdělání pracují mimo domov, v menším či větším kolektivu.

V době monarchie i republiky umožňují navazování kontaktů různé kulturní příležitosti, divadla, koncerty, plesy vhodný prostor k seznámení se nabízel i kostel.

Pozdní 19. století a první republika byly zlatou dobou spolků. Vstup žen do nich (pokud se nejednalo o spolky ženské) byl sice stanovami zpravidla omezen, ale neplatilo to pro spolky divadelní či pěvecké. Zkoušky, představení, oslavy po nich nabízely příležitost k často intimnímu sblížení – dochované paměti či deníky jsou výmluvné.

Velký socializační potenciál měl sport, další platforma pro prolamování genderových konstruktů a hradeb mezi pohlavími. Autoritami ale nebyl přijímán jednoznačně, vzpomeňme na kanonické Študáky a kantory Jaroslava Žáka. Také jako prostředek odstraňování pohlavní segregace byl zpochybňován.

2. Sport představoval nový prostor k navazování známostí.

Výsostnou a kladně přijímanou příležitosti k seznámí byl tanec – plesy a bály včetně domácích, taneční večírky. Plesy cílily vždy na konkrétní společenskou vrstvu, účast byla automatická, nebylo třeba žádných zvacích formalit. „Taneční“ čili kurzy společenského tance a chování pro mládež ve věku 14 až 19 let se staly ve střední Evropě tradicí. Vznikly před polovinou 19. století, přežily obě totality a existují dodnes. V polovině 20. století se objevily tzv. taneční čaje, odpolední taneční zábavy konané zpravidla v kavárnách, teoreticky bez podávání alkoholických nápojů.

Od konce dvacátých let minulého století bylo možné pozvat dívku do kina: film byl příležitostí k rozvíjení známosti i milostnou inspirací. Příležitostí k seznamování mladých lidí prostě přibývalo, nic na tom nezměnila ani německá okupace. V dobách lidové demokracie jich vlivem všeobecně panující „kolektivizace“ ještě přibylo.

I přes nesmělé impulzy ženské emancipace, které se objevují od sedmdesátých let předminulého století, zůstávala v seznamování hluboko do věku následujícího iniciativa v rukou mužů: „žena musí být mužem vyvolena,“ platilo stále. Od mužů se očekávalo, že budou rozhodní, racionální a schopní zajistit rodinu. Ženy byly vychovávány k tomu, aby byly ctnostné, oddané a poslušné. Jejich úkolem bylo stát se dobrými hospodyněmi, manželkami a matkami. Měly zůstal zdrženlivé a čekat na impulz ze strany muže.