Jak probudit imunitu a využít ji proti rakovině

Imunitní systém je obrannou linií chránící organismus nejen před viry a bakteriemi, ale i před vznikajícími nádory. K tomu, aby se nevymkl kontrole a nezaútočil omylem i na zdravé buňky, které jsou tělu vlastní, slouží různé regulační mechanismy, jakési „molekulární brzdy“.

Jejich působení je většinou zprostředkováno interakcemi mezi receptory na povrchu imunitních buněk a specifickými proteiny, které se na ně vážou (ligandy). Výsledkem je tlumení nadměrné imunitní aktivace. Bohužel se rakovinné buňky se úspěšně učí, jak těchto mechanismů zneužít, ošálit bílé krvinky a ukrýt se před imunitním dohledem.

Biomedicínská věda proto studuje možnosti, jak obranyschopnost ve vztahu k rakovinným buňkám opět „odbrzdit“. V klinické praxi se již využívají tzv. inhibitory kontrolních bodů imunitní odpovědi, např. na ose mezi receptorem programované buněčné smrti (programmed death-1, PD-1), který je přítomen na povrchu aktivovaných imunitních buněk, a jeho ligandem PD-L1 vylučovaným na povrchu mnoha buněk organismu, včetně těch rakovinných. Pokud se léčbou tato interakce přeruší, nádor se stane pro buňky imunitního systému opět viditelným a ty na něj mohou znovu zaútočit.

Současná imunoterapie je založena především na monoklonálních protilátkách – biologicky produkovaných bílkovinách, které se navážou na kontrolní body imunitní odpovědi a zablokují je. Monoklonální protilátky znamenají revoluci v protinádorové léčbě a pomáhají mnoha pacientům, u nichž dříve léčba selhávala. Jenže nefungují u všech nemocných, a navíc mají řadu nevýhod – musejí se podávat infuzí, často dlouhodobě a v nemocnici; mohou mít i závažné nežádoucí účinky, protože „odbrzděný“ imunitní systém začne napadat zdravé buňky v organismu; nezabírají vždy a u každého nádoru a v neposlední řadě jsou velmi náročné na výrobu, a tím i drahé.