Teplota lávy

1894: O teplotě lávy známe málo spolehlivých zpráv. V Neapoli baví se zvědavci házením měďáků na žhoucí lávu, které ve chvilce úplně se roztápějí. Ku proudu vytékající lávy těžko se pro sálavé teplo přiblížiti a je neobyčejně obtížno pro velikou hustotu lávy žároměr do ní ponořiti. Profesor Bartoli přiblížil se až na 2 m k výhni lávové a zkoušel teplotu přístrojem velmi jednoduchým. Dal rozříznouti hlaveň bambitky po délce v půli a mezi ně vložil tyčinku platinovou, a upevnil vše na železnou tyč zapuštěnou pevně do silné žerdi z kaštanového dřeva. Po šesti minutách, jež uplynuly po ponoření hlavně, nastala rovnováha v teplotě a přístroj vytažen. Po té hlaveň rozevřena a platinová tyčinka ponořena do vody v kalorimetru. Shledáno, že ve hloubce 1 m je 1060, 990, 980 a 970 stupňů. V témže proudu lávy po dvou kilometrech, které urazil rychlostí 80 m za hodinu, naměřeno o 200 stupňů méně t. j. 870, 800 a 750 stupňů. (L’anné scientf.).

Sp.

(Vesmír 24, 47, 1894/4)

2025: Bambitky dnešních vulkanologů jsou bezdrátové teploměry, jimiž lze změřit povrch libovolného bodu lávového proudu. Potvrzují, že na zemském povrchu se tekutá láva vyskytuje v rozpětí od 700 do 1200 °C, čímž bychom mohli považovat bambitkový experiment za úspěšně potvrzený. Leč, zůstaňme i u té tyčoviny. Také dnešní vulkanologové se potřebují dostat do těsného kontaktu s lávovým materiálem. Důvodem je mimo jiné odběr vzorků, které mohou leccos prozradit o místech, odkud tavenina z nitra Země připutovala. Za takovým účelem jsou výzkumníci vybaveni speciálními tepelně izolačními oděvy a hlavovým štítem. Speciální vzorkovací tyčí nabírají roztavenou horninu,¹⁾ na jejímž povrchu se po ponoření do vody vytváří krusta, ukrývající uvnitř dosud horké jádro s cennými geologickými informacemi.

Součástí týmů odebírajících vzorky jsou i lidé obsluhující čidla monitorující zejména oxidy uhličitý a siřičitý, jejichž vysoká koncentrace je životu nebezpečná. Roku 1783 jejich výron při erupci sopky Laki zaplatila životem pětina obyvatel Islandu.²⁾ Oxid uhličitý, který se při některých erupcích uvolňuje ve zvýšeném množství, také vyplňuje prolákliny či celá údolí, která by se bez čidel monitorujících koncentraci těchto plynů mohla stát pastí nejen pro tým vulkanologů, ale třeba i turistů, bažících po unikátních záběrech žhnoucích svědků poměrů panujících pár desítek až stovek kilometrů pod povrchem planety.