Možnosti sebevražd

Dobrovolně ukončili svůj život. Kniha antropoložky Aleny Lochmannové a soudního lékaře Miroslava Šafra Ti, kteří se rozhodli se zevrubně věnuje sebevraždám a sebevražednosti. A pouští se tak do citlivého, nelehkého, bolestivého, silně morálního a existenciálního tématu.

Na jednu z rušných ulic Saigonu (v současnosti Ho Či Minova Města) přišel dne 11. června 1963 mnich v doprovodu dalších. Měl čerstvě oholenou hlavu, pohodlně se usadil do lotosového sedu a následně se nechal polít hořlavinou a zapálit. Zemřel bez jediného projevu bolesti (pro otrlé povahy: je to zdokumentováno). Spekuluje se, že inspiroval další živé pochodně, možná i Jana Palacha a Jana Zajíce. Buddhistický mnich Thich Quang Duc vyjádřil dobrovolnou smrtí svůj postoj k tehdejším politickým poměrům ve Vietnamu. Můžeme se oprávněně ptát, zda to byla sebevražda, protože mu asistovali další mniši, nepochybně však šlo o dobrovolné rozhodnutí ukončit život. I takový byl jeden z projevů angažovaného buddhismu, tuto jeho podobu tehdejší Západ takřka neznal. Zmiňovaný příklad v knize sice nenajdeme, ale dokládá, že existovaly a existují různé přístupy a důvody k dobrovolné smrti.

Dobrovolné ukončení života není v lidské společnosti ničím neznámým a některé sebevraždy vstoupily do dějin. Notorický je příběh řeckého filozofa Sokrata, který vypil jako součást uděleného trestu číši jedu, nebo sebevražda římského filozofa Seneky, kterou provedl na Neronův příkaz. V obou případech šlo o vynucenou sebevraždu, což v některých lidských společnostech býval způsob popravy.

Z evropského prostředí známe příběh mladého Werthera, hluboce zamilovaného do Lotty, Goethův román Utrpení mladého Werthera končí dobrovolnou smrtí hlavního hrdiny. Říká se, že vydání románu vyvolalo vlnu sebevražd; možná, nehodlám se pouštět do debaty. Sebevražda je však nepochybně nejen aktem individuálně motivovaného rozhodnutí ukončit vlastní život, jde rovněž o jev sociální a kulturní. Některé společnosti se vyznačovaly vysokou sebevražedností, například některé středoasijské, taktéž v Japonsku, kde v sebevraždu mohla vyústit situační etika. Tvrdila to i americká antropoložka Ruth Benedictová, která shrnula své závěry studie tradiční japonské kultury v díle Chryzantéma a meč (1946, č. 2013). K rituální sebevraždě přistupovali samurajové, aby například získali zpět svou pošramocenou čest, mohl je k tomu přimět jejich pán, v tom případě šlo zase o vynucený akt. Z evropského prostředí naopak známe odmítavé postoje k sebevraždám a ostrakizaci těl dobrovolně mrtvých z křesťanských hřbitovů, zákaz jejich uložení na kostelní půdě.

Lochmannová Alena, Šafr Miroslav: Ti, kteří se rozhodli

Academia, Praha 2023, 648 s., ISBN 978-80-200-3410-6

Ve společenských vědách nejde o nové téma. Již průkopník moderní sociologie Émile Durkheim napsal práci Sebevražda (1897), v níž tento akt definoval jako sociální jev. Jistě, vysvětlení sebevraždy si vyžaduje rozmanité odbornosti, psychologickou, lékařskou, sociologickou, antropologickou, kriminologickou a další. Stejným tématem se zabýval rovněž první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který v češtině připravil knihu se stejným hlavním názvem Sebevražda (1926). Tyto klasiky autorské duo knihy Ti, kteří se rozhodli, pochopitelně nepominulo.

Antropologie sebevraždy

Antropologie sebevraždy je obtížně zkoumatelné téma, jelikož se tato věda při terénní práci zabývá především současností, nikoli historickou rekonstrukcí a statistikami. Tématu sebevraždy v aliterárních společnostech psychologie ani antropologie dlouho nevěnovala systematickou pozornost. V aliterárních společnostech, jako bývaly ty novoguinejské, sebevrazi měli jen omezené možnosti, jak ukončit svůj život „najisto“. Nemohli se třeba zastřelit, to patří k vymoženostem jiného typu společnosti s palnými zbraněmi. Oběšení bylo a stále je podle statistik jedním z nejčastějších způsobů. Ale existovaly i svérázné přístupy k dobrovolné smrti. Například slovutná americká antropoložka Margaret Meadová u východosepické skupiny Mundugumor popisuje, že někdy lidé kvůli sporu mezi příbuznými nastoupili do dlabané kánoe, plavili se po řece Yuat a věděli, že lidé z vesnic po proudu je chytí, zabijí a snědí.

Americký kulturní antropolog Robert Murphy líčí svůj poslední „terénní výzkum“ v knize Umlčené tělo (1987, č. 2001). Vypráví příběh člověka, jehož rakovina upoutala na vozík. Stal se svědkem nedokonaných sebevražd lidí s podobným osudem – snížená hybnost jim nedovolovala zbavit se života autoagresí. V knize nechybí antropologické přemítání nad sebevraždou, autor sám totiž uvažoval o dobrovolném odchodu ze života.

Vztáhnout na sebe ruku je jev známý z mnoha společností, aliterárních i moderních. Jde tedy o kulturní univerzálii? Například americký kulturní antropolog George Peter Murdock ji na seznam kulturních univerzálií nezařadil, ovšem jeho výčet kulturních jevů univerzálně platných pro lidstvo je spíše pochvalným seznamem člověka (viz knihu Martina Rychlíka Dějiny lidí, Academia 2022). Neprokazuje to ani Kartotéka oblasti lidských vztahů (HRAF), u jejíhož zrodu stál rovněž Murdock. Srovnávací přístup má svou výpovědní hodnotu. To si uvědomují i autoři knihy, jedna z kapitol se totiž věnuje kulturní a historické rozmanitosti přístupu k sebevraždě z hlediska etiky, motivací i způsobů provedení.

Autorská spolupráce vyústila v českém prostředí v unikátní knihu o sebevraždě a sebevražednosti, což je společensky přítomné, ale stále tabuizované téma. A také téma seriózní, odborné, jež je předmětem zájmu vědního oboru suicidologie, vědy o sebevraždě. Kniha jde na dřeň a otevírá bolestivé téma křehké lidské existence. Není pro citlivé povahy, zároveň možná může přitahovat nechtěnou pozornost fotografiemi z míst činu, na které lidé mohou zírat s morbidní zvědavostí. Podobně jako řidiči přibržďují, aby se podívali na dopravní nehodu, když náhodou jedou kolem. Ti, kteří se rozhodli rozhodně není senzacechtivé dílo, očekávám však, že kniha vyvolá debatu už jen svou syrovou otevřeností. Mně se nečetla lehce, opakovaně jsem si kladl otázku, zda se mám zaměstnávat takovým doslova morbidním tématem.

Čtenáře také možná napadne otázka, zda kniha věnovaná sebevraždě má mít výpravný charakter podobný knihám o českých hradech a zámcích, být bedekrem dobrovolné smrti. Na druhou stranu připouštím, že přinejmenším v české antropologii jde o dosud hrubě podceněné a zřídka adresované téma. Existují snad existenciálně důležitější lidská témata, než jak na svět přicházíme a jak jej opouštíme? O to důležitější je, že autoři měli odvahu pustit se do tak náročného tématu a poctivě jej zpracovat. Doufám, že kniha nebude inspirativní pro nikoho, kromě antropologů a dalších odborníků.