Cesta do „země nikoho“
| 5. 2. 2024Z mého výzkumu nevyplývá, kdy a pro koho přesně je dnes lepší otevřít nebo zavřít hranice,“ říká Michal Frankl, který se dlouhodobě zabývá historií antisemitismu, holokaustu a uprchlíků ve středovýchodní Evropě. „Kritický pohled na vlastní dějiny nám ale může pomoct přemýšlet o migrační politice tak, aby byla aspoň humánní a vedená snahou pomáhat.“
„Německé stráže otevřely bránu a my jsme měli v tichosti přejít do Polska,“ vyprávěl James Bachner o dramatických okolnostech, za nichž byl donucen před druhou světovou válkou opustit Německo. Na hraniční přechod byl násilně deportován, jenže když se s dalšími vyhnanci vydal směrem na východ, polští pohraničníci vyšli ze své strážnice a zamířili na ně zbraněmi, na druhé straně si zase Němci vzali pro posilu vlčáky a stříleli do vzduchu. „Byli jsme v ‚zemi nikoho‘ a bezmocní.“
Psal se říjen 1938 a tisíce Židů, kteří byli vyhnáni ze svých domovů a dopraveni na hranice sousedních států, se ocitly v podobné situaci. Nikdo je nechtěl, odmítaly je přijmout i demokratické státy, jako bylo Československo, a tak vyhnanci živořili týdny i celé měsíce mezi hraničními kameny, ploty a závorami, bloudili v pohraničních lesích, tábořili na polích.
Fenomén „země nikoho“ se stal symbolem jednoznačného vyloučení Židů z tehdejší společnosti, přitom se mu historikové dosud věnovali v rámci výzkumu holokaustu spíš jen okrajově. Tento nedostatek se rozhodl napravit Michal Frankl. Výsledkem jeho několikaletého bádání je kniha Občané země nikoho, která vznikla s podporou Grantové agentury ČR a dalších organizací. Autor knihu otevírá právě citací ze vzpomínek Jamese Bachnera.
Vaše kniha je v mnoha směrech výjimečná, nicméně je třeba říci, že tématu uprchlíků se věnujete dlouhodobě a v širším kontextu. Výzkum o „zemi nikoho“ byl součástí projektu, který vedete a jenž financuje Evropská výzkumná rada? — S mezinárodním týmem odborníků se zabýváme dějinami uprchlictví ve středovýchodní Evropě ve 20. století, přičemž se díváme na tuto otázku z méně obvyklého úhlu. Náš region je totiž většinou brán jako místo, odkud se utíká, a uprchlíci do Polska, Československa, Jugoslávie, Maďarska a Rakouska v pohledu na vlastní dějiny hrají jen malou roli. Známé skupiny politických uprchlíků – třeba za první republiky – jsou vnímány jako oddělené, nesouvislé příběhy. Můj výzkum o „zemi nikoho“ byl v mnoha ohledech inspirací projektu, který financuje Evropská výzkumná rada.
V jakém smyslu byl inspirací? — Všiml jsem si, že v západních zemích se spousta historiků už od šedesátých let zajímala, jak je to možné, že liberální demokracie ještě před vypuknutím druhé světové války uzavřely hranice pro židovské uprchlíky z Německa, zatímco v Polsku, Československu a třeba Maďarsku se na to nikdo neptal. A z toho vlastně vznikla úvaha, že dějiny uprchlíků a jejich přijímání či odmítání je třeba zkoumat i v zemích mimo pomyslný Západ.
A proč si u nás do této doby nikdo podobné otázky nekladl? — Myslím, že je to důsledek dvou věcí. Za prvé: vlny migrace z východní a jižní Evropy na Západ a pak do Spojených států, Kanady a Jižní Ameriky byly tak silné, že vlastně určily, jak přemýšlíme o migraci. A za druhé: vnímání uprchlictví také hodně strukturovala studená válka, a v západním pojetí se tedy uprchlík tehdy skoro rovnal člověku, který prchá před komunismem. I když se samozřejmě objevovaly i opačné případy. Československo třeba po válce poskytovalo ochranu uprchlíkům, které občanská válka vyhnala z Řecka, pomáhalo korejským dětem a spoustě levicových nebo komunistických „bojovníků“ z Itálie, Francie, Spojených států. To nebyla samozřejmě ochrana uprchlíků, která by ústila v jejich politickou svobodu, ale umožnila jim třeba integrovat se prostřednictvím práce a najít aspoň nějakou stabilitu i v nesvobodném socialistickém režimu.
Nyní vidíte 23 % článku. Co dál:
Doporučujeme
Když bahno teče jako ledovec
Ideologie v mapách, mapy v rukách ideologů 
