Moře otázek

Motiv na obálce tohoto dvojčísla Vesmíru se vztahuje k článku Ivana Horáčka o termohalinním výměníku (s. 414), který ukazuje, jak obtížné je porozumět komplexním planetárním systémům a tvrdit o nich cokoli zásadního s dostatečnou jistotou. I když jsou modely v souladu s naměřenými hodnotami, nikdy si nemůžeme být jisti, že nepřehlížíme nějaký důležitý faktor, který se v nejméně vhodnou chvíli vynoří a model pošle na trajektorii dramaticky odlišnou od skutečnosti, protože pozitivní zpětná vazba přehodí výhybku a efekt zdánlivě nepatrného rozdílu prudce zesílí.

„Výpovědi modelů přijímáme bona fide jako výpovědi o povaze oceánu, ač dimenzionalita spočetných modelů se s faktickou dimenzionalitou modelovaného očividně míjí o desítky řádů,“ píše autor. Nic jiného nám ostatně nezbývá, nechceme-li na pochopení globálních interakcí zcela rezignovat. Což jednak není v lidské přirozenosti, jednak si to nemůžeme dovolit.

Článek končí konstatováním, že „co vše tyto změny [v oceánické cirkulaci] přinesou, se pro nejbližší desetiletí jaksi přesně neví“. Může to znít odevzdaně. K čemu nám je věda, když po desetiletích výzkumů krčí rameny? Jenomže i to je síla dobré vědy coby nástroje poznání – přiznat sobě i světu vlastní nevědomost či nejistotu, pracovat s ní. To jen šarlatáni všeho druhu vědí vždycky všechno a naprosto přesně.

Kresba Ivan Steiger

Věda nám navzdory často lopotnému klopýtání, omylům a pochybám přináší mnoho dobrého. Od prostého potěšení z postupného odkrývání přírodních zákonitostí po zcela praktické aplikace, od vakcín přes mikročipy po raketové motory. Což je banální konstatování a čtenářům Vesmíru jistě netřeba něco takového připomínat. Ale cítil jsem potřebu to zmínit jako kontrapunkt k slabostem a limitům vědy, protože ve veřejné debatě se na to pohříchu často zapomíná. Tak abychom to s tím sebemrskačstvím nepřehnali.

Nejistota a neznalost mají více vrstev. „Získáváme nějaká fakta, odpovědi na otázky. Co s nimi uděláme? Inu, položíme si díky nim nové, lepší otázky. Naší snahou je posouvat svou nevědomost na hlubší úroveň,“ řekl před časem (Vesmír 96, 620, 2017/11) v rozhovoru pro Vesmír americký neurovědec Stuart Firestein, autor knih Ignorance (Neznalost) a Failure (Nezdar).

Věda je zkrátka sice plná nejistot a omylů, ale pro porozumění světu je nesmírně užitečná – mimo jiné i díky tomu, že si je svých nejistot a omylů vědoma. Dobrá věda je také (zpravidla) drahá, ba čím dál dražší. Ale v konečném důsledku se vyplatí, protože její nejlepší výsledky přinášejí ekonomický zisk, řeší dříve neřešitelné problémy, zlepšují a zachraňují lidské životy… Bohatě zaplatí i tu většinu průměrné, ba i mizerné vědy, která prostředky spíše polyká (a bez které špičková věda tak docela nemůže existovat, podobně jako drahé kovy musíme pracně získávat z hald hlušiny).

V tomto kontextu se jako značně neprozíravý jeví návrh na redukci rozpočtu na výzkum, vývoj a inovace pro příští rok o 10 %, s nímž přišlo ministerstvo financí. Nejde přitom o šlápnutí na brzdu po předchozím růstu. Naopak. Podíl výdajů na vědu v posledních letech setrvale klesal; i bez navržené redukce je pod průměrem vyspělých zemí.

Strukturální deficit státního rozpočtu je hrozivý, ekonomická situace není dobrá a hledat možnosti úspor je nezbytné. A jakkoli mohou věda a školství nabídnout silné argumenty pro tvrzení, že zrovna na nich by se šetřit nemělo, podobně přesvědčivé argumenty se najdou i pro zdravotnictví, sociální systém nebo dopravní infrastrukturu… To vše jsou oblasti, v nichž se dnešní šetření projeví v eskalaci zítřejších problémů sahajících daleko za hranice daného sektoru. Však také všichni, kdo proti zmíněnému návrhu zvedli protestní hlas (Akademie věd, Česká konference rektorů, Učená společnost, vědecká rada GA ČR, fórum Věda žije!…), zdůrazňují, že jsou si tíživé situace vědomi. Protesty směřují především proti plošnému charakteru škrtů. Ten je pro státní správu nejjednodušší (v nejspíš nepříliš přehnané nadsázce stačí jen změnit číslo v příslušné buňce excelovské tabulky Zbyňka Stanjury¹⁾), ale napáchá největší škody. Opět se potýkáme s absencí dlouhodobé koncepce, ale také politické odvahy řešit problémy společnosti komplexněji než přepisováním čísel v tabulce.

Rád bych věřil, že v době, kdy tento úvodník vyjde (tři týdny po svém napsání), už jeho druhá část nebude aktuální, protože ministerstvo financí své plány přepracuje tak, aby se ekonomický model, ze kterého vycházejí, záhy nerozešel s realitou 21. století nepříjemně bolestivým způsobem.