Rostlina, která kašle

1933: Jasně si vzpomínám u příležitosti 60letého jubilea profesora dr. B. Němce¹⁾ na školní rok 1911/12 před válkou, kdy jsem prodlel na celoroční dovolené ve Francii za studiem hub a zvláště kultur lanýžových. Těsně před odjezdem navštívil jsem tehdy v červenci profesora Němce v jeho ústavě, abych s ním jako jeho žák prodebatoval svůj záměr a cíl cesty a studia a vyžádal si různé rady. Při rozloučení žádal mne prof. Němec, redaktor „Živy“, abych pamatoval v cizině na „Živu“ různými menšími zajímavostmi přírodopisnými, což jsem rád slíbil a také plnil.

A tak se jednou stalo, že jsem našel ve veřejné čítárně v Bordeaux v časopise článeček nadepsaný: „La plante qui tousse“ (rostlina, která kašle). V článku bylo líčeno, že ve Vých. Indii roste kdesi rostlina, jejíž veliké listy začnou sebou v jisté době najednou prudce zmítati, vydávajíce při tom i zvláštní šelest, takže celek dělá dojem, jako by si rostlina odkašlala. Děje se tak pravděpodobně při prudkém vyprazdňování průduchů.²⁾ Jméno rostliny udáno nebylo.

Zpráva mne zajímala, přeložil jsem ji a pod titulkem „Rostlina, která kašle“ poslal spolu s jinými drobnostmi do „Živy“.

A nyní nastalo její kratochvilné putování po vlastech českých. Časopisy, zejména pak deníky, mají totiž ten znamenitý zvyk, že rády „vykuchávají“ různé odborné revue a vědecké časopisy, vybírajíce si vhodné drobnůstky a zařaďujíce je do denních zpráv pro zábavu a poučení svých abonentů.

To by bylo zcela dobré, věda se tím popularisuje. Leč na své „La plante qui tousse“ jsem poznal, jak se to dělá periodicky. Zprávička přešla z „Živy“ do několika pražských listů, pak jsem ji co rok někde zastihl v časopisech odborných a vždy po několika letech jsem se se zprávou setkal znovu. Možná, že leckterý z čtenářů „Vesmíru“ také se někde setkal s touto „kašlající rostlinou“.

Tak leta ubíhala, až přišla letošní zima s chřipkovou epidemií. Zastavil jsem se jednoho večera v brněnské akademické kavárně, vzal jsem do ruky jeden brněnský deník, a div jsem nevyskočil, když jsem zahlédl titulek „Rostlina, která kašle“. „La plante qui tousse“ mě již pronásleduje tedy přes 20 let. Vtipný redaktor tentokráte zprávu pěkně rozvedl a vykládal, „že je to škoda, že taková rostlina neroste i u nás, že prý by teď v době té epidemie chřipkové a kašlové mohla to všechno za nás odkašlat“.

Pan profesor Němec si jistě dnes vzpomene na tuto žertovnou příhodu z r. 1912. Jeden rozdíl tu, pane profesore, ovšem jest a nedá se vymazati: Vám bylo tehdy 38 roků, mně 29!

Doc. dr. Jan Macků (Vesmír 11, 214, 1933/8)

2023: Při pátrání po zdroji této zprávy jsme se nejdále dostali k datu 12. června 1900.³⁾ Toho dne vyšel na deváté straně středoamerických novin The Leon Journal Reporter (město Leon ve státě Iowa) článek s titulkem A Plant That Caughs. Je vysoce pravděpodobné, že nebyl první, pro nás ale pomyslně otevírá několikaleté období, kdy se obdobná senzační zpráva o rostlině, která se zbavuje vrstvy prachu zakašláním, šířila nejen po USA, ale také Francii a Austrálii. Jen v období do 1. října 1909 jsme v těchto zemích našli 15 novinových článků, další texty pak v brožurách a knihách, z nichž žádná nebyla otištěna před rokem 1900. O komentář jsme proto požádali profesora Viktora Žárského z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

-jmč-

Podle dobových zpráv by rostlinou, která podle některých komentářů dokázala viditelně zčervenat „zatažením“ chloroplastů – měl být organismus s názvem Eutada tussiens – dnes jménem nejasným a neplatným. Podle novinářů z Grand Island Anzeiger v Nebrasce⁴⁾ se stalo, že poté, co služka rozvířila při úklidu prach, který se usadil na rostlině „Eutady“, byl nebohý pán domu vyděšen hlasitým kýchnutím rostliny, která se tak zbavila vrstvy prachu. Odborný časopis American Botanist tuto zprávu okamžitě po právu označil za výmysl a dnes může tato epizoda sloužit k pobavení, ale také k úvahám o evoluci novinářské etiky.

Předpokládá se, že předlohou pro jméno údajného rodu Eutada, je rod Entada z čeledi bobovitých – kam patří také blízce příbuzná citlivka stydlivá (Mimosa pudica), která se opravdu dokáže pohnout v odpověď na dotyk (mechanické podráždění). Zástupci rodu Entada rostou převážně v Africe a jejich lusky dosahují mimořádné délky a šířky – nejdelší mohou měřit až 1,5 metru a díky velké schopnosti omezit fyziologické procesy (dormanci) v semenech, se snadno šíří i po moři. V tradiční medicíně jsou používány rostliny druhu Entada rhedii jako halucinogenní stimulátory, ale také extrakty z nich jako léčivé mazání. Po pražení a vyluhování ve vodě slouží entada také k jídlu (známo např. z Indie). Je možné, že podobné rostliny dříve lidé využívali rovněž k léčení kašle, z čehož mohla vzniknout legenda o jejich kašlání.

Velká většina rostlin má průduchy na spodní straně listů, proto pro ně usazování prachu není velký problém – mimo jiné i díky hydrofobní vrstvě kutikuly na povrchu listové pokožky. Za celým příběhem o kašlající rostlině můžeme tušit nějakého vzdělaného a zároveň hravého a provokujícího novináře, který se musel bavit podobně, jako Jaroslav Hašek, když v časopisu Svět zvířat šířil zprávy o žralokovi ve Vltavě.

Viktor Žárský, Přírodovědecká fakulta UK