Životní cesta arktického ekologa Josefa Svobody (*1929) nebyla snadná. V roce 1949 byl jako skaut a vysokoškolský student zatčen a o dva roky později ve vykonstruovaném procesu odsouzen k jedenácti letům za protistátní činnost. Na svobodu se dostal v roce 1958, o deset let později emigroval do Kanady, kde se stal profesorem botaniky a arktické ekologie na Torontské univerzitě. Za přínos k bližšímu poznání života v kanadské Arktidě obdržel nejvyšší kanadské vyznamenání, Řád Kanady. Zemřel 21. listopadu 2022 ve věku 93 let. Připomeňme si ho vzpomínkou na náš terénní výzkum jihomoravských rákosin.

Maringotka v létě 1966, kdy ji částečně obklopovaly stany studentek a studentů, kteří u nás vykonávali svoji terénní odbornou praxi.

Snímek Josef Svoboda

Josef Svoboda nastoupil do ekologického oddělení Botanického ústavu ČSAV v Brně časně zjara roku 1965. V té době jsme již podnikali výzkum nivních luk u Lanžhota a začínali s výzkumem produktivity rybničních pobřežních rákosin na Lednických rybnících. Obojím jsme se podíleli na plnění úkolů a záměrů Mezinárodního biologického programu (IBP, 1965–1974). Jeho podtitul zněl „biologické základy produktivity a lidského blahobytu“. Jedním z hlavních cílů IBP bylo tudíž zhodnocení biologické produkce hlavních typů přirozených suchozemských i vodních ekosystémů (biomů) a jejich náhradních antropogenních systémů na naší planetě. Neměly být opomenuty ani významné ekotony, tj. přechodná pásma mezi sousedícími biomy. K nim patří i pobřežní (litorální) mokřady, hlavní předmět zájmu malé brněnské pracovní skupiny „rákosníků“, kterou jsem měl na starosti a do níž patřil také Josef Svoboda.

Vzhledem ke své vězeňské minulosti se Josef musel spokojit s funkčním a platovým zařazením mezi technické pracovníky, ale od počátku bylo zřejmé, že se stane naším plnohodnotným spolupracovníkem s velkou tvůrčí invencí. Měl spolupracovat se mnou a kolegy Karlem Fialou a o rok později i se Štěpánem Husákem,¹⁾ a to především na produkčně-ekologickém výzkumu jihomoravských rybničních pobřežních rákosin. Rákosiny jsme si vybrali k výzkumu proto, že rákos (Phragmites) a borovice (Pinus) byly již při přípravách na IBP navrženy jako dva téměř kosmopolitní rody k srovnávacímu hodnocení produkce jejich jednotlivých rostlin a porostů.

Josef Svoboda na břehu Černého moře na konci delty Dunaje v Rumunsku na podzim r. 1966. Od počátku IBP jsme spolupracovali s profesorem Ludovicem Rodewaldem- Rudescem (1908–1992), který v dunajské deltě vedl výzkum produkce porostů rákosu jako suroviny pro výrobu celulózy a papíru.

Heslo „Serva ordinem et ordo servabit te“ (Zachovávej pořádek, pořádek zachová tebe) je heslo, jež sv. Benedikt dal do vínku mnichům řádu, který založil, a jejich klášterům. Josef je napsal velkým písmem na hlavní vnitřní opěru střechy naší maringotky. Jistě je zřejmé, k čemu nás tím nabádal.

Snímek Josef Petr Ondok

Když si poslání IBP pečlivě promyslel, upozornil mě Josef na jedinečné území někdejšího největšího přirozeného jezera v českých zemích, Kobylského jezera na říčce Trkmance východně od Hustopečí, které bylo odvodněno ve druhé třetině 19. století a jehož dno bylo přeměněno na pole. Ale ve srážkově bohatých letech 1960–1966 (s výjimkou suššího roku 1964) se jezero navrátilo na větší část (asi 2/3) své původní rozlohy (kolem 1000 ha). Vznikly tam plochy mělce zaplavené (do výše až asi 70 cm) anebo dlouhodobě podmáčené, které rychle osídlovala mokřadní a částečně i vodní vegetace. Spolu s Josefem jsem v létě roku 1965 toto území navštívil. Tamní mokřadní vegetace v rychlém rozvoji mě velmi zaujala. Ihned jsme se rozhodli přesunout na potřebnou dobu větší část své pracovní kapacity na tamní mokřady s vědomím, že brzy opět zaniknou. Od ústí říčky Trkmanky, která Kobylské jezero napájí, do Dyje začalo tehdy prohlubování jejího silně zaneseného koryta. Zanesly ho sedimenty obsahující hlavně půdní částice splavené z jejího povodí. Bylo jen otázkou času, kdy toto čištění dospěje ke Kobylí. Stalo se tak, naštěstí pro nás, až koncem r. 1967 a poté začala zemědělská rekultivace znovu odvodněných ploch. Ale vraťme se do let 1965–1966.

Po rozhodnutí zahájit výzkum vegetace dočasně se obnovivšího Kobylského jezera Josef přemýšlel o logistickém zajištění plánovaného výzkumu. Uplatnil zkušenosti ze svého předchozího zaměstnání. V něm vždy po nějaký čas pobýval v obytné maringotce na vybraném místě, kde sledoval vydatnost zdroje vody, navrženého k využití. Doporučil, aby naše oddělení zakoupilo maringotku, kterou by bylo možné upravit na mobilní výzkumnou a obytnou základnu.

V novinách jsme objevili inzerát majitele pouťové střelnice pana Třísky, že prodá zachovalou maringotku z modřínového dřeva. Zajásali jsme a hned se za ním vydali do paneláku na sídlišti v Praze 4. Maringotka se zejména Josefovi zalíbila a pan Tříska nám ji za 25 000 Kčs prodal. Ještě jsme ho přesvědčili, aby ji svým náklaďákem převezl před vchod Mikrobiologického ústavu ČSAV v Krči, kde jsem tehdy na poloviční úvazek „úřadoval“. Po Novém roce 1966 tam přijel řidič z Technických služeb brněnských pracovišť ČSAV, opět s náklaďákem. Připřáhl za něj maringotku, do kabiny naložil mě a po místy zledovatělých silnicích (D1 tehdy byla stále pouze rozestavěná) jsme se půldruhého dne ploužili do Brna. Potom zruční řemeslníci z akademických dílen maringotku přestavěli a vybavili podle Josefových návrhů.

Ubytovat se v ní mohly současně až čtyři osoby. K dispozici byly elektrický vařič, základní kuchyňské vybavení, psací stůl, šatní skříňka a malá police na písemnosti. Ostatní potřebné i mírně luxusní předměty, např. psací stroj, lupy, rádio (na němž Josef tužkou nenápadně označil místa, kam je třeba umístit ukazatel ladění pro poslech Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky), jsme si potom do maringotky postupně dováželi podle potřeby. Pro uskladnění nástrojů a vybavení trvale potřebných pro terénní práci sloužily dva velké úložné prostory pod podlahou.

První „štací“ naší maringotky se samozřejmě stala stále ještě úspěšně odvodňovaná severní část území bývalého velkého Kobylského jezera. Naplno jsme ji začali využívat v červnu 1966.