Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2
i

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Maringotka – domov „rákosníků“

 |  29. 5. 2023
 |  Vesmír 102, 343, 2023/6

Životní cesta arktického ekologa Josefa Svobody (*1929) nebyla snadná. V roce 1949 byl jako skaut a vysokoškolský student zatčen a o dva roky později ve vykonstruovaném procesu odsouzen k jedenácti letům za protistátní činnost. Na svobodu se dostal v roce 1958, o deset let později emigroval do Kanady, kde se stal profesorem botaniky a arktické ekologie na Torontské univerzitě. Za přínos k bližšímu poznání života v kanadské Arktidě obdržel nejvyšší kanadské vyznamenání, Řád Kanady. Zemřel 21. listopadu 2022 ve věku 93 let. Připomeňme si ho vzpomínkou na náš terénní výzkum jihomoravských rákosin.

Josef Svoboda nastoupil do ekologického oddělení Botanického ústavu ČSAV v Brně časně zjara roku 1965. V té době jsme již podnikali výzkum nivních luk u Lanžhota a začínali s výzkumem produktivity rybničních pobřežních rákosin na Lednických rybnících. Obojím jsme se podíleli na plnění úkolů a záměrů Mezinárodního biologického programu (IBP, 1965–1974). Jeho podtitul zněl „biologické základy produktivity a lidského blahobytu“. Jedním z hlavních cílů IBP bylo tudíž zhodnocení biologické produkce hlavních typů přirozených suchozemských i vodních ekosystémů (biomů) a jejich náhradních antropogenních systémů na naší planetě. Neměly být opomenuty ani významné ekotony, tj. přechodná pásma mezi sousedícími biomy. K nim patří i pobřežní (litorální) mokřady, hlavní předmět zájmu malé brněnské pracovní skupiny „rákosníků“, kterou jsem měl na starosti a do níž patřil také Josef Svoboda.

Vzhledem ke své vězeňské minulosti se Josef musel spokojit s funkčním a platovým zařazením mezi technické pracovníky, ale od počátku bylo zřejmé, že se stane naším plnohodnotným spolupracovníkem s velkou tvůrčí invencí. Měl spolupracovat se mnou a kolegy Karlem Fialou a o rok později i se Štěpánem Husákem,1) a to především na produkčně-ekologickém výzkumu jihomoravských rybničních pobřežních rákosin. Rákosiny jsme si vybrali k výzkumu proto, že rákos (Phragmites) a borovice (Pinus) byly již při přípravách na IBP navrženy jako dva téměř kosmopolitní rody k srovnávacímu hodnocení produkce jejich jednotlivých rostlin a porostů.

Když si poslání IBP pečlivě promyslel, upozornil mě Josef na jedinečné území někdejšího největšího přirozeného jezera v českých zemích, Kobylského jezera na říčce Trkmance východně od Hustopečí, které bylo odvodněno ve druhé třetině 19. století a jehož dno bylo přeměněno na pole. Ale ve srážkově bohatých letech 1960–1966 (s výjimkou suššího roku 1964) se jezero navrátilo na větší část (asi 2/3) své původní rozlohy (kolem 1000 ha). Vznikly tam plochy mělce zaplavené (do výše až asi 70 cm) anebo dlouhodobě podmáčené, které rychle osídlovala mokřadní a částečně i vodní vegetace. Spolu s Josefem jsem v létě roku 1965 toto území navštívil. Tamní mokřadní vegetace v rychlém rozvoji mě velmi zaujala. Ihned jsme se rozhodli přesunout na potřebnou dobu větší část své pracovní kapacity na tamní mokřady s vědomím, že brzy opět zaniknou. Od ústí říčky Trkmanky, která Kobylské jezero napájí, do Dyje začalo tehdy prohlubování jejího silně zaneseného koryta. Zanesly ho sedimenty obsahující hlavně půdní částice splavené z jejího povodí. Bylo jen otázkou času, kdy toto čištění dospěje ke Kobylí. Stalo se tak, naštěstí pro nás, až koncem r. 1967 a poté začala zemědělská rekultivace znovu odvodněných ploch. Ale vraťme se do let 1965–1966.

Záchrana lidstva před hladověním

Nabízíme ukázku ze zápisů Josefa Svobody do „maringotčina zápisníčku“, jak jsme nazvali knihu, do níž jsme dosti podrobně zapisovali svoji výzkumnou a další činnost na územích Kobylského jezera (1966–1967) a Lednických rybníků (1966–1974). Humorný záznam pojednává o neobvyklé večeři dne 3. srpna 1966 v maringotce stojící na dně té části Kobylského jezera, kterou se pomocí čerpadel dařilo udržovat poměrně suchou a vhodnou i pro kulturní plodiny až do léta značně deštivého roku 1966. Název zápisu je převzat z titulku článku naší nyní již zesnulé kamarádky, psycholožky a novinářky Běly Blažkové pro týdeník Kulturní tvorba, kterým se tázala: „Budeme mít hlad?“, čímž odkryla praktickou otázku, na kterou Mezinárodní biologický program hledal odpověď. V „maringotčině zápisníčku“ čteme:

Budeme mít hlad?

Začínám všem povědomým nadpisem zeleným perem zelenou kapitolu této knihy. Současně za všechny přítomné, tj. Gitu, Karla a Josefa, odpovídám na výše uvedenou otázku:

Nemusíme a nebudeme! Objevili jsme právě s velkým úspěchem a výsledkem novou neubývající potravu. Jejím zdrojem je pradávné jezero zvané Kobylské a jméno onoho nového zdroje obživy je špenátoidní rostlina vyskytující se na celé ploše jezera.

Lemna čili okřehek

„Okřehku, okřehku, zdaleka nejsi nejmenší, neboť skrze tebe přijde požehnání lidu jsoucímu i budoucímu!“2)

Slavným objevitelem, jenž jako Newton viděl jablko padati ze stromu a který předpověděl, že nepadne daleko od mateřského kmene, je Štěpán; smělá myšlenka mu vnukla představu ve chvíli, kdy vyhladovělí dobýváním kořenů jiné plodiny budoucnosti a obtíženi jejími mladými odnožemi, totiž štíhlé typhy,3) jsme se vraceli do této vlídné maringotky. Tedy Štěpána v tu chvíli napadlo uvařiti večeři ze zelené hmoty přečetné okřehkové v milionech jedinců pokrývající hladinu jezera. Nabral jí dobrých 10 kg, maje na mysli, že lidský žaludek má objem 4 litry4) a počítaje něco na svraštění.

Sestrojení jídla se ujal Josef, zaštítěn autoritou svého bratra – kuchaře, zatímco Štěpán s Karlem připravovali velevýborný salát typhoso-typhoidní z výhonků a klů5) odnožujícího orobince. Bramborová hlíza tvořila médium této nové kombinace a la Cobyler See.

„Nutno přiznat, že okřehek není tak křehký, jak se jmenuje, neboť odolával varu dobré dvě hodiny.“

Nutno přiznat, že okřehek není tak křehký, jak se jmenuje, neboť odolával varu dobré dvě hodiny, a ještě po hodině klokotavého pohybu v hrnci plasmolyzoval hypertonickým roztokem NaCl. Též se daly dobře rozlišit Lemna minor od giby (pozn.: okřehek menší od o. hrbatého, Lemna gibba) a rovněž přítomná játrovka Ricciocarpus zachovala svou individualitu ještě na talíři. Tím ovšem nikterak neutrpěla kvalita jídla připraveného na způsob špenátového pudingu. Jak dosvědčují podpisy přítomných, měla uvařená Lemna výbornou chuť, poněkud nezvykle kořennou, patrně po spolupřítomných symbiontech živočišné povahy. Salát z výhonku Typhy lahodně doplňoval základní potravinu. Se zaujetím jsme si sdělovali zkušenosti nad zelenou kaší a obdivovali přírodu, jak podivuhodně postavila vedle sebe základní a doplňkovou potravinu a vytvořila tak gastronomicko- estetický celek.

Štěpán se dal do počítání a zjistil, že při tloušťce okřehkové vrstvy 5 cm (místy dosahuje okřehek vrstvy i 7 cm!) postačí na jednu porci dospělého člověka okřehky z plochy jednoho plošného decimetru. Znamená to, že z jednoho hektaru by se najedl milion lidí! Uvážíme-li, že jenom třetí hon Kobylského jezera má rozlohu 50 ha, vyjde nám, že by se z něj nasytilo tolik lidí, kolik má např. Francie. Naskýtá se otázka, zda by nebylo záhodno urychleně navrhnout zrušení veškerých melioračních prací a doporučit obnovení Kobylského jezera v celé velikosti. Při jeho někdejší ploše 10 km2 by jezero samo uživilo celou miliardu dvounožců.

Tento zápis byl pořízen bezprostředně po požití netradiční večeře. Učiněn jest na věčnou paměť, ale také pro všechny případy. Široko daleko není nikoho, kdo by včas zjistil mimořádnou situaci na odloučeném terénním pracovišti – kdyby nastala. Konečně učiněn jest v přesvědčení, že zmíněná zelená hmota jest jedlá, stravitelná a neobsahuje látky halucinogenní.

Na Kobylském jezeře 3. srpna 1966.

Po rozhodnutí zahájit výzkum vegetace dočasně se obnovivšího Kobylského jezera Josef přemýšlel o logistickém zajištění plánovaného výzkumu. Uplatnil zkušenosti ze svého předchozího zaměstnání. V něm vždy po nějaký čas pobýval v obytné maringotce na vybraném místě, kde sledoval vydatnost zdroje vody, navrženého k využití. Doporučil, aby naše oddělení zakoupilo maringotku, kterou by bylo možné upravit na mobilní výzkumnou a obytnou základnu.

V novinách jsme objevili inzerát majitele pouťové střelnice pana Třísky, že prodá zachovalou maringotku z modřínového dřeva. Zajásali jsme a hned se za ním vydali do paneláku na sídlišti v Praze 4. Maringotka se zejména Josefovi zalíbila a pan Tříska nám ji za 25 000 Kčs prodal. Ještě jsme ho přesvědčili, aby ji svým náklaďákem převezl před vchod Mikrobiologického ústavu ČSAV v Krči, kde jsem tehdy na poloviční úvazek „úřadoval“. Po Novém roce 1966 tam přijel řidič z Technických služeb brněnských pracovišť ČSAV, opět s náklaďákem. Připřáhl za něj maringotku, do kabiny naložil mě a po místy zledovatělých silnicích (D1 tehdy byla stále pouze rozestavěná) jsme se půldruhého dne ploužili do Brna. Potom zruční řemeslníci z akademických dílen maringotku přestavěli a vybavili podle Josefových návrhů.

Ubytovat se v ní mohly současně až čtyři osoby. K dispozici byly elektrický vařič, základní kuchyňské vybavení, psací stůl, šatní skříňka a malá police na písemnosti. Ostatní potřebné i mírně luxusní předměty, např. psací stroj, lupy, rádio (na němž Josef tužkou nenápadně označil místa, kam je třeba umístit ukazatel ladění pro poslech Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky), jsme si potom do maringotky postupně dováželi podle potřeby. Pro uskladnění nástrojů a vybavení trvale potřebných pro terénní práci sloužily dva velké úložné prostory pod podlahou.

První „štací“ naší maringotky se samozřejmě stala stále ještě úspěšně odvodňovaná severní část území bývalého velkého Kobylského jezera. Naplno jsme ji začali využívat v červnu 1966. 

Poznámky

1) RNDr. Karel Fiala, CSc., 1941–2022, tehdy vědecký aspirant v brněnském ekologickém oddělení Botanického ústavu ČSAV; RNDr. Štěpán Husák, CSc., 1939–2014, kolega v BÚ ČSAV Brno.

2) Parafráze předpovědi starozákonního proroka Izajáše, že Mesiáš se narodí v malém judském městečku Betlémě.

3) Typha – orobinec. V botanické hantýrce se latinské vědecké názvy rostlin běžně skloňují (i když všichni vědí, že se to nemá dělat). 

4) To je přehnaný odhad. Objem lidského žaludku bývá obvykle jen 1 až 2 litry.

5) Oddenkových pupenů orobince (výraz z naší interní hantýrky).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy, Ekologie

O autorovi

Jan Květ

RNDr. Jan Květ, CSc., dr. h. c., (*1933) vystudoval rostlinnou anatomii a fyziologii na Přírodovědecké (v té době Biologické) fakultě UK. Téměř padesát let pracoval v Botanickém ústavu ČSAV (později AV ČR). Podílel se na vzniku Jihočeské univerzity a její Biologické (dnes Přírodovědecké) fakulty. V letech 1965–1974 koordinoval výzkum fotosyntetické produkce rostlin v rámci Mezinárodního biologického programu (IBP), v němž vedl také pracovní skupinu pro výzkum mokřadů. V letech 1990–1992 byl za Občanské fórum poslancem České národní rady, významnou měrou se podílel na přípravě zákona 114/1992 na ochranu přírody a krajiny.
Květ Jan

Doporučujeme

Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...
Je na obzoru fit pilulka?

Je na obzoru fit pilulka? uzamčeno

Stanislav Rádl  |  2. 12. 2024
U řady onemocnění se nám kromě příslušné medikace od lékaře dostane také doporučení zvýšit svoji fyzickou aktivitu. Lze ji nahradit „zázračnou...