Mír je křehká rostlinka
V němčině si zvykla mluvit o „Vertreibung“ a v češtině o „odsunu“. Vždycky ale zdůrazní i ty uvozovky. „Tak jako nepovažuji Němce za nacisty, nepovažuji ani Čechy za vyháněče a trýznitele Němců,“ říká česko-německá historička Eva Hahnová.
Analýze pojmu vyhnání věnovali tolik let intenzivní práce jako žádné jiné studii v celém jejich profesním životě. „Zpočátku jsme ovšem netušili, jak náročný úkol jsme si vybrali,“ vysvětluje Eva Hahnová roky úsilí, jež se svým manželem, historikem Hansem Henningem Hahnem, této práci věnovali. Na jejím základě vznikla obsáhlá kniha Legendy, mýtus a dějiny. V Německu vyšla v roce 2010, u nás ji teď vydalo nakladatelství Academia.
Proč jste vůbec zvolili toto téma? Nebylo už o konci války zjištěno, napsáno, řečeno dost?— Hlavním impulsem našeho zájmu o téma vyhnání se staly kontroverze, které vznikly po pádu komunistických režimů kolem německých požadavků vůči – v první řadě – Československu a Polsku, a to ohledně údajných poválečných ztrát na životech či majetku a práva na sebeurčení tzv. vyhnanců. Pojem vyhnání (Vertreibung) se v Německu totiž užívá jako označení pro přesídlení německých menšin podle Postupimské dohody z léta 1945, které SRN (Spolková republika Německo) považuje za protiprávní. Jak náš výzkum ale ukázal, nejde jen o to. Za pojmem vyhnání se totiž skrývají i přesídlování a nucené evakuace německého civilního obyvatelstva, které prováděl nacistický režim během války. To jsme zjistili při hledání odpovědi na otázku, proč dodnes nebylo vyjasněno, kolik osob bylo kde, kdy, kým a kam vyhnáno.
K této analýze vás přivedl jen odborný zájem, anebo třeba i rodinné zkušenosti, zážitky? — Vyhnání nehraje v mém českém a ani v manželově německém rodinném zázemí žádnou roli. Navíc jsme přesvědčeni, že pro hledání faktů je otázka subjektivních zkušeností historiků irelevantní. Výpovědi vyhnanců jsme ovšem pečlivě studovali, protože často odkazují na dění nezohledňované v odborné literatuře, a nabízejí tak nedocenitelnou inspiraci ke kladení nových otázek.
Jistě vás některé příběhy zvláště zaujaly… — Jako první se mi vybaví obsáhlá zpráva paní Marie Zatschek z Brna, která si od 23. března do 23. června 1945 psala deník. Byla tehdy nucena opustit domov se svým pětaosmdesátiletým otcem a desetiletou dcerou Annemarií. V noci z 15. na 16. června 1945 její tatínek zemřel v táboře Pohořelice, který byl – jak víme dnes – strašný, a paní Zatschek s dcerkou až po dlouhých trápeních posléze dorazila do Rakouska.
Ale nejvíc nás šokovaly deníky kněze Paula Paukerta z Vratislavi z období od 22. ledna do 30. března 1945. Popsal, co sám kolem sebe viděl a co se doslechl v době nucených evakuací obyvatel, kteří byli zastrašováni pověstmi o zvěrstvech, jichž se dopouští Rudá armáda obléhající město. Mnohým lidem se přesto nechtělo vydat se za mrazivé zimy do neznáma, v dlouhých kolonách, bez možnosti někde přespat, najíst se. Navíc už věděli o tragických osudech lidí, kteří byli již dříve evakuováni například z Východního Pruska. Mnozí se proto snažili zůstat doma, anebo sice do kolony nastoupili, ale pak z ní utekli. K takovým se úřady chovaly velmi tvrdě, dokonce zapalovaly byty a domy. Paul Paukert zaznamenal nejen nesčetná úmrtí a nouzové pohřby, popravy a bourání domů, ale i výroky těch lidí. Řada z nich byla přesvědčena, že tak, jak se k nim chovaly německé úřady, by se sovětská armáda nechovala. Paukertovy deníky vyšly knižně v Polsku a v NDR, ale v současném Německu je dodnes nikdo nevydal. Pro nás byly počátkem bádání o nucených evakuacích Němců.
Nyní vidíte 21 % článku. Co dál:
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
