Psaná a mluvená podoba slov*a

Vývoj společnosti se odráží v jazyce a občas nasvítí nesamozřejmý vztah mezi jeho psanou a mluvenou podobou. Respekt nedávno psal, že kdysi „byl*a Sam Smith¹⁾ […] napaden*a a zbit*a“. Jak to přečíst? V audioverzi článku bylo k slyšení, že „byl byla Sam Smith […] napaden napadena a zbit zbita“. Posluchačka se pak na twitteru ptala: „Neexistuje v češtině nějaký přirozenější způsob, jak mluvit o nebinární osobě […]?“ Odhaduji, že přirozenější tu znamená takový, kdy si psaná a mluvená forma odpovídají jedna ku jedné. Je ale takový požadavek oprávněný?

Není. Psaný mód jazyka nepochybně vznikl jako způsob záznamu toho mluveného, už dávno ale není jen jím. Za ty věky, co ho používáme, se zčásti osamostatnil a dává smysl přistupovat k němu jako k autonomnímu znakovému systému s vlastním, přímým vztahem ke světu, jak by jistě potvrdil i kolega Jacques Derrida. Psaný a mluvený jazyk se v naprosté většině překrývají. Je to pohodlné, průhledné. Očekávání, že budou lícovat stoprocentně, je ale nutně nenaplnitelné. Leckde úplně nekorespondují. Vadí to? U hvězdičky asi kdekomu ano, ale je hromada podobných případů, které běžně nikoho netrápí.

Jak zvukově odlišíme popisné označení černý most, na jeho základě pojmenovaný Černý most a u něj vzniklou pražskou čtvrť Černý Most? Je slyšet, jestli je něco mediálně-politické (týkající se médií a politiky), nebo mediálněpolitické (týkající se mediální politiky)? Jak poznat, jestli pauza odpovídá čárce, středníku, tečce, odstavci…? Jak „říct“ uvozovky? Zápisy ne/odpovídající nebo (ne)odpovídající jsou úsporné, ale nemají přímý zvukový protějšek. Rozdíl mezi pikáním a pykáním je v realitě a v písmenech, ale v hláskách ne. I toho [žaka deridu] obvykle zapisujeme jako Jacquese Derridu. V řeči skloňujeme „pána“, v písmu „muže“, přesto víme, že jde o tutéž osobu.

Proč se tedy nad tím vším málokdo pozastavuje, zatímco zápis byl*a napaden*a zdvihá obočí? Hvězdičkový zápis je nový, kdežto ostatní typy jsou s námi dekády nebo staletí. Pak je ale fér přiznat si pravou příčinu nelibosti – není to žádný inherentní jazykový problém, nýbrž stará známá neznámost. Jazyk se s ní vyrovnává jednoduše – časem. Ostatně objevování hvězd i hvězdiček je odpradávna jednou z nepopiratelných známek vývoje lidské společnosti.