Obřadní písmo Šuejů a jeho každodennost

Unikátní písmo Šuejů, málo známé národnostní menšiny z jihozápadní Číny, používají tamní obřadníci při pohřbech, léčení a dalších společenských rituálech. Snaha státu o ochranu šuejského kulturního dědictví jeho muzeumifikací a folklorizací, které slouží hlavně akademickému výzkumu a turistickému průmyslu, však paradoxně může uspíšit postupný zánik písma. Tím, že jej vytrhne z každodenního života jeho uživatelů.

Před nedávným příchodem vysokorychlostních železnic zabrala jízda zeleným courákem přes hornatý čínský jihozápad značný čas. Přímá cesta ze sečuánské metropole Čcheng-tu do Kuej-jangu, správního sídla provincie Kuej-čou, trvala čtyřiadvacet hodin. Krajina za oknem se měnila jen plíživě. Staré vrzající vozy pomalu opustily Čchengtuskou pánev a vjely do pohoří Wu-meng, za nímž už začala převládat typická kuejčouská krajina. Nekonečný les vápencových homolí, pokrytý zamotaným zeleným porostem, který jen tu a tam ustoupil, aby odkryl vsi a města, jež vypadala jako kompletně odlitá z betonu. Levný stavební materiál nahradil původní dřevo. Symbolizoval příchod velebeného ekonomického pokroku i do jedné z nejchudších čínských provincií. Železnice nezřídka a poměrně netypicky vedla po hřbetu krajiny. Když se na trati míjely dva vlaky, pohled do oken toho druhého připomínal letní kino se starou analogovou promítačkou a kotoučovým filmem – jen jednotlivá okénka na sebe nenavazovala. V každém z nich probíhal samostatný malý příběh jeho spících, hodujících, karty hrajících, klábosících či jen tak nepřítomně zírajících obyvatel.

Slečna Š’ v tradičním kroji u příležitosti otevření okresního muzea.Snímek Jan Karlach

Kuej-jang po půlnočním příjezdu vlaku opět potvrdil mou letitou zkušenost, že je daleko méně otevřen cestovatelům zpoza hranic Číny. I to může být jeden z důvodů, proč kultura místní menšinové národnosti Šuej zůstala na okraji zájmu západní antropologie. Po odmítnutí v deseti hotelech různých kvalit mi nezbylo než přečkat noc venku. Na ztichlých, prázdných ulicích se mé kroky mísily s cupitáním dam z místní dominantní menšinové národnosti Miao, oblečených do původních krojů. S hotely měly stejný problém jako já – dílem z finančních důvodů, ale i proto, že jako obyvatelky místních hor jsou ve městech také napůl cizinkami. Po denním prodeji rukodělných výrobků, kterými si přivydělávají na živobytí vedle sezonní zemědělské práce na venkově, přečkávají noc především v místech, kam nesahají kamery či pohledy místních městských dohlížitelů na veřejný pořádek.