Pokora ve vzpouře: drama lékařského objevu

Siddhartha Mukherjee (1970) je americký lékař, biolog, a především spisovatel. Jeho kniha The Emperor of All Maladies: A Biography of Cancer (moje vydání je paperback z roku 2011, nakladatelství Fourth Estate) získala Pulitzerovu cenu a byla zařazena časopisem Time mezi 100 nejvlivnějších knih posledního století. A zdá se mi, že naprosto po zásluze. Jde o literaturu faktu, ale čte se téměř jako beletrie. Příkladem může být popis pěší cesty Roberta Weinberga (1942) jednoho únorového dne roku 1978 do práce přes Longfellow Bridge mezi Bostonem a Cambridge. Pohlcený sněhovou bouří Weinberg uvažuje nad svým výzkumem rakoviny a napadá ho průlomová myšlenka.

A to je možná ten nejdůležitější rozměr celé knihy: důraz na nahodilost, zranitelnost, meze lidského údělu. Pacienti bojující s rakovinou, jejich lékaři, vědci dělající objevy, ti všichni se proplétají v tomto životopisu rakoviny jako stejně omylní a trpící lidé. V knize není triumfalismus vítězícího rozumu, ale naopak mnoho příběhů o tom, jak se to či ono vítězství medicíny ukázalo falešné nebo kontraproduktivní, jak touha léčit a vyléčit může vést ke slepotě k utrpení pacientů. Ale stejně tak autor nemá v úmyslu pokrok relativizovat, pravý opak je pravdou. Až hmatatelně můžeme cítit, co to vlastně pokrok je a jak je důležitý, jak je vzácný, nesamozřejmý a fascinující. Pro mne je Mukherjeeho líčení reálné medicíny s jejími pokroky protikladem dnešní devalvace objevu na mašinu masové produkce balastu v biomedicínské literatuře, ověnčené všudypřítomným mediálním přeháněním.

Čtenář dostává stránku po stránce důležité lekce z filozofie vědy, z dějin lidského myšlení, ale také se naučí hodně z medicíny, základní biologie, z genetiky, z epidemiologie. A všechno je konkrétní a navzájem propojené, navázané na umírání, utrpení a touhu po uzdravení. Důležitý rozměr knihy je důraz na společnost a její vliv na vědu a medicínu, důraz na různé koncepce veřejné podpory vědy, prevence, zavádění léků do praxe. Několik desítek stran zabírá složitý popis dokazování příčinného vztahu mezi kouřením tabáku a rakovinou plic s různými soudními spory a strategiemi tabákového průmyslu, jak mást veřejnost a minimalizovat škody. Příběh tabákového dehtu ovšem začíná obrázkem z dějin onemocnění ze zaměstnání. Chudí chlapci vymetají v Anglii druhé poloviny 18. století komíny a trpí nádory šourku, což bývá považováno za projev jejich údajně promiskuitního života. Kdo by se tehdy zabýval takovou „chátrou“? Až teprve Percivall Pott (1714–1788) začne uvažovat nad tím, jak je možné, že těmito nádory trpí zrovna kominíci, a dojde k závěru, že rakovinu šourku vyvolává dehet. Několik desítek let po jeho smrti, když je práce dětí postupně zakázána, onemocnění vymizí. Příšerný záblesk reality „staré dobré Anglie“ nám ukazuje význam sociálního pokroku.

Siddhartha Mukherjee: The Emperor of All Maladies: A Biography of Cancer 

Scribner 2010, 608 s., ISBN: 978-1439170915 

české vydání: Vládkyně všech nemocí – Příběh rakoviny 

Masarykova univerzita, Brno 2015, 517 s., ISBN: 978-80-210-7761-4

Knihou se prolíná příběh autorovy pacientky Carly, mladé matky, která trpí těžkou leukemií, příběh, který končí dobře, ačkoli sama zkušenost nemoci i léčby je něco, co zůstává traumatem na celý život. Když Einar Gustafson, který dal svou dětskou tvář fiktivní postavě Jimmyho z charitativní organizace Jimmy Fund, vzpomíná po padesáti letech jako řidič kamionu na dobu, kdy byl se svými kamarády, dávno mrtvými, léčen s rakovinou, a má slzy v očích. Jimmy Fund je spojen se jménem Sidneyho Farbera (1903–1973), který jako průkopník chemoterapie v léčbě dětské leukemie začíná tím, že omylem zabije několik dětských pacientů. Farber je patolog, posedlost představou, že musí najít lék proti rakovině, ho potkává v podzemí patologických laboratoří, zatímco jeho kolegové z nemocničních oddělení jsou přesvědčeni, že to nejlepší, co pro děti s rakovinou jde udělat, je nechat je v klidu zemřít. Ačkoli postupně dosahuje prvních remisí, ty jsou jen krátkodobé, ale Farber nezlomně pokračuje ve své cestě za snem o univerzálním léku proti rakovině. Podaří se mu spojit s vlivnou lobbistkou Mary Laskerovou (1900–1994) a rozjíždějí politickou kampaň za více peněz a pozornosti pro léčbu rakoviny. Podobně jako Mojžíš ani Farber ale nevstupuje do zaslíbené země: umírá asi dva roky poté, co prezident Nixon vyhlásil „válku proti rakovině“. Kdo ví, zda by se mu líbilo, jak tato „válka“ probíhala a dodnes probíhá. Sama Mary Laskerová o téma v sedmdesátých letech ztratila zájem, přestala rozumět vynořující se složitosti problému, která odhalovala jí a Farberovi drahou představu o univerzální léčbě rakoviny jako iluzorní a zavádějící.

Velký objev je v této knize spojen s vášní pro daný problém, s jakousi až šíleností a omezeností vlastního osudu. Nikdy nejde o triumf nadčasového rozumu. Když mladý Andreas Vesalius (1514–1564) začne pitvat mrtvoly na vlastní pěst, protože je zklamán z úrovně výuky anatomie v Paříži, nedokáže nikde v těle najít tzv. černou žluč, která podle tehdejších lékařských představ byla příčinou vzniku rakoviny: neměl odvahu udělat závěr, že černá žluč neexistuje, prostě ji jen nenašel. William S. Halsted (1852–1922), excelentní americký chirurg, se z přemíry studia medicíny stane závislým na kokainu, pak i na morfiu, když je léčen z kokainismu právě morfiem. Přesto stoupá na vrchol své kariéry a prosazuje v té době velmi logickou myšlenku radikální operace žen s rakovinou prsu. Z radikální mastektomie se stává móda a dogma, Halstedovi žáci ji dovádějí do dalšího a dalšího extrému. Halsted sám chce mít důkaz o užitečnosti své metody, ale když vidí, že data jdou proti němu, nemá odvahu uznat chybu, nýbrž stahuje se do jiné oblasti medicíny. Znetvořování žen absurdní terapií pokračuje ještě desítky let, než je za dramatických okolností vyvráceno. Podobně Emil Frei (1924–2013) pod vlivem triumfálního úspěchu s léčbou leukemie pomocí brutálních dávek kombinované chemoterapie chtěl posunout meze možného ještě dále a spolu se svým mladším kolegou navrhl speciální léčbu pro pacientky s rakovinou prsu – program zvaný STAMP. Desítky tisíc žen podstoupily tuto léčbu v době, kdy nebyla potvrzena její účinnost. Důvodem bylo probuzení pacientských hnutí v důsledku nástupu nemoci AIDS. Ženy přece nemají čas čekat, až se účinnost metody potvrdí, tak zněla logika aktivistů. Ze STAMP se ale stal obrovský byznys pro jednoho jihoafrického lékaře, který jako jediný vykazoval úžasné výsledky. Posléze se ukázalo, že jde o podvod.

Typický objevitel je v knize mladý člověk, který stojí stranou hlavního proudu, ba jde proti němu. Často dělá věci ve své době považované za šílené. Objevitel fenolu jako antiseptika Joseph Lister (1827–1912) aplikuje v srpnu roku 1865 jen na základě vlastního pozorování tuto sloučeninu na otevřenou zlomeninu malého chlapce, aby mu nemusel amputovat nohu – tím ale riskoval neověřenou metodou jeho smrt. Dnes by to bylo právem nepřijatelné. Příběh osamoceného jednotlivce, který mění svým objevem dějiny lidstva, je dnes rozšířený v široké veřejnosti, která chce vidět hrdinu, jenž jde „proti establishmentu“. Veřejnost přitom zapomíná na důležitou věc: to, co dělá z velkých objevů velké objevy, je to, že se prosadily, že se ukázalo, že opravdu fungují. Velikost vědy a medicíny není v protestu proti zavedenému, ale v důkazu, který vyžaduje vzdělání a odbornost těch, kdo ho posuzují, že lze prakticky aplikovat věci, jež do té doby byly považovány za nemožné, ale které, jakmile se v praxi rozšíří, rychle zevšední. I naše ztráta vděčnosti za vzpouru našich předků, samozřejmost penicilinu i transplantace jsou lekcí o omezenosti lidského údělu a důvodem k pokoře.