Kdyby věda byla předvídatelná, nebyla by to věda

Erling Norrby byl jako virolog svědkem obrovského pokroku ve vědeckém poznání. Jako člen Nobelova výboru a stálý tajemník Královské švédské akademie věd se setkával s nejoriginálnějšími vědci z oborů, v nichž je udělována Nobelova cena. Nyní se věnuje historii vědy. Rozhovor vznikl při jeho listopadové návštěvě české republiky.¹⁾

Říkal jste mi, že během vaší kariéry se virologie změnila z čistě biologické vědy na vědu molekulární a biochemickou. Jak jste tu postupnou proměnu prožíval?-Byla to vzrušující a v mnoha ohledech zásadní proměna. Peter Medawar kdysi napsal, že věda je umění řešitelného.²⁾ Jsme závislí na tom, jaké máme k dispozici techniky a základní poznatky. A za ta léta, co se věnuji virologii, jsem byl svědkem zavádění jedné techniky za druhou. Zcela změnily naši perspektivu a způsob, jakým jsme vědu dělali, jaké hypotézy jsme mohli formulovat a testovat. Zpočátku to opravdu byla klasická biologie. Mohli jsme pozorovat shlukování červených krvinek působením virů, existovaly hrubé imunologické metody, jako je komplement fixační test a podobně. Ale pak jsme postupně začali chápat, jak jsou viry vystavěny, že mají řadu proteinů. Nastoupily první chemické techniky, purifikace virů, možnost studovat jejich proteiny. Potom přišly fantastické imunologické nástroje. Mohli jsme pracovat s monoklonálními protilátkami, které reagují pouze s jedním proteinem – právem za ně byla v roce 1984 udělena Nobelova cena.

A potom schopnost rychlého čtení a editace dědičné informace v nukleových kyselinách… — To byla neuvěřitelná proměna. Lze ji dobře ilustrovat na zvládnutí pandemie covidu-19. Jak rychle se podařilo identifikovat virus, popsat ho, vyvinout vakcíny… Studium virů má tu výhodu, že jsou to poměrně jednoduché struktury. Dá se relativně snadno zjistit počet jejich proteinů a popsat jejich funkci. Vezměte si virus tabákové mozaiky: má pouze tři geny. A ty mu umožňují parazitovat v buňkách a vytvářet v nich nové kopie viru. Z evolučního hlediska to je geniální úspěch.

Musel jste se ale celý život učit, protože se vše neustále měnilo. — To ano, ale na druhou stranu se řada věcí zjednodušovala. Nikdy jsem se nebránil manuální práci, ale v začátcích jí bylo opravdu hodně. Spousta pipetování, výměna média pro růst buněk… Složky viru jsme oddělovali zónovou centrifugací, a když jsme z centrifugy vyndali plastovou zkumavku, udělali jsme do ní dole díru a počítali jsme kapky – jedna, dvě, tři, čtyři, pět, stop. Dnes už je to historie. Máme úžasné přístroje, stačí zmáčknout tlačítko. Ale bylo hezké si tou manuální prací projít, vtáhlo vás to takříkajíc do děje.

To mi říká mnoho vědců. že si museli třeba sami stavět přístroje, ale právě proto dobře porozuměli tomu, co vlastně měří. — Je to tak. Zmáčknout tlačítko je snadné, ale pokud alespoň trochu nerozumíte tomu, co se uvnitř přístroje odehrává, nemusíte být schopni odhalit chyby. Dalším významným důsledkem technického pokroku je množství parametrů, které můžeme kontrolovat. Včetně využití umělé inteligence, která usnadňuje třídění dat a hledání signálu v nich. Komplexita vědeckých dat se dramaticky zvýšila.

VIDEO: Erling Norrby: A Nobel Prize Perspective on the Nature of Genes (přednáška pro Učenou společnost ČR)

Erling Norrby (*1937) 

Švédský virolog, který se zabýval mimo jiné adenoviry, virem spalniček, respiračním syncytiálním virem a HIV. V roce 1986 organizoval první mezinárodní konferenci o HIV. Působil jako profesor virologie na univerzitě Karolinska Institutet (1972–1997) a děkan její Lékařské fakulty (1990–1996), byl stálým tajemníkem Královské švédské akademie věd (1997–2003) a dlouholetým členem Nobelova výboru. Podílel se na výběru laureátů Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství, za fyziku a chemii. Nyní působí v Centru pro dějiny vědy Královské švédské akademie věd, je také místopředsedou správní rady Institutu J. Craiga Ventera. Napsal pět knih o Nobelových cenách, poslední vyšla loni: Nobel Prizes. Genes, Viruses and Cellular Signaling (česky vyšla publikace Nobelovy ceny a přírodní vědy, Academia 2013). Působil mimo jiné jako poradce Světové zdravotnické organizace nebo jako předseda virologické sekce Mezinárodní unie mikrobiologických společností. V roce 2013 získal čestný doktorát Univerzity Karlovy.

Snímek Jakub Hardt, Biologické centrum AV ČR

Studoval jste virus spalniček. V mládí jste neuspěl s vývojem vakcíny proti němu, bylo to zklamání? — Je to velmi důležitý virus, jedna z tradičních dětských nemocí spolu s příušnicemi, zarděnkami a planými neštovicemi. Moje generace si tím musela projít. Prodělal jsem těžkou infekci a možná mě to motivovalo k tomu, že jsem se chtěl o tom viru dozvědět víc. Ve své diplomové práci jsem se pokusil vyvinout inaktivovanou vakcínu. Rozpustil jsem lipidovou vrstvu viru, abych získal jeho povrchové proteiny. Ty jsme s kolegy použili k imunizaci. Ukázali jsme, že vznikají protilátky, které blokují biologickou aktivitu viru. Ale nevěděli jsme, že důležité proteiny jsou v obalu dva – a my jsme získali protilátky pouze proti jednomu z nich. Někde se stala chyba a ten druhý jsme rozpustili. Zaznamenali jsme potom jeden případ takzvaných atypických spalniček, který je právě podmíněn předchozí nedokonalou imunizací inaktivovanou vakcínou. Ve stejné době se v USA snažili vyrobit formalínem inaktivovanou vakcínu a narazili na stejný problém s atypickým průběhem spalniček po vakcinaci. Se zápalem plic a dalšími komplikacemi. Takže inaktivovaná vakcína nefungovala správně, ale dozvěděli jsme se díky tomu důležité věci, takže o zklamání bych nemluvil. Brzy potom navíc přišla živá vakcína, kterou vyvinul John Enders se svými spolupracovníky. Ta fungovala dobře a problém byl vyřešen.