Vítězství dystopií

Zdevastovanou krajinou táhnou vyhladovělý otec a syn nákupní vozík se zbytky zásob; rozhovor dvou klimatologů přeruší přílivová vlna zaplavující východ Anglie; česká vesnice se hroutí a její obyvatelé se vraždí kvůli suchu. To jsou jen některé scény z ekokritické literatury současnosti, konkrétně z románu Cesta Cormaca McCarthyho, divadelní hry The Contingency Plan (Plán možností) Steva Waterse a románu Destrukce Stanislava Bilera. Žijeme očividně v době, kdy pozitivní líčení budoucnosti nahradily temné obrazy klimatické katastrofy a zániku civilizace.

Tyto příběhy ukazují klimatickou katastrofu jako naši nevyhnutelnou budoucnost. Jejich hrdinové se staví k tragédii nevídaných rozměrů často rezignovaně, jako je tomu ve zmíněném dramatu zachycujícím zaplavení Anglie či ve hře Kathrin Röggly Das Wasser (Voda), kde postavy neschopné cokoli změnit na svém životním stylu pouze očekávají budoucí zkázu. Jindy příběhy zachycují individuální pokus o změnu směřování společnosti ke klimatické katastrofě. V románu Iliji Trojanowa EisTau (Tání ledu) nechá deprimovaný glaciolog zájezd rádoby klimakritických turistů a umělců na opuštěném ledovci a sám páchá sebevraždu, čímž radikálně účtuje s pokryteckým lidstvem. Také ve zmíněném románu Destrukce Stanislava Bilera se násilný odpor tří venkovských intelektuálů proti vyprázdněné konzumní společnosti a nadnárodnímu kapitálu ukazuje jako marný. Zastřelí sice ředitele místní továrny odčerpávající z podzemí vodu, nezabrání ale rozvratu venkova.

Výjev z filmu Cesta, který vznikl podle předlohy stejnojmenného románu Cormaca McCarthyho. Otec a syn bojují o přežití po zhroucení světa.

Snímek Snímek Profimedia.cz

Spíše než jako pozitivní návod na řešení situace je tak třeba tyto vzpoury vnímat jen jako peripetie velkolepé tragédie. Podle německého dramatika Alexandra Eisenacha je právě ta obecně jedinou adekvátní formou pro zobrazení současné situace lidstva, žánr, pro nějž moderna zavrhující fatalismus neměla velké pochopení. Ve svém dramatu Anthropos Tyrann Eisenach uchopil současnou klimatickou krizi prostřednictvím antické postavy Oidipa, člověka, který nechce vidět, že pravou příčinou svých potíží je on sám.

Pro tento fatalismus se však dystopické klimatické fikce v posledních letech stávají předmětem kritiky ze strany angažovaných sociálních a humanitních vědců. Podle Matthewa Schneider-Mayersonse, který zkoumal dopad fikční literatury o změně klimatu na čtenáře, může vést strach z dystopické budoucnosti místo k občanské a politické aktivizaci pouze k osobnímu prepperství [1] . Také Adam Trexler, autor jedné ze souhrnných prací o klimatické fikci, zdůrazňuje, že podobné dystopie mají tendenci ignorovat problémy i možná řešení současné klimatické krize, a své čtenáře proto nevedou k přijetí žádoucích změn. [2] Má-li být smyslem literatury a divadla podávat návody k jednání a řešení problémů, dystopické příběhy očividně selhávají.