Galerie Amdavad Ni Gufa v Ahmadábádu aneb Galerie v jeskyni

Slovo galerie v názvu článku je spíše jen pro pořádek. Nevisí tam obrazy, nestojí sochy ani tam nevystavují grafické sbírky. Exponátem je sama stavba, zahloubená, nepravidelná prostora, která nejvíce ze všeho připomíná jeskyni. Umělé jeskyně nebyly (například v zámecké architektuře) nic neobvyklého. Tato se však nepodobá ničemu z celých dějin světové architektury.

Nestejně velké kopule tvoří střechu podzemní galerie Amdavad Ni Gufa v Ahmadábádu. Malé výstupky připomínající oka jsou okna, jimiž dovnitř proudí světlo.

Snímek Jiří Tourek

Ani její vznik není tuctový. Nebyla to například zakázka, kterou by architektovi někdo zadal. Vznikla z letitého přátelství a umělecké spolupráce architekta Balkrišny Došiho s významným ahmadábádským umělcem Maqboolem Fida Husainem. Ten toužil po galerii, kde by se vystavovala jeho díla. Několik tradičních výstavních místností nakonec vzniklo, projekt však přerostl v mnohem víc. Vzniklo integrální umělecké a architektonické dílo.

Vnitřek není velký, přesto člověk může „bloudit“ a „v dálce“ zahlédnout světlo na konci tunelu. To je vchod, kterým může uniknout zpět do světa.

Snímek Jiří Tourek

V souladu s názvem – gufa znamená v gudžarádštině jeskyně – jde o stavbu, do níž se sestupuje po schodech do podzemí. Za nepravidelným vstupním otvorem se otevře asymetrická sloj s nerovnou podlahou, zvedající se postupně směrem ke stěnám, které z podlahy vyrůstají do nepravidelných, zprohýbaných tvarů, aby postupně přešly v klenbu a jednotlivé malé kopulky. Když se návštěvník pohybuje po interiéru, prochází mezi několika naklánějícími se sloupy, které podpírají některé kopule a člení vnitřek na větší a menší části. Mezi nimi však jeho pohled zároveň proklouzává do větší a větší hloubky této rozsahem nevelké, ale členité umělé jeskyně. Odvažuji se tvrdit, že hlavním smyslem tohoto archetypálního místa je vytrhnout příchozí ze zabydleného pohodlíčka navyklého vztahu k vystavěnému prostředí. Není zde „co dělat“ (a jistě nemělo být), a to může dnešního člověka (moderní Indové jsou stejně závislí na mobilu a internetu jako kdokoliv na Západě) přimět, aby se pod dojmem tohoto podivného podzemního světa zastavil a zamyslel. Mezi sloupy lze pomalu procházet nebo si může člověk sednout na betonový výstupek z podlahy, sloužící jako lavička. Po usednutí se může lépe soustředit na neobvyklý interiér. Původně byly stěny prázdné, Husain je však později pokryl částečně abstraktními, částečně figurálními malbami v sytých jednoduchých barvách. Na několik míst pak doplnil černé kovové siluety lidských figur, připomínající snad trochu vystřihované umění pozdního Matisse. Tyto ploché kovové objekty přitahují pozornost samy o sobě, ale ještě přitažlivější je jejich matná plošnost, která vrhá stín a kontrastuje s nepravidelně nasvětlenými plochami jeskyně. Tím se dostávám k tématu světla.

Z nerovné podlahy vyrůstají naklánějící se sloupy, které podpírají nepravidelnou klenbu a kopule. Mezi sloupy jsou vidět černé obrysy uměleckých figur.

Snímek Jiří Tourek

Interiér osvětlují malé otvory v plášti klenby, kterými pronikají paprsky jako reflektory. Ačkoliv má vnitřek základní hladinu světla zajištěnou reflektory, atmosféru vytvářejí zmíněné ostré svazky paprsků. Hladina osvětlení je nastavena relativně nízko, což akcentuje podzemní charakter místa a příchozímu pomáhá ke ztišení. Světlo, díky němuž vidíme, zůstává obvykle samo nepovšimnuto, „neviditelné“. Úzké paprsky pronikající otvorem klenby a putující po podlaze přivádějí světlo do zjevnosti, takové světlo „je samo vidět“.

Celkový pohled na galerii Amdavad Ni Gufa. V popředí je temný otvor, jímž se vstupuje dovnitř. Kopule vytvářejí kopcovitou krajinu. Celek je obklopený stromy a vysokou zdí.

Snímek Jiří Tourek

Vše, co je vidět zvenku, jsou nestejně veliké kopulky (pokryté střepy bílých kachlí), vytvářející nepravidelnou horskou krajinu, jejíž tvary jsou současně kosmické i archaicky mytické. Asociace oscilují mezi vesmírnou stanicí daleké galaxie a sídlem nějaké neznámé archaické kultury.

Amdavad Ni Gufa je však konkrétní dílo z roku 1994 nedávno zemřelého indického architekta Balkrišna Došiho, laureáta Pritzkerovy ceny, nejvýznamnější architektonické prémie světa. Sousedí s dalšími díly tohoto významného indického architekta: kampusem CEPT University (kterou Doši sám zakládal), Uměleckým centrem Kanoria a Institutem indologie (jeho raným dílem v příkladně brutalistním stylu). V jediném městském bloku tak může zájemce uvidět několik etap díla významného architekta i rozmanitou ukázku soudobé indické architektury. 

Jednotlivé části této podzemní jeskyně osvětlují ostré paprsky světla z malého otvoru v kopuli. Toto řešení ke světlu přitahuje pozornost.

Snímek Jiří Tourek