Úvaha o technice jako úvod do filozofie

Od chvíle, kdy se člověk začal aktivně vzpouzet přírodě pomocí primitivní techniky, vždycky podvědomě cítil, že dělá cosi nepřirozeného, čím se staví proti řádu okolního světa a za co ho čeká prométheovský trest. Každý nový objev znovu odhaluje nahotu, které jsme si předtím nevšimli, a žádá si nový fíkový list k jejímu zakrytí. S každým novým vynálezem, kterým zaháníme naše bědy zpět do Pandořiny skříňky, z ní vypouštíme nové. Těžko bychom někde hledali větší nadšení pro technické možnosti člověka než v 19. století, a přesto je možné číst některá díla Julese Verna jako varování před zbytnělými možnostmi techniky. Dvacáté století přineslo nevídané zlepšení kvality a délky lidského života, ale také technologie schopné člověka z povrchu zemského vymazat. V našem století, které dalo každému jednotlivci instantní přístup k celému souhrnu lidského vědění, není člověk ovládaný technikou jen pohádkovým varováním, ale stává se skutečností. Přes všechnu urgenci a oprávněnost takových varování nelze přehlédnout, že mnohá z nich v sobě nesou cosi definujícího o člověku. Byl Adam před svým pádem vůbec člověkem? Může jím být někdo, kdo se nevzpouzí přírodě? Jsme sami sebou bez techniky, která nás pozvedá nad přírodu, do níž jsme vloženi?

„Bez techniky by člověk neexistoval a nikdy by existovat nemohl,“ začíná José Ortega y Gasset, asi nejvýraznější španělský filozof 20. století, svou zhruba sedmdesátistránkovou Úvahu o technice, založenou na univerzitních přednáškách z roku 1933. Ta tvoří první polovinu stejnojmenné knihy vydané v roce 2011 nakladatelstvím OIKOYMENH v překladu Michala Špíny. Pro Ortegu y Gasseta je nepřirozenost či mimo-přirozenost techniky hlavním znakem a podstatou mimo-přirozené existence člověka. Člověk neexistuje jen tak, přirozeně, jako existují věci nebo zvířata, člověk žije a směřuje k tomu, co ještě není. Je to právě technika, co uvolňuje člověku ruce od uspokojování zvířecích potřeb, aby si mohl budovat novou autentickou (technickou) existenci. Tato existence se skládá z objevování a uspokojování nových, z přirozeného hlediska zbytečných potřeb. Technika tu není k vytváření toho, co je pro člověka potřebné, naopak, jejím účelem je právě to, co člověk nepotřebuje.

José Ortega y Gasset: Úvaha o technice a jiné eseje o vědě a filozofii OIKOYMENH, Praha 2011, 127 stran, ISBN: 978-80-7298-455-8

José Ortega y Gasset nepasuje do stereotypní představy filozofa, kterou nám zanechala minulá staletí. Není to tvůrce velkolepých systémů a jeho parketou byly spíše novinové eseje. Jeho život byl spjat s novinami a univerzitou. Přednášky, které shrnul do Úvahy o technice, se i proto vyznačují živým stylem, který čtenáři snadno navozuje autentickou atmosféru auly plné studentů. Autor nepodává definitivní, nevyvratitelná moudra, apeluje spíše na zkušenost čtenáře či posluchače, který si musí mnohé potvrdit a domyslet sám, není však ponechán na pochybách o tom, k čemu by došel, kdyby to skutečně provedl. Ortega y Gasset dělá právě to, co je ve filozofické tradici již od Sokrata to podstatné. Otvírá oči i uši pro nečekané úhly pohledu, vykořeňuje selský rozum a přímočaré soudy, kde jen může.

Jen povrchně by se mohlo zdát, že je Ortega y Gasset kritikem techniky. Konstatování její nepřirozenosti a zbytečnosti není hodnotovým soudem nad ní, ale poukázáním na podstatu, od které se odvozuje minulý a budoucí vývoj techniky. Protože není založena na potřebách, ale daleko více na tužbách člověka, není a nemůže s ní být spojený nějaký lineární historický pokrok. Stačí málo, aby se vrtkavé tužby lidstva obrátily jinam, a celé směřování techniky se změní. Pro Ortegu y Gasseta není možná jen jedna technika, jedna technická civilizace, ale vidí techniku i tam, kde naše západní mysl jen shovívavě připouští „přenesené“ užití tohoto termínu, třeba v meditačních technikách. Snad právě proto se nenechá oklamat technikou své doby. Přestože Ortega y Gasset mluví o střelném prachu, knihtisku a automobilu, jeho členění vývoje techniky se o žádné konkrétní vynálezy opírat nemusí. Každé stadium vývoje techniky se podle něj vyznačuje jiným pochopením jejího vztahu k člověku a přírodě. Ve stadiu techniky náhody ještě člověk neví, že umí vynalézat. Technika je, stejně jako všechno ostatní v jeho životě, magickou součástí přírody, ve které člověk nachází vše, co potřebuje. Naproti tomu technika řemeslníka je již specificky lidská, tedy mimo-přírodní činnost, vyžadující specializaci. Stále je však něčím omezeným, neoddělitelným od svých nositelů, jakousi přirozenou vlastností řemeslníků. Je obrácena do minulosti, neustále se opírá o tradici, která sama v každé generaci doznává jen přírůstkové změny. Teprve technika techniků se plně projevuje jako „prameniště v zásadě neomezených lidských činností“ [s. 61], plně orientovaná do budoucnosti, vědomá si své schopnosti tvořit v podstatě cokoliv, co si člověk zamane.

Vhledy Josého Ortegy y Gasseta do podstaty techniky nejsou zatíženy svou dobou a zůstávají po téměř sto letech překvapivě aktuální. Pohled na naši technickou situaci ze vzdálené budoucnosti pochopitelně nemáme. Ortega y Gasset nám však poskytuje nadčasový pohled, který může při naší dobré vůli poskytnout stejný odstup. Zdá se nám například, že vymyslet Matrix je možné až se vznikem počítačů a internetu. Ortega y Gasset však zřetelně vidí podobnou past, kterou na nás technika uchystala: „Dnešní člověk […] nemůže volit mezi životem v přírodě, nebo užíváním nadpřírody. Je k ní už neodčinitelně připoután a je v ní zasazen jako primitivní člověk ve svém přírodním okolí […] Bude mít sklon myslet si, že všechno […] zde existuje samo od sebe: že automobil a aspirin nejsou věci, které je nutno vyrábět, ale věci jako kámen či rostlina, které jsou člověku dány bez jeho předchozího úsilí. […] Může pozbýt povědomí o technice a o podmínkách – například morálních –, za nichž technika vzniká a stejně jako primitivní člověk v ní opět nevidět nic jiného než dary přírody […] Ohromná expanze techniky […] nám umožnila dojít jejího plného uvědomění, ale poté, při pokračování neuvěřitelného pokroku, hrozí, že její vzrůst toto uvědomění zamlží“ [s. 64]. Pro mnohé je dnes technika stále neprostupnější magií. Zatímco to můžeme spolu s A. C. Clarkem¹⁾ považovat téměř za definiční vlastnost vyspělé technologie, varování Matrixu je třeba brát vážně. Je to technika, co dnes neslýchaně zmnožuje lidské možnosti, neříká však již nic o tom, kterými z těchto možností je vhodné lidský život vyplnit.

José Ortega y Gasset je dalek toho, aby se ve své útlé knížce snažil odpovědět na tuto věčnou otázku. Filozofie jako celek však v takovém hledání ledasjakou slepou uličku již prozkoumala, a může být tedy člověku nápomocna. A právě jako úvod do čtení filozofie by Úvaha o technice mohla být zajímavá pro ty čtenáře, které jinak filozofický jazyk spíše odrazuje, ale kteří se zamýšlejí nad interakcí člověka s dnešní technikou a vědou. Její technické téma, poměrně svěží styl a nevelký rozsah nestaví žádné z obvyklých bariér technicky (tedy nehumanitně) vzdělanému člověku. Pokud takový čtenář při prvním čtení filozofovi ledacos odpustí, může objevit, že mnohé z toho, co si o technice a jejím místě v lidské společnosti dosud myslel, je jen výsledkem rozšířených předsudků. Objevování takových předsudků, jejich odkládání a promýšlení techniky bez nich pak může přinášet stejnou radost jako pronikání do vědy a techniky samotné. S takovou zkušeností a takto nabytou intelektuální výzbrojí se pak mohou i jiní filozofové zdát najednou čitelnější a relevantnější. Soudě podle Úvahy o technice by José Ortega y Gasset takové použití svého textu schválil, neboť by se tím alespoň částečně překlenulo ono „radikální oddělení univerzity a inženýrství“, které považoval za „jednu z velkých pohrom, jež přivodila […] těžkopádnost, kterou dnešní člověk projevuje při řešení svých strázní“ [s. 14].