Hedvábí pavouků

1882: Cestovatelka anglická miss Mulhall prodlévala deset let mezi Amazony a Andy, odkudž nedávno se vrátila, i vydala o cestách svých zvláštní spis.¹⁾ Mezi jiným uvádí tu, že v místě Lomas darovala jí jedna selka vzorek bílého hedvábí, pocházejícího od velikého, neškodného, pospolitě žijícího pavouka. Hedvábí to zdálo se býti způsobilé ku předení, i byly z něho zhotoveny punčochy, jež zaslány byly králi španělskému. Tento objev není však věcí naprosto novou, neboť známo jest, že již král francouzský Ludvík XIV. dal si zhotoviti šat z hedvábí pavouků. Později od r. 1777—1791 (Viz Dr. Chem. Encyclopédie d’histoire naturelle) konal Raymoud Maria de Tremayer ve Španělích nové pokusy na hedvábí křižákův, i vyrobil vzorky hedvábí, jež mělo pevnosť i lesk hedvábí bourcového. Šťastnější ještě byl v pokusech svých se křižáky jistý anglický kupec, jenž parním strojem natáčel vlákno pavouka na jemnou cívku tím postupem, jak je pavouk vypouštěl. Vzorek tohoto hedvábí, měřící 6000 metrů, byl předen 2 hodiny dvaceti dvěma pavouky a zaslán ku posouzení „Societé des arts de Londres“. Niť ta byla pětkráte tenčí než niť hedvábí obyčejného. Pavouk vydává dvakráte do roka vlákno 230 m. dlouhé, kdežto vlákno od Bombyx mori [Bourec morušový, pozn. red.] jest zdélí 3000 m., tudíž 6½kráte delší. Přes to přese vše, že uvádějí se mnohé překážky svědčící proti možnosti uvedení tohoto hedvábí do průmyslu, jako ku příkl. jeho křehkosť (šat Ludvíka XIV. prý se zrovna pod rukama rozsypal), zdá se přece, že novými pokusy bude lze o jiném se předsvědčiti, zvláště u pavoukův exotických, neboť tu na př. uvádí cestovatel Alcide D’Orbigny, že na cestě své střední Amerikou dal si zhotoviti šat z vláken pavoučích, jenž vzdoroval všem nepohodám. Z toho jde na jevo, že jisté druhy pavouků jistě poskytnou vláken, jež vhodně zpracována byvši státi se mohou podkladem nové výroby.

(Vesmír 11, 240, 1882/20)

2022: Snahu využít pavoučí hedvábí v textilním průmyslu lidé nevzdali. Přesto je dodnes největším kusem oděvu, který z něj lidé vytvořili, pelerína o rozměrech 3,4 × 1,2 m, utkaná roku 2009 na Madagaskaru. Extrémnost takového projektu ilustruje fakt, že vlákna od 1,2 milionu samiček nefily zlaté (Trichonephila inaurata madagascariensis) shromažďovalo 82 lidí téměř čtyři roky.

Kontrastuje s tím fakt, že se lidé o ovládnutí technologie výroby umělého pavoučího vlákna snaží už velmi dlouho. Pokrok doprovází už od šedesátých let 20. století mnoho patentů, z nichž slibně vypadaly například ty, které se snažily k produkci základní suroviny přimět geneticky upravené kozy, jež ji měly produkovat spolu s mlékem, ale dodnes jsme nedokázali zvládnout ani rentabilitu takového projektu, ani všechny vlastnosti originálního pavoučího vlákna. To totiž závisí nejen na složení hmoty, ale také na způsobu spřádání (viz Vesmír 99, 268, 2020/5). Existující omezené pokusy vytvořit z pavoučího hedvábí módní doplňky (49 kravat za 314 dolarů) nebo funkční oblečení, tak zatím zůstávají stále ještě na úrovni snů. Je jen otázkou času, kdy z nich někdo šikovný utká realitu.