Prolévat luteránskou krev

Když se řekne „křížová výprava“, vybaví si čtenář nejspíš tažení středověkých rytířů k Božímu hrobu do Palestiny. Anebo zbabělé křižáky, prchající před zpěvem husitského vojska, jak to známe ze sugestivní filmové trilogie Otakara Vávry. Vyhlášení křížové výpravy však užívali papežové jako mocensko-politický nástroj nejen ve středověku, ale i v průběhu prvních desetiletí evropské reformace. Vůbec nešlo o víru.

V pozadí každé křížové výpravy nalézáme mocenské a ekonomické zájmy. Výjimkou nebyla ani jedna z posledních křížových výprav, vyhlášená 15. 6. 1546 papežskou bulou Pavla III. (1534–1549). Cílem bylo vymýtit luteránskou herezi v Německu. Bylo to poprvé a naposledy, kdy papežské vojsko, složené z italských vojáků, vytáhlo na sever za Alpy. Čítalo více než 12 tisíc pěších, několik stovek jezdců a dělostřelectvo. K papežovu tažení se více či méně ochotně připojila i většina italských knížat. Vojsko „italských křižáků“ pak významným způsobem zasáhlo do počáteční fáze konfliktu, který v Německu rozpoutal císař Karel V. vůči luteránské opozici, sdružené v tzv. Šmalkaldském spolku.

Zlaté scudo papeže Pavla III., ražené v Římě v polovině čtyřicátých let 16. století. Soukromá sbírka.Snímek Petr Vorel

Českých zemí se počáteční fáze tzv. šmalkaldské války (1546–1547) týkala jen okrajově (to se změnilo až počátkem roku 1547), ale soudobý komentátor zdůrazňuje přímou účast papežského vojska: „…Z těchto novin zřetedlně muož se srozuměti, že papež tuto těžkou a strašlivou válku při císaři vzbudil…“ Toto vysvětlení vzniku války v sousední římsko-německé říši mělo racionální jádro, ale jak mohl papež získat na císaře takový vliv? Vždyť renesanční papežové patřili k spojencům Francie v četných italských válkách s Habsburky. Pro Karla V. představoval v prvních letech vlády papežský Řím nebezpečného nepřítele. To se ale po nástupu Pavla III. na papežský stolec (1534) začalo měnit.

Diplomacie i nepotismus

Nový papež, vlastním jménem Alexandr Farnese (*1468), byl ochoten hrát roli zprostředkovatele mezi francouzským králem Františkem I. a císařem Karlem V. Oba světští vladaři se vždy dohodli na mírové smlouvě, ale po pár letech ji porušili. A tak se opakovaně (ten, kdo byl zrovna slabší) obraceli na papeže, aby s pomocí své diplomatické sítě zprostředkoval novou mírovou dohodu. Nikdy to nebylo zadarmo. I papež hrál vysokou hru. Cílem však pro něj nebyly zájmy katolické církve nebo dosažení evropského míru, ale prospěch jeho vlastní rodiny.

Slavnostní výjezd císařského a papežského vojska z polního tábora u Landshutu 15. srpna 1546 na nástěnné malbě na zámku v Caprarole.Snímek Jaroslav Pánek

Nepotismus byl u renesančních papežů častým jevem. Za pontifikátu Pavla III. ale dosáhlo posilování rodinného klanu Farnesiů mimořádného rozsahu. V Itálii bylo tehdy běžné, že si vysocí církevní hodnostáři pořizovali vlastní rodiny. Celibát jim zakazoval sňatek, nikoli plození potomků. Pavel III. se stal papežem v době, kdy už dospělosti začali dosahovat jeho vnuci. Ihned po nástupu na Petrův stolec začal do jejich rukou převádět uvolněná církevní beneficia, jmenoval je biskupy, arcibiskupy i kardinály. Svého syna Piera Luigiho Farneseho brzy povýšil na hlavního velitele ozbrojených sil papežského státu.