Chemické soudní bitvy

Ad Vesmír 100, 672, 2021/11

Zajímavý článek kolegů Čmela a Svozila mne inspiroval k zamyšlení nad řadou věcí, jednou z nich je i široce diskutované téma využívání či zneužívání Markushových struktur v oblasti patentování léčiv.

I když to z článku nevyplývá, chtěl bych zdůraznit, že široké pokrytí velkého množství struktur v patentech neznamená, že by přijetí takto koncipovaného patentu bylo pro jeho vlastníka nebo autora zárukou nějakých práv. Obecně je pro platnost patentů důležité, co je uvedeno v nárocích (claims), ale ani to nemusí být směrodatné. Konečné slovo vždy náleží soudům, a někdy dokonce mohou být verdikty soudů v různých zemích různé. V tomto směru autoři vybrali známý případ sildenafilu.

Zajímavým příkladem je také známé léčivo hepatitidy C sofosbuvir, původně objevené firmou Pharmasset, kterou kvůli této látce koupila za jedenáct miliard dolarů firma Gilead. Po jeho schválení se sofosbuvir stal také středem zájmu patentových právníků. Firma Merck totiž v roce 2013 požádala firmu Gilead o zaplacení licenčních poplatků s tím, že předlohou pro patent firmy Pharmasset byl patent firmy Idenix Pharmaceuticals (US 7608597 z roku 2003), kterou mezitím Merck koupil. Když se obě firmy nedohodly, Merck podal žalobu o náhradu škody a federální soud v roce 2016 nařídil firmě Gilead zaplatit 2,54 miliardy dolarů za porušení uvedeného patentu. Sofosbuvir je vlastně proléčivem účinné látky označované jako PSI-6206 a velice široce pojatý patent firmy Idenix vůbec takový typ látek nepopisoval, zahrnoval pouze v obecné rovině i struktury podobné látce PSI-6206. Přitom u sofosbuviru má zvolený typ proléčiva podstatný podíl na jeho vysoké účinnosti. Firma Gilead se samozřejmě odvolala, a navíc zažalovala firmu Merck a žádala zneplatnění uvedeného patentu s odkazem na jeho přílišnou obecnost. Navíc Gilead v žalobě tvrdil, že se společnost Merck po převzetí firmy Idenix snažila podáním dvou následných patentů (US 7105499, US 8481712) upravit původní patentovou přihlášku ve snaze rozšířit její pokrytí tak, aby zahrnovalo sofosbuvir. V roce 2019 soudce odvolacího soudu specializovaného na patentové právo původní verdikt zrušil s tím, že patent firmy Idenix svou nepřiměřenou šíří porušoval americké patentové zákony. Poté se zase samozřejmě odvolala firma Merck s tím, že rozhodnutí o zrušení jejich patentu podkopává základy průlomových objevů, které často začínají obecnou rodinou sloučenin majících určitou vlastnost. Ve prospěch firmy Merck svědčila skupina odborníků na patentové právo z oblasti farmaceutického průmyslu s tím, že rozhodnutí patentového soudu ztěžuje farmaceutickým firmám ochranu nových skupin léčiv před jejich napodobováním, což by mohlo ohrozit inovativnost v oblasti léčiv. V roce 2021 americký Nejvyšší soud toto odvolání odmítl a s konečnou platností rozhodl, že firma Gilead nemusí nic platit.

Podotýkám, že nejsem patentový odborník, ale na druhou stranu jsem spoluautorem řady patentů, při jejichž přípravě jsem s nimi spolupracoval.

Stanislav Rádl, VŠCHT, Zentiva

Odpověď autorů: Děkujeme za velmi zajímavý příklad patentového sporu. Máte samozřejmě pravdu, Markushovy vzorce v patentech nárokují chemické struktury toliko v kontextu nároků (claims) daného patentu, samy o sobě nic nezaručují, a o rozsahu patentového nároku definitivně rozhoduje až případný soud. V článku jsme se soustředili hlavně na Markushovy vzorce pro jejich přímý přesah do popisovaného „chemického prostoru“, kde platí pro oblasti kryté Markushovými vzorci v existujících patentech zvýšené riziko, že se v nich obsažené chemické látky stanou předmětem patentového sporu v pozdějších fázích svého vývoje, popř. po uvedení na trh.

Jak popsaný spor o sofosbuvir mezi firmami Merck a Gilead demonstruje, strana držící patent nemusí spor vyhrát. Každopádně i vyhraný spor provázejí náklady, prostoje a nejistota. Proto se i chemičtí informatici snaží již v rámci raného, čistě virtuálního návrhu chemických struktur předcházet překryvům látek se stávajícími patenty nebo je alespoň odhalit a případně konzultovat. Zde jsou Markushovy vzorce sice hrubým, přesto užitečným nástrojem. Lze je strojově vyjádřit a „projet“ jimi výstupy generátorů struktur nebo i rozsáhlé chemické databáze slibných látek. Takový postup umožňuje vyhledávat potenciální kolize s patenty a v ideálním případě i najít a upřednostnit slibné látky bez podobného patentového rizika. Zmíněné se samozřejmě týká jen návrhu chemických látek de novo, kde se s konceptem chemického prostoru operuje nejvíce. U vývoje léčiv na základě již známých, patentovaných látek („me too drugs“ apod.) je oblast chemického prostoru již předem daná a předpokládáme, že rozsáhlé právní rešerše jsou prováděny od samotného začátku. Tuto fázi vývoje můžeme jakožto chemičtí informatici už jen zpovzdálí sledovat a držet palce.