Vztah socialistického člověka k přírodě

1952: Revoluce jdoucí světem proměňuje postupně veškeré naše jednání, myšlení, cítění. Proměňuje revolučně i prostředí, v němž žijeme, mění tedy i náš vztah k přírodě. […]

Obecně vidíme, že dosavadní třídní formy společnosti vnášely do přírody jen bezcitné drancování, plenění celých krajů v bezpočetných válkách, vykořisťovatelské ničení v koloniích atd. […] Na druhé straně vypěstovala kapitalistická společnost pokřivenou ideu trampskou a lumpácivagabundovskou (jejímž reálným podkladem byla brutální emigrantská kolonisace americké pevniny) a romanticky sentimentální legendu o přírodě jako zátiší srdce.

Socialismus je nauka veskrze antropocentrická. Nespoléhá na mlhovinu zásvětí, neblouzní o titánském nadčlověčství s puncem tragiky, ale klade rozvážně a přitom vášnivě celý smysl existence do tohoto pozemského života, o němž nejen spekuluje, ale který i den ze dne mění v zásadách činorodého humanismu. Nový rodící se socialistický člověk si podmaňuje přírodu dříve netušeným mohutným náporem. Sledujeme‑li jeho počínání, vystopujeme ale za každým jeho činem láskyplný a reálný vztah k přírodě, energický a přitom moudrý. Dříve nedotčené pouště se průběhem let nebo nanejvýš desetiletí zazelenají. Jaké ušlechtilé usměrnění chaotické bezplánovitosti přírody! Takový člověk zakládá sady a staví v nich sanatoria. […] Pěstuje melouny a ředkve za polárním kruhem, zanáší se nikterak fantastickými plány proměny ledové pouště v krajinu s příjemným klimatem. […]

Není tu ani stopy po ničení, ale rovněž ani stopy po snílkovství a jalovém poetisování. Typickou je scéna z Ažajevova díla Daleko od Moskvy, kde inženýr Beridze obdivuje ve chvíli mladického vytržení nedohledný porost tajgy. Vedoucí Batmanov mu bodře a současně zašpičatěle odpírá: »Básnit ráčíte, prevoschoditělstvo? Poslyš, až tu bude stát naftovod, pak se mi bude krajina teprve líbit jaksepatří!«

Socialistický člověk vede citlivou ale pevnou rukou onu demarkační čáru mezi nutností rekreovat člověka v parcích, zahradách, reservacích volné přírody a nutností podmaňovat a zásahem zvenčí nutit přírodu ke službám člověku. Tento člověk neželí zákoutí lahodících malířovu oku, shledá‑li, že je nutno krajinu odbahnit a likvidovat tak nebezpečí malarie, ale na druhé straně zavlažováním stepí a pouští, vysazováním miliard sazenic jehličnatých a listnatých stromů, pečlivým hájením památkových krás a budováním parků oddechu směřuje k tomu, aby člověk žil na zemi v pokud možno ideálním vyrovnání prvků technicky civilisačních a biologicky rekreačních.

[…] Ale uvnitř měst a na periferiích postavíme řadu zahrad, rekreačních ploch, pláží a slunišť a otevřené lány za městem proměníme v úrodný ráj, přetínaný jen bezhlučnými dálnicemi. […]

Ivan Diviš  (Vesmír 31, 235, 1952/10)

2022: Ani ne třicetiletý Ivan Diviš (1924–1999) publikoval v letech 1952–1953 ve Vesmíru několik zpráv a úvah. Nad touto se mi vybavila vzpomínka na dětskou četbu Neználka ve Slunečním městě, komunistické utopie od Nikolaje Nosova. Moudrým člověkem zušlechtěnou kulturní krajinu popisuje s podobnou vášní. S následky „usměrnění chaotické bezplánovitosti přírody“ se potýkáme dodnes. Do ukázky se nevešla mimo jiné pasáž, v níž Ivan Diviš píše, že „církve, zejména církev katolická, využívají svého základního učení o stvoření v boji proti silám pokroku“. O dvanáct let později autor konvertuje ke katolictví. Inu, cesty Páně jsou nevyzpytatelné.