Tajemství Edwarda Kellyho

Alchymista Edward Kelly byl jednou z nejsložitějších postav evropské renesance. Jeho život zůstává dodnes v zásadě neprozkoumaný. Vše, co o něm víme, skládáme jako velmi barevnou a současně zajímavou mozaiku,¹⁾ ve které chybí mnoho nejdůležitějších kamenů. Jedním z nich je jeho zázračná tinktura, které přisuzoval schopnost přeměnit běžné kovy ve zlato – transmutovat je.

Dříve než se budeme věnovat Kellyho zázračné tinktuře, která byla zřejmě předmětem největšího zájmu, podívejme se krátce na tohoto muže, jak byl znám jako alchymista. Měl rozporuplnou pověst. Někteří ho už tehdy označovali za podvodníka, jiní alespoň po jistou dobu věřili v jeho schopnost provést alchymickou transmutaci. Tuto víru zastával také císař Rudolf II., nikoli sice dlouho, ale právě jeho zájem o Kellyho tinkturu schopnou prý transmutace byl významný.

Kelly jako eskamotér

Jednu z nejproslulejších Kellyho údajných transmutací popsalo více autorů, jedno z líčení zanechal Angličan Gabriel Plattes (?1600–1644) ve svém traktátu Varování alchymistům (A Caveat for Alchymists). Toto dílo je jednou z kritik falešných alchymistů, které se občas objevovaly, i když podstatně podrobnější vydal roku 1617 německý lékař Michael Maier (1569–1622),²⁾ krátkou dobu dvořan Rudolfa II., nikoli jeho lékař, jak se někdy uvádí. Jako typický příklad uvedl Plattes právě Kellyho, kterého nazývá „velkým podvodníkem světa“. Před třemi významnými muži, které vyslala anglická královna Alžběta, Kelly vyřízl kruh kovu ze dna pánve, nažhavil ho v ohni do červena a posypal jakýmsi práškem. Ten se roztavil a rozlil po celém povrchu disku, který prý byl po ochlazení skutečně zlatý a Kelly ho vsadil zpět do pánve.

Roku 1670 vyšla v Hamburku knížka obsahující tři alchymické traktáty (vlevo), jeden z nich údajně od Kellyho, který ho měl napsat roku 1596 a věnovat Rudolfovi II . (vpravo). Text začíná: „Třebaže moje tělo již podruhé v Čechách řetězy a vězením týráno je…“, což, jak pokračuje, se mu nikde ve světě nestalo, chce sepsat myšlenky filozofů a těch, kdo Dílu, alchymii, rozumějí. V tomto traktátu však nenajdeme návod na záhadnou tinkturu; sbírka obsahuje obecné výroky připisované různým učencům minulosti pokládaným za alchymisty. Zajímavá je však rukou psaná latinská poznámka na titulní straně (vpravo dole): „Vidíte, byl to podvodník“ se zkomoleným odvoláním na spis, jehož správný název zní Epistola ad Langelottum. Spis je odpovědí, kterou napsal německý polyhistor Daniel Georg Morhof (1639–1691) svému příteli lékaři Joelu Langelottovi (1617–1680) jako reakci na jeho spíše kritický spis o alchymii. Morhof byl naopak pevně přesvědčen o možnosti alchymické transmutace kovů, shromažďoval doklady o jejím údajně úspěšném provedení a ve svém díle popsal rozdíly mezi různými školami alchymistů. Neznámý čtenář podle všeho vycházel z této knihy a dospěl pro sebe k jednoznačnému závěru o Kellym. Rok vydání současně svědčí o tom, že zájem o Kellyho dosud trval.Oba snímky Národní knihovna ČR

Plattesovo podezření vzbudil fakt, že Kelly odmítl komukoli vydat zázračný prášek, považovaný za kámen filozofů, třebaže ho o to přihlížející výslovně žádali. Později se objevila další pochybnost: pokud bylo vzniklého zlata stejné množství jako kovu původně vyříznutého z pánve, měl by být výsledný produkt menší vzhledem k vysoké hustotě zlata. Historka o této transmutaci se však tradovala jako věrohodná ještě v 18. století, jen kov pánve v různých verzích kolísal mezi cínem a mědí a produktem mělo být stříbro. Dnes je nepochybné, že Kellymu se podařil poměrně obratný eskamotérský kousek.

Klasické transmutace

Kelly měl provést v Praze alchymické transmutace, o kterých jsou zmínky až v pozdějších pramenech, ovšem bez jejich detailnějších popisů.³⁾ To již byly případy, kdy pracoval sice rovněž se zázračnou tinkturou, ale soudě dle krátkých zmínek šlo o transmutace, které se nevymykaly tomu, co bylo v té době běžné. Častým materiálem určeným k proměně ve zlato byly rtuť a olovo. Jeden z údajně nejzdařilejších pokusů Kelly uskutečnil v přítomnosti českého polyhistora Tadeáše Hájka z Hájku (1526– 1600), kdy alchymista proměnil pomocí své tinktury rtuť ve zlato. Ještě v pramenu z 18. století najdeme údaj, že k výrobě 12 lotů zlata (120 až 216 gramů)⁴⁾ stačil jeden gran (17 až 70 miligramů) tinktury. Jak tento pramen uvádí, Kelly prováděl transmutace rovněž před císařem Rudolfem II. Vcelku očekávaně tedy panovník žádal tuto tinkturu a návod na její přípravu.

Michael Maier napsal, že Alessandro Scotta (jindy uváděný jako Hieronymus), záhadná postava rudolfinské Prahy, měl císaře přesvědčit, aby žádal od Kellyho transmutovat ve zlato „ne pouze jednu unci, nýbrž mnoho liber – přinejmenším sto“. Alchymista prý měl také na panovníkův příkaz extrahovat „mercurius auri“ a další tinktury. Zde se setkáváme s dobovou teorií odvozenou z představ Theophrasta von Hohenheim (Paracelsus 1493/94–1541), podle kterých je veškerá hmota tvořena rtutí, sírou a solí, nikoli však skutečnými látkami. Měly to být jakési elementární substance, proto bývají pro odlišení označovány mercurius, sulphur a sal, přičemž každý kov měl vlastní trojici. V tomto případě šlo o „mercurius zlata“, tedy „rtuť zlata“. Nelze vyloučit, že jedním z důvodů prvního Kellyho uvěznění byla jeho neochota vydat tento návod. I když se o něm zmiňují někteří autoři, návod byl pokládán za ztracený nebo byl v majetku někoho, kdo ho utajil. Přitom přípravu Kellyho tinktury, zřejmě jednu z variant, popsal přinejmenším jeden pramen dosti podrobně, ne však kompletně.

V 16. století nastal mimořádný rozvoj řemesel a také alchymie, přičemž obě oblasti činnosti používaly prakticky stejné aparatury, jen s odlišným cílem. Někdy vznikaly velké dílny, což byl případ Fonderie, kterou nechal vybudovat velkovévoda František I. Medicejský (1541–1587), kde pracovali metalurgové, skláři, výrobci pálenek a léků a také alchymisté. Rytina je zaměřena na destilaci, činnost, která dominovala v té době. V centrální peci se destiluje z více baněk, v malé pícce s kónickým nástavcem (Rosenhut) vpravo dole se dal za příznivých podmínek z vína destilovat alkohol, vlevo v pozadí je velká víceúčelová pec (faule Heinz, „líný Jindra“), do níž nebylo třeba často přikládat, proto byla vhodná pro dlouhodobé procesy. Pomocník v popředí drtí surovinu, sušené byliny nebo možná zrní pro výrobu pálenky, lis v pozadí sloužil k tlačení rostlinných šťáv nebo olejů, obvykle pro medicínské preparáty na bázi alkoholu. Podle některých pramenů v křesle sedí velkovévoda František, jiné soudí, že jde o dvorního alchymistu, zatímco František, vzdělaný muž se širokými odbornými zájmy alchymii nevyjímaje, stojí za ním.Snímek Johannes Stradanus – Philip Galle, Nova reperta, kol. 1600.

První zprávy o tinktuře

Původ tinktury provázely legendy a pochybnosti o tom, zda ji Kelly vůbec dokázal vyrobit. Měla prý být velmi účinná, neboť pouhé tři kapky měly ve zlato proměnit 18 lotů rtuti (180 až 324 gramů). Prameny tinkturu popisují jako olej červené barvy, což je v rozporu s Plattesovou verzí, uvádějící prášek. O červeném prášku píše později Angličan George Ashe v dopise Royal Society ze dne 19. září 1691, kde popisuje proslulou transmutaci, provedenou ve Vídni alchymistou a pozdějším císařským dvorním chymikem Wenzelem Seylerem (nebo Seilerem, ?1648–1681), zběhlým augustiniánským mnichem z Čech. Objektem byl medailon císaře Leopolda I. z roku 1677.⁵⁾ Tato údajná transmutace vzbudila mimořádnou pozornost v celé Evropě, takže například Robert Boyle (1627–1691), sám alchymista, žádal rakouského vyslance v Anglii o detaily procesu. Podle výše zmíněného Ashova dopisu Seyler neuměl tinkturu vyrobit. Červený prášek se měl do jeho rukou dostat od blíže neuvedeného převora benediktinského kláštera, který jej získal od jakéhosi „hraběte Sellicha“, někdejšího tajného rady Rudolfa II. Ovšem podle jiných pramenů měl císař Rudolf II. dostat návod na přípravu tinktury přímo od Kellyho.

Podle dobového názoru mohla být Kellyho tinktura univerzální, tedy byla skutečným kamenem filozofů. Rozlišoval se totiž univerzální a partikulární proces transmutace.

Obraz alchymisty pocházející z 19. století se příliš neliší od podobných děl, jaká vytvořili v hojném počtu zvlášť ve druhé polovině 17. století vlámští mistři. Tato velká podoba dokládá zásadní skutečnost – dodnes není spolehlivě známo, jak vypadala původní alchymická laboratoria. Příčiny jsou dvě. Především se žádné nezachovalo v originální podobě a velmi často zcela zmizela, nebo byly později přestavěny prostory, kde laboratoria byla, v lepším případě zůstaly holé stěny (například na zámku Budyně nad Ohří). Další příčinou bylo to, že alchymisté nejčastěji pracovali sami, nejvýš s jedním dvěma pomocníky, ale především – vyžadovali soukromí. Ve smlouvách se zaměstnavateli, často šlechtici, si mnohdy vymiňovali, aby do laboratoria nevkročil nikdo cizí, přicházet směl jen zaměstnavatel. Na rozdíl od řemeslníků, do jejichž dílen lidé samozřejmě chodili, nejsou proto spolehlivé popisy alchymických dílen. Jejich vnitřní vybavení se dnes alespoň přibližně rekonstruuje na základě vzácně zachovaných účtů, někdy inventářů, ale ty vznikaly obvykle poté, co laboratorium zaniklo. Zbytky aparatur a nádob, běžně ve zlomcích, se dnes odkrývají v odpadních jamách. Nepochybné je jen tolik, že laboratorium mělo alespoň jednu pec, spíše však více, protože většina procesů vyžadovala vyšší či vysoké teploty. Jeden takový typ, vlastně otevřené ohniště (v němčině Esse), je na obrázku. Bylo v ní možné rozdělat oheň, ale dala se tu umístit i menší aparatura, což je zobrazeno – jde o destilační přístroj na malé pícce, do níž alchymista dmýchá. Tento obraz je na tom stejně jako „rekonstrukce“ laboratoria v dnešních muzeích – zachycuje jednu z pravděpodobných možností vzhledu, ale bez opory v nějaké skutečné předloze.Snímek iStock.com, NSA Digital Archive

V prvním případě, tedy v univerzálním procesu, se používal kámen filozofů, který měl údajně schopnost transmutovat jakýkoli kov ve zlato a sám se „zmnožoval“, takže jeho možnosti proměny kovů měly být neomezené co do množství. Soudilo se, že takový proces ovládal například katalánský lékař a náboženský mystik Arnald z Villanovy (? 1240–1311). Potíž je v tom, že alchymické spisy podepsané jeho jménem vznikly až mnohem později, proto je dnes připisujeme neznámému alchymistovi, označovanému Pseudoarnald. Ovšem skutečnému Arnaldovi, který v možnost transmutace nevěřil, se tradičně připisovalo tvrzení „obarvil bych moře, kdyby bylo rtutí“ („Mare tingerem, si mercurius esset“⁶⁾), formulované jako nereálná podmínka v minulosti. „Obarvením“ je míněna transmutace, proměna rtuti ve zlato.⁷⁾

Druhý, partikulární proces transmutace nevyžadoval použití kamene filozofů, používala se kapalná nebo tuhá particularia, která však transmutovala jen jeden určitý kov nebo několik málo kovů, nikoli všechny, a sama se přitom spotřebovala. Protože jeden díl Kellyho preparátu prý proměnil 272 330 dílů obecného kovu, alchymisté jej tehdy řadili spíše k univerzálním. Přitom však nebyla zmínka o tom, že by se preparát „zmnožoval“ ad infinitum.

Z čeho mohla tinktura být

Částečně to vysvětluje lipský lékař Heinrich Khunrath (1560–1605), jenž krátce působil v Praze; alchymista, ale současně kritik podvodníků, podle něhož se alchymisté pokoušejí připravit ze zlata aureitas Salis, Sulphuris et Mercurii Solis, zkoncentrovat ji do malého množství prášku a vydávat to za kámen filozofů. Mělo to však transmutovat pouze takové množství stříbra, jaké odpovídalo množství zlata, z něhož vznikl preparát. Právě o to se opíral Scotta, když tvrdil, že Kellyho tinktura není nic jiného než „barva extrahovaná ze zlata“. Proto by podle něj měl císař žádat výrobu velkého množství zlata – pokud je tinktura skutečně pravá. Jestliže však má být extrahována ze zlata, bylo by k tomu zapotřebí velké množství tohoto kovu, takže výsledek by nepřinesl žádný užitek.

Z chemického hlediska není možné zmíněnou aureitas charakterizovat. Jednoduše proto, jak jsem naznačil, že vůbec neexistuje. Podle toho, co napsal Khunrath, aureitas Salis, Sulphuris et Mercurii Solis se dá velmi přibližně popsat jako „zlatost“ extrahovaná ze zlata (Sol) ve formě všech tří základních elementárních složek. Soudilo se, že jestliže se vhodná forma aureitas přidala k některému obecnému kovu, měla ho proměnit ve zlato. Ovšem nikomu se tuto substanci nepodařilo připravit, ač návody se zachovaly četné. Vždy to byla, v lepším případě, obtížně charakterizovatelná směs solí zlata.

Ovšem například alchymista Sebald Schwertzer (?–1598/1608), původně prubíř⁸⁾ v Sasku, později ve službách Rudolfa II. jako horní hejtman v Jáchymově, šel ještě dál. Soudil, že sal metallorum (tedy jakási „sůl všech kovů“) je ve skutečnosti kámen filozofů. Měl by to být jakýsi základní element všech kovů. Ani zde však nelze uvést, co by to mělo být.⁹⁾

Další významný alchymista a polyhistor Němec Andreas Libavius (po 1555–1616) popsal roku 1597 ve své vlivné knize Alchemia jeden z postupů výroby tincturae auri vycházející z amalgámu zlata zpracovaného lučavkou královskou s následující extrakcí produktů alkoholem, což vedlo k citronově žluté kapalině. Pokusy o přípravu takových tinktur byly v té době v alchymii běžné.

Již zmíněný lékař Heinrich Khunrath však správně postřehl, že jde o podvody. Současně je ale třeba uvést, že on sám nepochyboval o podstatě teoretických představ, z nichž experimenty vycházely. Byly to teorie tehdy obecně uznávané a těžko vyvratitelné.

Edward Kelley na rytině z roku 1659.

Nepolapitelná tinktura

Návod na Kellyho tinkturu uvádí Matthäus von Brandau (?–po 1640), o jehož životě skoro nic nevíme, ale pravděpodobně mohl být v mládí Kellyho současníkem. Napsal dva traktáty, oba vydané posmrtně. První věnoval především teoretickým spekulacím zaměřeným na zlatou tinkturu. Spis obsahuje zmínku o Kellym, jenž prý přísahal, že „tajemství roztoku“ (Secretum Solutionis) nesdělí nikomu jinému než knížeti von Rosenberg (Vilému z Rožmberka, 1535–1592),¹⁰⁾ nejvyššímu purkrabímu Pražského hradu.

Ve druhém, kratším traktátu, obsahujícím především návody, von Brandau výslovně uvádí a popisuje Kellyho tinkturu jako „Tinkturu ze rtuti, stříbra a zlata“ (Tinctura ex Mercurio, Luna & Auro). Návod je typicky alchymický, nepřehledný, takže ho nelze chemicky interpretovat. Začíná tím, že „Odvardus Kellæus vzal 1 libru ☿ z ☽ [přípravku ze stříbra]¹¹⁾ / a smíchal se 3 uncemi Mercurii Solis“.¹²⁾ Tedy měl předem jakýsi preparát na bázi zlata, ale podrobnosti o něm v návodu nejsou. Následuje tepelné zpracování, kdy údajně dochází k postupné změně barev – černá, bílá a purpurově rudá. Jediná kapka výsledného produktu, „červeného oleje“, prý během okamžiku transmutuje devět nebo osm lotů rtuti (80 až 192 gramů) ve zlato. Pokus se měl odehrát v Praze.

Kelly jako alchymista zapadá do rámce postav, jejichž počínání bylo směsí rudimentární chemie a eskamotáže. Brandauův návod na jeho tinkturu je zřejmě jen částí delšího textu, protože zmiňuje pouze, navíc nepříliš jasně, že počátkem je tinktura ze rtuti, stříbra a zlata, ale chybí jaká. Není možné činit jakékoli závěry o chemické podstatě procesu a o složení získané tinktury, protože již na začátku se vychází z neurčitelných ingrediencí, jimiž jsou mercurius Lunae a Solis. V nich ovšem, vyjdeme-li z dobových návodů, bylo přítomno zlato. Je možné jen odhadovat, že tinktura mohla nanejvýš pozlatit obecný kov, ovšem i to je problematické, protože obsah zlata v ní byl velmi malý.

Kellyho návod není originální, ve skutečnosti byly analogické „receptury“ v dobové alchymické literatuře časté. Jestliže na konci pokusu zůstalo větší množství zlata, dokládá to jen, že muselo jít o eskamotáž, kdy alchymista během procesu drahý kov do směsi vpravil. To potvrzuje, že Kelly byl podvodník, patrně poměrně zručný. Není opravdu vyloučeno, že tento návod přispěl mimo jiné k jeho prvnímu uvěznění, ovšem pochybnosti vnáší údaj, že Rudolf II. měl dostat návod od Kellyho. Chybí však podrobnosti o tom, kdy a za jakých okolností, což tedy uvěznění tak docela nevylučuje.

Na druhou stranu důvod, proč Kelly odmítal návod vydat, by naznačoval, že byl přece jen znalý chemie do té míry, že si byl vědom podvodu a prováděl ho záměrně jako tehdy řada dalších falešných alchymistů, ovšem uvědomoval si riziko po odkrytí pravdy. Je tedy možné, že tinktura, kterou někteří popsali, ale údajně nikdo krom tajemného Kellyho ji nedokázal připravit, byla jednou z příčin alchymistova prvního uvěznění. Druhé, za jiných okolností, skončilo tragicky.