Svatý Grál Zdeňka Neubauera

„Nalezl jsem Svatý Grál,“ ohlásil ve svých knihách z let 2002 a 2009 mnohými obdivovaný i mnohými obžalovaný biolog a filozof, univerzitní profesor Zdeněk Neubauer,¹⁾ který by se letos v květnu dožil osmdesáti let.

Sám započal svoji cestu jako „přírodopisec“ se zájmem o podobu života hub, mikrobů a virů či jejich kolonií. Ponořil se do vědy teoretické i experimentální. Objasnil jeden z tzv. „molekulárních mechanismů“. I přes světový ohlas však vědu opouští. Proč? Věda pro něj ztratila auru kouzla a tajemnosti. Úzkost z úzké specializace a z „fachidiocie“ jsou hlavními motivy Neubauerova úskoku k religionistice, zažitému protikladu vědy. Ještě jako bakteriolog na studijním pobytu v Neapoli koná pouť do Assisi v Umbrii a do Sils-Maria v Engadinu, symbolických míst zrození novověku či Nietzscheho Zarathustry.²⁾

Neubauer pokládá své hledání „kalicha“ za cestu cest, cestu životní. Jde mu o zodpovězení otázky: O čem je věda? Nikoliv co je věda, ale o čem, tj. co je jejím předmětem, jaká je povaha takové předmětné skutečnosti. Dochází k závěru, že běžný slovníkový výměr o tom, že věda je poznávání objektivní reality, „vystihuje podstatu věci – Věci Vědy“ vlastně správně.³⁾ Neubauer uznává, že samotným vědcům jde při autentickém vědeckém bádání o něco odlišného či vznešenějšího, nicméně podle něj je to „jejich věc“, a nikoliv Věc Vědy. Smysl jeho otázky tkví v tom, co je předpokladem uspokojení vědců, že poznávají (hodnotově prostou) skutečnost, jaká opravdu je, tj. tak-a-nejinak.

Podle Neubauera jsou vědci ochotni připustit, že se jejich zájem s postupem času posouvá. Co v nich ovšem budí odpor, je představa, že po změně paradigmatu, v době porevoluční, se sami ocitají v jiném světě, který je odlišný, jak ostatně popsal už T. S. Kuhn ve své Struktuře vědeckých revolucí.⁴⁾ Odporuje to totiž jejich obvykle nereflektovanému, instinktivně chápanému, pohodlnému požadavku objektivní reality. Objektivní realita „je stále jedna, mění se pouze způsoby a podoby badatelské činnosti. Ta však […] nespočívá ve výběru poznávaných jsoucen či stránek skutečnosti, nýbrž ve vytváření objektů ze vztahů,“ píše Neubauer.⁵⁾ Nikoliv představy, ale (context-free) matematické znaky a operace se tak staly obecným vědeckým myšlením, ježto podle Neubauera „žádná představa nemůže být objektivní, může však být v určité době přijímána objektivní vědou jako legitimní“.⁶⁾

Náš svět a svět poznávaný vědou tedy Neubauer pokládá za odlišné. Nelze podle něj redukovat veškerou skutečnost na objektivní realitu. „Takový totalitní nárok vědu diskredituje,“⁷⁾ jelikož „poznání není o skutečnosti – samo je její součástí, samo je skutečné.“⁸⁾ A právě za taková prohlášení, negující vědecký monopol na pravdu, je Neubauer kritizován. Jak sám píše: „Viním vědce z toho, že nepřiznávají, že jejich poznávací činnost je jak vymezená, tak omezená, že nevěnují pozornost a péči právě mezím platnosti objektivní pravdy: vždyť právě v těchto mezích spočívá její účinnost.“⁹⁾ Každá věda je však výzvou ke zkušenosti. Je zasvěcením, tj. představuje zá-světí, zá-horizontí svého druhu. Jde o to, zdali adept dokáže ve své disciplíně učinit zkušenost, navrátit se a sdílet s námi skutečnost společného světa. Skutečnost je totiž podle Neubauera hlubší a bohatší. Sama je látkou příběhů.¹⁰⁾

Právě mýtus je v Neubauerově podání tělem světa. Mytické vyprávění a mytopoetické myšlení tedy není věcí minulosti, naopak „může být vyšším, pravdivějším a srozumitelnějším přístupem k světu“.¹¹⁾ A jelikož poznatky závisejí na způsobu tázání, lze tvrdit, že různá náboženství jsou „pravdivá“, jelikož „v různosti kultur se zračí rozmanitost světů“.¹²⁾

Jak tedy souvisí religionistika a mytická vyprávění s přírodními vědami a tvrdými fakty? Smysluplná řeč či tvůrčí slovo (logos) vyvstává podle Neubauera teprve na podkladě příběhu. Mýtus tak není pouhým předstupněm logu, je jeho součástí. V naší tradici tuto skutečnost reflektuje radostná zvěst křesťanství, kde „logos a mythos již nestojí tragicky proti sobě; v Kristu obé docházejí smíření a jednoty“.¹³⁾ Víra (pistis) v antickém Řecku se tak stává pravdivějším vztahem ke skutečnosti nežli vědění založené čistě na logu. Protiklad logu a mýtu je pak v evropské racionalistické tradici nahrazen protikladem vědění a víry. Nicméně „kdykoliv živá víra zakrněla a logos převládl, stal se člověk bezbranný proti druhotným, racionalistickým mýtům, metanaracím – vědeckým či ideologickým, a padl za oběť iracionalitě“.¹⁴⁾

Příběh, respektive dění, je pro Neubauera základem vší skutečnosti. „Samo bytí skutečnosti spočívá v podobnosti,“ v připodobňování naší řeči k realitě.¹⁵⁾ V jeho perspektivě není Grál „něco“ umožňující výklad, Grál je když. „Grál je nevýslovným a nesdělitelným tajemstvím, vnitřním smyslem nesčetných příběhů, které se k němu vztahují.“¹⁶⁾ Při své religionistické zkušenosti činí Neubauer experiment scientia qua religio. A právě tak nalézá svůj Svatý Grál. „Ne však ten, který kdy spatřil: Grál mystický, tajemný, nebesky vznešený, Krví živého Boha naplněný – dokonalý, nýbrž ten, který mu vždy patřil: Grál magický, temný, zemsky propastný, duchem mrtvého boha utvořený, mocí Jména oživený, známý co Golem – Galm, to jest: ,nedokonalý‘, ,neukončený‘.“¹⁷⁾

Neubauer pohlíží na vědu jako na náboženství novověku. Náboženství v širokém smyslu religio. Stejně jako kdysi církev plní podle něj v moderní společnosti věda úlohu administrátora a cenzora pravdy, správce věcí mezi nebem a zemí. Dnešek nic nezměnil na tom, že Bůh je mrtev a uložen v Písmu. Změnil se pouze způsob zacházení s textem, nikoliv Zjevení jako takové. Namísto oživujících šémů mluvíme o genech, Golema nahradil tvůrčí svět programu. Tak Neubauer dochází k poznání cíle životního smyslu. Svatý grál, odpověď na otázku, o čem je věda, zní prostě: „Předmětem Vědy (přírodovědy – science) je duchovní skutečnost Boží!“¹⁸⁾

Ona zásvětní zkušenost, jež vrhá vždy nové světlo na skutečnost, je tak Neubauerovým svatým grálem. Veden symbolickými tolkienovskými Istari (posly odjinud) nachází odpověď na filozofickou otázku po vědě.¹⁹⁾

Profesor Zdeněk Neubauer přišel do tohoto světa v roce 1942 a odešel do zásvětí v roce 2016. Podle jeho kolegů se jedná o klíčového českého myslitele, vědce a otce celé intelektuální generace.²⁰⁾ Rád bych na něho touto cestou vzpomenul jako někdo zvnějšku jeho intelektuálního okruhu. Vzpomínám si na okamžiky zaníceného čtení jeho článků ve Vesmíru.²¹⁾ Tam a v jeho dalších textech a vystoupeních zaznívalo pro mě důležité, nečekané, avšak nějak tušené poznání, totiž že věda je střípkem v mozaice poznání. Profesoru Neubauerovi vřele děkuji za otevření dveří k dalším dimenzím skutečnosti.