Rozpoznávání vetřelců je v oku pozorovatele

Zbavit se hnízdního parazita co nejdříve je pro hostitele klíčové. Není divu, že většina hostitelských druhů cizí vejce nestrpí. Ne všem se však podaří nezvaného hosta zbavit – čím podobnější je vejce kukačky nebo vlhovce, tím menší je šance ho odlišit a jednat adekvátně. Na slavné frázi „podobnost je v oku pozorovatele“ (Vesmír 89, 38, 2010/1) staví všechny studie rozpoznávání hnízdních parazitů. Ale až zbrusu nová práce si vzala na paškál to oko: přímo velikost oční koule.

Paraziti měli absolutní rozměr očí větší než jejich hostitelé. Nic překvapivého: jsou tělesně větší a velikost oka stoupá s velikostí těla u všech opeřenců. Po odstranění tohoto vlivu však rozdíl vyšel podobně. Místo spekulací, k čemu potřebuje parazit větší oko než hostitel, rovnou technická poznámka. V podobných analýzách, kdy datovými body jsou celé druhy, je důležité vzít v úvahu, že příbuzné druhy (třeba rákosník obecný, velký, proužkovaný atd.) nepředstavují nezávislé datové body (jak by statistické testy implicitně předpokládaly), protože své podobné znaky mohly zdědit od  společného blízkého předka. Po odfiltrování vlivu fylogeneze už rozdíl ve velikosti očí mezi parazity a hostiteli významný nevyšel (snad kvůli malému počtu nezávislých vzniků parazitismu u ptáků – těch je pouze sedm). V ostatních analýzách dále zmíněné výsledky vyšly souhlasně bez ohledu na to, zda autoři testovali velikost oka absolutní, či relativní (tj. vzhledem k velikosti těla), a stejně tak v analýzách „syrových“ dat i po odfiltrování vlivů fylogeneze.

Ukázalo se, že hostitelé měli všeobecně menší velikost očí než nehostitelé. Parazité si tedy jako své „oběti“ mohou (jde o studii srovnávací, a tedy jen korelativní) vybírat druhy, které mají slabší zrak, a hůře proto rozpoznají, že je v hnízdě „vetřelec“. Není to proto, že by si parazité vybírali druhy tělesně menší: závěr totiž platí i pro relativní velikost očí. Hostitelé vybavení větším okem odmítali cizí nemimetická (svým vlastním méně podobná) vejce častěji. Přesně jak bychom očekávali, pokud větší oko sbírá více fotonů a vytváří přesnější obrázek okolního světa. Mimetická (hostitelským blízce podobná) vejce však hostitelé s výkonnějším okem neodmítali častěji. I to bychom očekávali, protože běží koevoluce: hostitelé odmítáním odlišných cizích vajec (pro hostitele okamžitá výhoda) nevyhnutelně nechávají přežít parazity líhnoucí se z vajec ostatních, tedy mimetických (pro hostitele dlouhodobá nevýhoda). Takže další, skoro nevyhnutelný výsledek: čím má hostitel kukačky obecné (v této analýze k dispozici jiná data nebyla) větší oko, tím větší je překryv barev mezi vejcem kukačky a daného hostitele. Hostitelé si vlastně sami pod sebou podřezávají větev…

Hypnotické oko …to není. Kukačka obecná svým „krahujčím“ okem neuvádí hostitele do transu (jak se dříve myslelo: Vesmír 95, 667, 2016/11), ale skutečně napodobuje krahujce. Podobnost je příkladem mimikry. Některé pěstouny tím vystraší (a klade pak bez jejich obtěžování), u jiných (asi evolučně zkušenějších) však žluté oko obranné útoky spouští. Finca Román Pérez Bajo, Andalusie, Španělsko. (tomasgrim.com)

Snímek Tomáš Grim

Okatá výjimka. Červenka je navzdory své do očí bijící zrakové vybavenosti doslova okatou výjimkou: je totiž nápadně podprůměrně výkonným odmítačem cizích vajec. Připomíná nám, že obecné trendy na konkrétní případy s železnou jistotou aplikovat nelze. Olomouc, ČR. (tomasgrim.com)Snímek Tomáš Grim

Terénní výzkumy čtenáře často velikostí vzorku právě neoslní. Dokonce ani srovnávací studie (založené na datech již publikovaných) občas nevedou k obecně platným závěrům právě kvůli omezené velikosti vzorku. Samozřejmě nejde o to, že by větší vzorek byl lepší, protože je větší: 1000 měření jednoho lesa neříká o lesích nic podstatného; naopak jedno měření třeba jen 10 lesů může mít (pokud je vypilován zbytek metodiky) obecnou výpovědní hodnotu slušnou. Reprezentativnost vzorku oční studie je však přímo fantastická: 750 druhů hostitelů z celého světa, kteří „slouží“ 42 druhům parazitů, a k tomu 1985 druhů nehostitelských pro srovnání. Celkem tedy studie pokrývá plnou čtvrtinu globální ptačí diverzity (a 139 čeledí).

Všechna měření očních koulí poněkud kuriózně neprovedli autoři studie – místo toho dali smysl skoro čtyři desetiletí staré a nikdy v odborném časopise nepublikované disertační práci Stanleyho Ritlanda. Závěrem tedy poučení pro doktorandy…