i

Aktuální číslo:

2022/5

Téma měsíce:

3D tisk

Opatrné naděje

Globální klimatická krize a COP 26 v Glasgow
 |  3. 1. 2022
 |  Vesmír 101, 36, 2022/1

Globální změna klimatu spolu s pokračující destrukcí biologické rozmanitosti a rostoucím znečištěním představuje jeden z největších současných environmentálních problémů. Byla na ni upřena pozornost i na nedávném „klimatickému summitu“ v Glasgow.

Změny klimatu se zařadily mezi prvořadá globální politická témata. Tato situace je poměrně nová. Na klíčové stockholmské konferenci Spojených národů o lidském životním prostředí v roce 1972, která otevřela environmentální problematiku v globálním měřítku, byly otázky klimatu zmíněny jen okrajově. Ale už v roce 1979 se sešla v Ženevě První světová konference o klimatu, organizovaná Světovou meteorologickou organizací, která žádala vlády, aby „předvídaly a bránily potenciálním změnám klimatu způsobeným lidmi, jež by mohly ohrozit kvalitu života lidstva“. Varování vědců sílilo. Na druhé Světové konferenci o klimatu v roce 1990 například britská premiérka Margaret Thatcherová zapřísahala světovou veřejnost, aby naléhavé výzvy vyslyšela. To všechno vedlo k tomu, že na Summitu Země v roce 1992 v Riu de Janeiro 150 vrcholných světových lídrů přijalo Rámcovou úmluvu o změně klimatu, která v článku 2 říká: „Konečným cílem této úmluvy […] je dosáhnout […] stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by umožnila předejít nebezpečným důsledkům vzájemného působení lidstva a klimatického systému…“.

Tento klíčový článek určil směr globální klimatické politiky, který je platný dodnes. Úmluva čekala na vypracování potřebných opatření do roku 1997, kdy byl uzavřen Kjótský protokol se závaznými ukazateli požadované redukce emisí skleníkových plynů pro jednotlivé země. K těm se však zavázaly jen hospodářsky vyspělé státy, a navíc bez Spojených států, které se nepřipojily. Protokol byl zamýšlen jako první krok směřující k podstatnější a skutečně globální akci, avšak žádné další kroky velmi dlouho nenásledovaly. Co se za tu dobu s klimatem dělo?

Důkazy přibývaly

Především narůstají vědecké důkazy o pokračující globální změně, která postupně dosahuje krizových rozměrů. Dospívá se k plné shodě o její hlavní příčině, jíž jsou emise skleníkových plynů oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusného, fluorovaných uhlovodíků a dalších látek. Paralelní vzrůst globální teploty a koncentrací těchto látek v ovzduší byl prokázán. Souhrnná koncentrace v ovzduší se přepočítává na ekvivalenty CO2 podle podílu na zvýšení globálního skleníkového efektu. Největším viníkem je CO2 zejména ze spalování fosilních paliv. V tom je však zřejmě zároveň zásadní překážka účinného postupu vpřed. Světový hlad po energii roste, živí jej téměř výhradně fosilní paliva, jejichž spotřeba stoupá nejméně tak rychle jako globální ekonomika. Náhrada dosud ne zcela rozvinutými obnovitelnými zdroji je těžko představitelná. Hrozbu klimatické katastrofy navíc účinně zpochybňuje především neobyčejně mocná globální lobby ropných společností. Existují důkazy o tom, že například ExxonMobil (nebyl samozřejmě sám) se svým ročním rozpočtem vyšším než rozpočet Belgie či Švýcarska navzdory poznatkům ze svého špičkového firemního výzkumu [1] mohutně podporoval vědce či politiky, kteří zpochybňovali globální změnu klimatu nebo odmítali připustit, že hlavní příčinou je spalování fosilních paliv a že je třeba urychleně rozvíjet jejich náhradu. Rozpor mezi uvedenou jasnou formulací Rámcové úmluvy z roku 1992 a nečinností v průběhu následujících desetiletí je do očí bijící.

Za podstatný pokrok můžeme považovat až Pařížskou dohodu o klimatu, schválenou všemi 195 účastnickými státy, která byla uzavřena v roce 2015, tedy 18 let po Kjótském protokolu. Na rozdíl od Kjóta nestanovila závazně konkrétní požadavky na redukce emisí, ale vytyčila obecný cíl „udržet nárůst průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2 °Celsia oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C“ (článek 2a). Státy se pak zavázaly, že si samy stanoví vlastní redukce emisí formou národně stanovených příspěvků (NDCs, Nationally Determined Contributions). Když klimatologové spočítali, jaký vliv na klima budou ohlášené závazky mít, zjistili, že k naplnění cíle dohody stačit nebudou, protože by vedly k oteplení o téměř 4 °C. To je zcela zásadní problém, mluvíme zde o rozsáhlé „emisní mezeře“ (Emission Gap).

Největší globální riziko

Poznatky o budoucím vývoji klimatického systému planety se v dalších letech dále výrazně zpřesňovaly, důležitou roli měly zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC, Intergovernmental Panel on Climate Change). Stále důrazněji varovaly před růstem hladiny oceánů, táním pevninských i mořských ledovců, silnějšími bouřemi, rozsáhlými požáry, horkými vlnami, hydrologickými změnami spojenými se suchem či naopak se záplavami, před nepříznivými důsledky pro lidské zdraví a živou přírodu i v široké oblasti socioekonomické včetně masové migrace. Obavy z předpokládaných dopadů klimatické krize bere světová veřejnost stále vážněji, jak o tom svědčí například každoroční zhodnocení nejdůležitějších globálních rizik předkládaných vlivným Světovým ekonomickým fórem v Davosu, mezi vůbec největší patří právě ta spojená s globální změnou klimatu.

Důležitou roli sehrála Zvláštní zpráva IPCC ke globálnímu oteplení o 1,5 °C, vydaná v říjnu roku 2018. Srovnává dopady oteplení o 1,5 °C oproti oteplení o 2 °C a předkládá dva důležité poznatky, totiž že negativní dopady oteplení o 2 °C by byly výrazně vyšší než při oteplení o 1,5 °C a že snížení emisí skleníkových plynů, které by vedlo k nárůstu teploty pouze o 1,5 °C, je stále ještě dosažitelný cíl. Navrhuje razantní snížení emisí od roku 2020 a dosažení uhlíkové neutrality, tedy stavu, kdy se vypouštěné emise rovnají množství emisí skleníkových plynů, které jsou z atmosféry přírodními či technologickými procesy absorbovány, do roku 2050. 

Státy měly v souladu s Pařížskou dohodou ohlásit zpřísnění svých závazků na Konferenci stran úmluvy o klimatu (COP, Conference of the Parties) v roce 2020. Tyto konference stran se konají každoročně, avšak kvůli pandemii covidu-19 se COP 26 konal v Glasgow až na sklonku roku 2021 (30. 10. – 13. 11.). Očekávání před tímto „klimatickým summitem“ byla mimořádně veliká, jak o tom svědčí počet zúčastněných prezidentů a premiérů (120) nebo celkový počet účastníků (přes 40 000).

Průlomové požadavky

COP 26 přijal Glasgowský pakt o klimatu [2], který potvrzuje nutnost pokračovat v úsilí, aby se teplota nezvýšila o víc než 1,5 °C, což vyžaduje rychlé, hluboké a trvalé snížení celosvětových emisí oxidu uhličitého. Dosažení cíle však současně není zajištěno, neboť při stávajících národních závazcích (NDCs), i když jsou vyšší než v Paříži, budou emise v roce 2030 o 14 % vyšší než v roce 2010 a teplota stoupne o 2,7 °C (dnes je o 1,1 °C vyšší ve srovnání s předindustriální dobou). Výrazná emisní mezera tedy trvá. Navíc ohlášené závazky států jsou jen výjimečně zajištěny – na rozdíl od mezinárodních úmluv – vynutitelnou legislativou jednotlivých zemí (například ve Spojeném království, některých amerických státech, Evropská unie na dokončení pracuje). K záměru dosáhnout uhlíkové neutrality se přihlásilo více než 140 zemí (produkujících 90 % světových emisí); většina do roku 2050, některé později, například Čína či Rusko do roku 2060 nebo Indie do roku 2070. Postoj Indie je i přes toto pozdější datum významnou změnou, navíc se zavázala zajistit do roku 2030 polovinu své energetické spotřeby z obnovitelných zdrojů. Stanovení cíle uhlíkové neutrality v poměrně vzdálené budoucnosti je jistě potěšitelné, avšak naléhavě nutné je zaměřit se na budoucnost bezprostřední. COP 26 dospěl k požadavku snížení emisí globálně o 45 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 2010. Každý odklad vede k nerealistickým požadavkům na snížení emisí v budoucnosti, proto je jejich brzké omezení zásadně důležité (viz obr. 1).

Za průlomový lze považovat požadavek Glasgowského klimatického paktu postupně snižovat využívání uhlí. K úplnému opuštění uhlí do roku 2030 se zavázalo víc než 40 zemí a řada dalších slíbila, že uhelný průmysl nebude nadále rozvíjet. Jiným pozitivním výsledkem je závazek vlád 24 vyspělých zemí a skupiny velkých světových výrobců automobilů vyrábět po roce 2035 pouze auta s nulovými emisemi. Na COP 26 výrazně zaznívalo téma klimatické spravedlnosti, zejména v souvislosti s řešením otázky tzv. ztráty a poškození (loss and damage), tedy klimatických dopadů, které utrpěly rozvojové země v důsledku současných i minulých emisí vyspělých států. Dalším důležitým výsledkem je, že více než 100 zemí včetně Brazílie se zavázalo, že do roku 2030 zastaví kácení tropických pralesů. Také byl oznámen značný počet finančních příspěvků pro různé země a projekty jak ze strany bohatých zemí, tak velkých korporací. Všechny dohodnuté závěry jsou výsledkem vyjednávání, které vždy musí skončit konsenzem všech zúčastněných zemí, v zásadě 193 členů OSN. Jednotlivé země se často spojují do rozmanitých koalic, negativním příkladem budiž skupina zhruba pětadvaceti „podobně smýšlejících rozvojových zemí“ (LMDC, Like-Minded Developing Countries) v čele s Čínou, Indií či Saúdskou Arábií, které často znemožňují přijetí progresivních návrhů. [3]

Přesto COP 26 vyřešil i mnoho obtížných technických otázek, nepříliš zajímavých pro širší veřejnost, ale důležitých pro celý složitý proces naplňování cílů a závazků Rámcové úmluvy i Pařížské dohody. Týkají se například měřitelnosti či verifikace dat, což je trvalou Achillovou patou. V principu se podařilo dosáhnout dohody o mimořádně složité otázce takzvaných společně zaváděných opatření, která zavedl Kjótský protokol. Podle tohoto schématu je možné závazky snížení emisí zčásti naplnit také aktivitami mimo území dané země, například nahrazením „špinavého“ energetického zdroje v chudé zemi (např. uhelné elektrárny) „čistým“ (fotovoltaikou), a kredit za to získá donorská země, která si může výsledek započítat jako část svého závazku. Do toho schématu patří i takzvané offsety, jimiž se mnoho firem i jednotlivců vypořádává prostřednictvím finančního vyrovnání se svými závazky. Celé toto schéma je ovšem i nadále kontroverzní, není jasné, zda může nějak výrazně přispět ke globálnímu snížení emisí, zato je mnohdy zdrojem „greenwashingu“ a podivných finančních transakcí.

O čem se ještě diskutuje

Důležité události se odehrávaly i mimo hlavní jednací sál, některé v ulicích Glasgow. Demonstrací a protestů se zúčastnila především mládež, jež si dobře uvědomuje, že jde o její budoucnost. Že klimatická změna existuje a její příčinou je lidská činnost, už je zcela mimo diskusi, jde o poznatky jednoznačně přijaté světovou vědou i širokou veřejností. [4] Diskutuje se však například o emisní mezeře a o takzvaném uhlíkovém rozpočtu, to znamená o tom, kolik CO2 je ještě možno celosvětově emitovat, aby nebyl překročen cíl maximálního oteplení. Při současném ročním objemu emisí okolo 40 gigatun CO2 zbývá necelých 10 let do předpokládaného vyčerpání limitu rozpočtu pro 1,5 °C (400 Gt CO2), pro oteplení o 2 °C (limit 1340 Gt CO2) zbývá 25 let. Obecně vzbuzuje velkou nejistotu diskrepance mezi zaznamenanou redukcí světových emisí CO2 v roce 2020 o celých 7 % v důsledku pandemie covidu-19 a poklesu ekonomické aktivity, ale na druhé straně vůbec žádným poklesem jeho koncentrace v ovzduší. Jaké další procesy mimo emise zde hrají roli?

Úloha průmyslových a obchodních korporací je samozřejmě zcela zásadní. Už jsme zmínili neblahou roli ropných společností v minulosti, ovšem dnes je situace radikálně jiná. Soukromá sféra se orientuje odlišným směrem, k podpoře environmentální udržitelnosti, „zelené“ ekonomiky, nové energetiky, klimatických opatření (viz také Vesmír 98, 438, 2019/7). Tato rétorika nezaznívá jen z úst progresivních politiků, jak jsme byli po mnoho let zvyklí. Například bývalý guvernér anglické a kanadské centrální banky Mark Carney vyhlásil na COP 26 iniciativu velké skupiny vůbec největších světových bank a dalších institucí (s globálními aktivy neuvěřitelných 130 bilionů USD) označenou akronymem GFANZ (Glasgow Financial Alliance for Net Zero), jejímž cílem je účinná podpora úsilí o uhlíkovou neutralitu. Ve velkém měřítku se přidávají další instituce, nastavují se nové standardy pro investování a podnikání vůbec. V zásadě panuje shoda na tom, že by měla existovat globálně uznávaná cena uhlíku, která by se mohla ustálit na hodnotě mezi 50 až 100 USD či EUR za jednu tunu CO2, z níž by mohly vycházet další úvahy i aktivity. S tím souvisí také stále častěji přinášené návrhy na celosvětovou uhlíkovou daň.

Tyto signály z korporátního sektoru i řada důležitých výsledků COP 26 svědčí o radikálně změněné společenské atmosféře ve světě, jež bere velmi vážně hrozby globální klimatické krize a požaduje razantní akce pro její co nejrychlejší účinné zmírnění. Dává to naději pro COP 27 na konci roku 2022 v Egyptě, že národní závazky, které mají všechny země do té doby zrevidovat a výrazně zpřísnit, budou v souladu s cílem dodržet maximum oteplení do 1,5 °C nebo alespoň do 2 °C. Sklenici vidím poloplnou, nikoliv poloprázdnou.

Literatura

[1] Hall S.: Exxon Knew about Climate Change almost 40 Years ago. Scientific American, Oct. 26, 2015.

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Glasgowsk%C3%BD_pakt_o_klimatu.

[3] https://enb.iisd.org/organisations/minded-developing-countries.

[4] https://www.ipcc.ch/report/sixth-assessment-report-working-group-i, srpen 2021, odst. A1: „It is unequivocal that human influence has warmed the atmosphere, ocean and land.“

Ke stažení

O autorovi

Bedřich Moldan

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc., (*1935) vystudoval analytickou chemii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V Centru pro otázky životního prostředí UK se zabývá indikátory udržitelného rozvoje. Je senátorem a zastává řadu řídicích funkcí v mezinárodních vědeckých organizacích (EEA, SCOPE, OSN).

Doporučujeme

Záznam diskuse: Green Deal v době (post)válečné

Záznam diskuse: Green Deal v době (post)válečné

 |  4. 5. 2022
Všechny zájemce o širší souvislosti mezi vědou a světovým děním zveme na veřejnou diskusi o transformaci energetiky pod tlakem klimatické změny...
Můj dobrý kůň

Můj dobrý kůň uzamčeno

Eva Bobůrková  |  2. 5. 2022
Nový lék proti pokročilé rakovině prostaty schválila v březnu americká léková agentura FDA. Radiofarmakum PSMA-617 je výsledkem doktorské práce...
Realita dohnala fikci

Realita dohnala fikci

Luděk Míka  |  2. 5. 2022
Chcete-li někomu dát originální dárek, nechte se sníst. Předchází tomu naskenování sebe samého do paměti počítače, vymodelování ve speciálním...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné