„Invazní druhy považuji za celospolečenský problém“

Miloš Buřič je vedoucím laboratoře sladkovodních ekosystémů na Fakultě rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Zaměřuje se na biologické invaze ve sladkovodních ekosystémech, zejména invaze raků. Vedle monitoringu jejich výskytu spolu se svými kolegy zkoumá jejich chování a vliv na původní vodní organismy i celé ekosystémy. „Není to tak dávno, co jsme si říkali, že třeba rak mramorovaný nebo rak červený nemá šanci v naší přírodě přežít. A dnes už víme, že má,“ komentuje překotnost změn, které z nejrůznějších příčin v našich vodách probíhají.

Řeky a voda v nich jsou vhodným médiem, kterým k nám mohou pronikat nové druhy živočichů a rostlin. Samy od sebe ale většinou nepřicházejí, pomáhá jim v tom člověk. Jakými způsoby? — Šíření živočišných druhů do nových lokalit je přirozený proces. Od objevitelských dob se ale stává hlavním motorem přesunů a šíření živočichů a rostlin člověk. Přibližně do 20. století nikoho nenapadlo, že by to mohl být problém. U českých vod je určitě třeba zmínit raky, ryby (v poslední době bych jmenoval zejména hlaváče černoústého¹⁾), různonožce a mlže, jako je slávička mnohotvárná,²⁾ korbikula asijská³⁾ nebo škeblice asijská.⁴⁾ Je jich ale samozřejmě víc. Některé nejsou na první pohled zjevné a jejich vliv se projeví až časem. Příčinami jejich šíření je například dovoz a chov hospodářsky významných druhů, převoz v balastní vodě plavidel, nechtěné či úmyslné vysazení jednotlivci nebo třeba neuvážené vypouštění akvarijních druhů. To je i případ raka mramorovaného.

Které nepůvodní druhy raků se tedy již prokazatelně vyskytují na našem území? — O masivním výskytu raka pruhovaného⁵⁾ a signálního⁶⁾ toho bylo řečeno už poměrně dost. Výskyt raka mramorovaného⁷⁾ byl v České republice doložen zatím jen na několika místech. Rak červený⁸⁾ prozatím na našem území prokázán nebyl, ale myslím si, že je to pouze otázkou času.

Rak mramorovaný (vlevo) a rak červený patří v současnosti k nejinvaznějším druhům raků.

A je to problém? Nenahradí jen nepůvodní raci druhy původní? A nové časem začneme vnímat jako původní? — Nemyslím si. Uvedu příklad z naší práce na Křesánovském potoce u Vimperka. Na metru čtverečním najdeme jednoho, možná dva raky říční.⁹⁾ Hustota raka signálního je ale přibližně desetinásobná a překračuje nosnou kapacitu prostředí. Rak říční se v potoce vyskytuje také, ale jen v horních úsecích či nahodile – několik kusů mezi stovkami až tisíci raky signálními. Dříve potok sloužil k získání násadových pstruhů, dnes je to kvůli raku signálnímu takřka nemožné. Stejné zkušenosti mají i ve Velké Británii. Invazní druhy raků obecně rychleji rostou a dospívají, snášejí víc ráčat, jsou odolnější a agresivnější a přenášejí račí mor, vůči němuž jsou imunní. Jejich negativní vliv na fungování celého ekosystému je prokázaný. Raci červení si navíc velmi rádi hrabou nory. Dokážu si představit, že kdyby se masivně rozšířili třeba na Třeboňsku, mohou výrazně narušovat i hráze rybníků.

Lidé si většinou uvědomí problém až tehdy, když má dopad na hospodářství, na ekonomiku. — V tomto ohledu bych zmínil právě hlaváče černoústého. Na Labi, ale třeba i ve Velkých jezerech v Severní Americe, kde se hojně vyskytuje, se podílí na úbytku jiných druhů ryb. Požírá jejich jikry a plůdek. Je velmi odolný a přizpůsobivý. Když jsem jel z jihu Čech na dovolenou, potkával jsem řadu aut s jachtami. Mnohdy z nich ještě tekla voda. Odkud asi jela? Část z nich možná z Labe a mířila na Lipno. Pokud zvládl hlaváč cestu přes Atlantik, proč by nevydržel cestu z Labe na Lipno? To samozřejmě platí i o bezobratlých.

Možná si to ti majitelé jachet ani neuvědomovali. — Určitě ne. Nemám jim to ani za zlé. Ale vyplývá z toho, že nejefektivnější v boji proti invazním druhům je osvěta. Někde už jsou v tom dál. Třeba v Irsku mají rybáři za povinnost před vstupem do rybářského revíru dezinfikovat si holínky nebo i rybářské náčiní, aby tam nezanesli nějaký patogen, třeba račí mor. Jeho spory mohou být přenášeny na rybářském náčiní na nové lokality, kde se může nalézat populace původních druhů raků. Jistou prevencí by mohlo být nenavštěvovat více revírů denně. K nežádoucímu přenosu patogenů může docházet i při vysazování ryb.

Doc. Ing. Miloš Buřič, Ph.D., (*1982) vystudoval magisterský i doktorský stupeň v oboru Rybářství na Fakultě rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde se v roce 2020 habilitoval v tomtéž oboru. Od roku 2006 působí ve Výzkumném ústavu rybářském a hydrobiologickém, kde je od roku 2017 vedoucím laboratoře sladkovodních ekosystémů (dříve laboratoř etologie ryb a raků). Jeho hlavními odbornými zájmy jsou problematika biologických invazí ve vodním prostředí, etologie vodních živočichů a biologie raků.Snímek Zuzana Dvořáková

Může se stát, že se druh, který je u nás nepůvodní, ale nedokáže se v našich podmínkách sám rozmnožovat, stane invazivním? — Může. Uveďme třeba amura¹⁰⁾ nebo tolstolobika.¹¹⁾ Zejména amur je hospodářsky hodnotná ryba, která k nám byla dovezena za účelem redukce vodních rostlin. Opomeňme fakt, že se spolu s jejich dovozem zavlekly další nepůvodní, dnes již invazní druhy. Se vzrůstající teplotou prostředí mohou být tyto druhy schopny se u nás reprodukovat a mohou se začít nekontrolovaně šířit a narušovat ekosystém. Z nepůvodního druhu se stane druh invazní. Stačí se podívat na videa ze Severní Ameriky, jak takový přesun do invazní skupiny vypadá. Tolstolobik je schopný skokan a jeho vyskakující hejna vypadají spektakulárně, ale nevím, jestli bychom chtěli toto divadlo vidět i u nás.

Může boj proti invazním druhům lépe vyřešit efektivnější využívání legislativy? — Evropská unie disponuje strategií v boji proti invazním druhům, důležitá je ale její implementace v jednotlivých státech. Bohužel, řada věcí se řeší od stolu, dbá se na to, aby všechno bylo správně podle obecně platných pravidel, nevybočuje se. V reálu je ale nutné zároveň používat zdravý selský rozum. Necitlivá revitalizace může ohrozit nebo dokonce zlikvidovat chráněné původní druhy, které se na místě vyskytují. Jinde mohou umožnit šíření invazních druhů rybí přechody vybudované na nevhodných místech. Je třeba znát konkrétní situaci, komunikovat, diskutovat, informovat se, objasňovat. Protože invazní druhy nejsou pouze tématem, které v laboratoři řeší nějací biologové. Je to problém celé společnosti, který je bohužel citelný, až když už je pozdě. Proto je nutné společnost učit a přiblížit ji zpět k přírodě.