Kde býval kopec, je teď dolina

Těžbu černého uhlí doprovázely dramatické změny povrchu, demolice sídel a s tím související přesuny obyvatelstva. Výsledkem důrazu na maximální využívání nerostného bohatství je dnešní stav pohornické krajiny. Její proměny budou v důsledku doznívání vlivů poddolování a případného zatápění uzavřených dolů probíhat i po ukončení těžby. Jakou budou mít následné proměny krajiny podobu a hrozí nějaká georizika?

Hlubinné dobývání „černého zlata“ má na území České republiky dlouholetou tradici. Období těžby černého uhlí se překotně chýlí ke konci, otázka nového využití pohornické krajiny je aktuální právě dnes. Výskyt černého uhlí je u nás spojován s oblastmi, jako jsou plzeňsko-manětínská, kladensko-slánská, žacléřsko-svatoňovická, rosicko-oslavanská a ostravsko-karvinská pánev, v jejíž karvinské části je v současnosti poslední činný černouhelný hlubinný důl nejen v rámci ostravsko-karvinského revíru, ale i celé republiky.

Jak to všechno začalo

Z archeologických nálezů víme, že uhlí na Ostravsku využívali už lovci mamutů ze starší doby kamenné. Prvním místem na Ostravsku, kde v počátcích průmyslové revoluce došlo k rozvoji těžby černého uhlí, se stal Landek. V této oblasti na severu Ostravy je přístupné dlouhé skalní defilé a uhelné sloje vycházejí na povrch. Z geologického hlediska jsou ostravské sloje starší než karvinské a byly dobývány z hloubek několika set metrů. Mocnosti slojí se také navzájem liší; zatímco dobývaná mocnost ostravských slojí většinou nepřesahovala 1 m, mocnost karvinských slojí dosahovala až 8 m a v případě spojení slojí až 15 m. Když uvážíme, že těchto mocných slojí bylo dobýváno několik nad sebou, pak není divu, že tam, kde býval kopec, je teď dolina.