Smysl pro souvislosti

Knihu o sm slech otevírá kapitola věnovaná zraku. Je to od Jaroslava Petra poněkud antropocentrické rozhodnutí – kdyby stejnou knihu psali pes, netopýr nebo jeskynní tetra mexická, nejspíš by volili jiné pořadí. Inu, všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. Autorem Desatera smyslů je člověk, a tak je pochopitelné, že se jeho pohled (nikoli poslech či počich) v tomto detailu odráží. Pokud se zástupci jiných živočišných druhů nenechají touto sebestředností odradit, na dalších stránkách se jistě uklidní – senzorickým schopnostem hmyzu, ryb či ptáků se kniha věnuje neméně důkladně jako smyslům lidským. Lidský čtenář bude naopak ohromen zjištěním, kolik barev, tvarů, vůní, zvuků a neviditelných sil jeho pozornosti uniká, protože lidské smysly dovedou zachytit jen zlomek rozmanitosti světa.

Jaroslav Petr: Desatero smyslůArgo/Dokořán, Praha 2020, 312 stran, ISBN 978-80-257-3381-3

Pět smyslů, o nichž se učí děti na základní škole, v knize košatí do nejrůznějších podob, za nimiž se skrývají pozoruhodné chemické a fyzikální kuriozity, fyziologické adaptace, evoluční triky a zlomyslnosti… Kromě nich autor věnuje samostatné kapitoly také echolokaci (protože to zdaleka není jen „trochu lepší sluch“), feromonům (protože jejich využívání zdaleka není jen „trochu lepší čich“), orientaci, magnetorecepci a vnímání elektrického pole. K hmatu navíc přidává i další fenomény jako vnímání teploty, bolest nebo propriocepci. Škatulky jsou dobré pro člověka, aby si svět nějak uspořádal a vyznal se v něm. Příroda je moc vážně nebere a Desatero smyslů i tuto její vlastnost ukazuje dosti názorně. Týká se to i škatulek oborových. Na stránkách se volně prolínají informace z fyziologie, evoluční biologie, medicíny, fyziky, chemie, toxikologie, farmakologie, kulturní antropologie…

Kniha nevypráví jeden sevřený příběh, místo něj nabízí mozaiku poskládanou z bezpočtu mikropříběhů nejrůznějších živočichů a způsobů, jimiž vnímají svět. Není nutno číst ji lineárně, mezi kapitolami lze dle libosti přeskakovat. Zajímavostí Jaroslav Petr nasbíral mnohem více, než kolik se mu na 312 stran mohlo vejít. Ke čtenářům se tak dostává výběr toho nejlepšího, co vědci mnoha oborů o smyslech zjistili. A další nová zjištění se v odborné literatuře objevují dnes a denně. Kdyby kniha šla do tisku o několik měsíců později, mohla v ní být i pasáž o schopnosti lidského jazyka odlišit těžkou vodu od obyčejné, přestože jsou jejich chemické vlastnosti totožné (viz s. 343 – nikoli knihy, ale tohoto čísla Vesmíru). Z té pestrosti tedy nakonec přece jen jeden ústřední příběh povstává. Příběh rafinovanosti a vynalézavosti, s níž slepá evoluce živočichy vybavila pro přežití ve světě plném nástrah.

Na konci knihy čtenář najde rejstřík, což je u takto informačně bohatých titulů důležitý (bohužel však zdaleka ne samozřejmý) pomocník. Užitečný je i seznam literatury řazený podle kapitol. Zde bych osobně uvítal nenápadné odkazy přímo v textu (jakkoli do knihy tohoto typu nepatří), nebo opoznámkování jednotlivých titulů přímo v seznamu a jejich řazení nikoli podle abecedy, ale podle pořadí, v jakém z nich příslušná kapitola čerpá. Za každou stručnou zmínkou v knize se totiž ukrývá rozsáhlý výzkum a Desatero smyslů může posloužit i jako skvělý rozcestník relevantní literatury.

Při listování monumentálním seznamem jsem měl před očima živý obraz Jaroslava Petra sedícího na jednání redakční rady Vesmíru (v těch šťastných dobách, kdy jsme se ještě scházeli osobně a nikoli pouze přes monitor počítače). Na stole před sebou má štos článků, které ho v poslední době zaujaly. Listuje jimi a chrlí jeden námět za druhým. Nikdy to není jen povrchní rešerše. Ke každému článku doplňuje další podrobnosti. Ví, co hlavní autor o tématu psal před deseti lety. Jak s ním souvisí habilitační přednáška kolegy XY, kterou slyšel před měsícem. A jak novinka vrací do hry výsledky polozapomenutého pokusu z konce 19. století…

Matt Ridley v předmluvě své Červené královny (Mladá fronta, Praha 1999) uvozuje poděkování kolegům, s nimiž téma konzultoval, těmito slovy: „Znám tucty těch, co by každou z kapitol této knihy napsali lépe než já. Utěšuje mě jen to, že málokterý z nich by byl schopen napsat všechny.“

Právě v tom tkví síla dobrého popularizátora. Nejeden odborník umí napsat srozumitelný a čtivý článek o tématech, jimž se sám věnuje. (Kdyby tomu tak nebylo, sotva by mohl vycházet Vesmír.) Pokud ale po takovém vědci budete chtít text na téma ležící jen trochu mimo oblast jeho bezprostředního zájmu, začne se kroutit. Tohle on nedělá, tomu nerozumí, to by musel napsat kolega ze sousední laboratoře. – Nic proti tomu, reflexe vlastních znalostí a limitů je důležitá, a pokud si některý z vědců naopak začne myslet, že rozumí všemu, bývají s tím jen potíže.

Na druhé straně spektra jsou vědečtí novináři. Ti mají v popisu práce psát o všem, co se do škatulky „věda“ vejde. Od teorie grafů po grafen, od bílých krvinek po černé díry. Platí to alespoň pro malý český trh, na němž si redakce nemohou dovolit více redaktorů, kteří by si vědu oborově rozdělili. Poctivější z novinářů zvládají referování o vědě bez větších chyb, ale z podstaty věci dosti povrchně. V jedné novinářské příručce se píše, že dobrý novinář ví o všem něco a o něčem všechno. Ve skutečnosti neví téměř o ničem skoro nic a o něčem něco málo. To není míněno jako urážka, ostatně mezi novináře patřím. I novinářské články o vědě jsou potřebné a umožňují veřejnosti průběžně sledovat aktuální vývoj. Ale věda je dnes zkrátka zavrtána do podstaty světa tak hluboko, že při nutnosti pokrývat všechny obory nejde než klouzat po povrchu a pod něj jen s pokorou nakukovat. Odborníci často pro stromy nevidí les (či spíše pro membránové proteiny apikálního meristému nevidí strom, natož les), novináři se perou s opačným problémem.

Popularizátoři z řad vědců tuto mezeru mezi odborníky na jediné téma a širokospektrálními novináři vyplňují. Není jich mnoho, protože na popularizačních textech se vědecká kariéra budovat nedá a věda je dnes tak soutěživá, že na psaní pro veřejnost mnoho času nezbývá. O to důležitější je každý, kdo se na toto pole pouští. Jaroslav Petr je reprodukční biolog, odborník na biotechnologie a člen různých (bio)etických komisí. Tím je vymezena jeho specializace, z níž podniká výlety do blízkých oblastí, které ho baví a které dlouhodobě sleduje. Jeho zájem je rozkročen dost široce na to, aby mohl dávat do vzájemných souvislostí výsledky výzkumu nejrůznějších vědeckých týmů z mnoha oborů. A zároveň se pouští jen tam, kde cítí pevnou půdu pod nohama. Aby si byl jist, že skutečně rozumí zdrojům, z nichž čerpá. Udržování této rovnováhy je obtížné – snadno lze sklouznout na jednu i druhou stranu. Jaroslavu Petrovi se to daří skvěle a jeho nejnovější kniha je toho důkazem.