Turbo-venkovy

Jak bude při současném tempu globalizace vypadat zapadlý venkov naší planety v budoucnosti, řekněme za čtvrt století? Ony vesničky ztracené vysoko v horách, hliněná městečka v poušti či rýžovištích, osady „žijící po staletí svým vlastním životem“ kdesi v džungli a savaně… Jak by mohly vypadat odlehlé oblasti světa, jemuž se kdysi říkalo „nerozvinutý“ či „rozvojový“, až se opravdu „rozvinou“? Co bude s marginálními oblastmi chudého globálního Jihu, až zbohatne?

Jako obvykle u otázek po budoucnosti kulturní změny – nevíme. Můžeme modelovat varianty možného vývoje, plánovat možnosti i úskalí lokální modernizace, abychom za pár let zjistili, že náš model pracuje s maličko chybnými předpoklady (a hlavně se nám do něj pletou – často tak trochu iracionálně – reální aktéři, reální lidé) a „všecko je, soudruzi, trochu jinak“.

Ale můžeme také extrapolovat reálné trendy, které již někde ve skrytu běží, předběhly vývoj a mohou napovědět, kam budou směřovat i další oblasti našeho světa.

Stavební boom v horách i pralesích

Možná to znáte z exotických výprav do odlehlých koutů světa, ale třeba i jen z letních cest do hor na Balkán či na Ukrajinu. Vyšlapete s batohem na zádech nahoru na planiny a tam, kde jste ještě včera vídali venkov a chaloupky jak z etnografického filmu, najednou rostou nové domy. A ne jeden dva ve vsi, ale celé nové vesnice, celé nové krajiny. A s nimi i nové obchůdky s globálním zbožím, betonové kostely či mešity, vydlážděná náměstíčka s memoriálním parkem, mezi nimiž se po bahnitých křivolakých cestách proplétají stovky ojetých aut.

A nejsou to domy ledasjaké! Velikostí předčí nejen včerejší lidové stavby z dřeva, hlíny a kamení, ale i vily Západu, jež jim jsou vzorem, fantazií pak nejdivočejší sny. Domy „jako v Americe“, domy jako residence seriálových hvězd. Domy jako zámky, a někdy dokonce i hrady. Domy jako paláce lokálních historických velmožů či osmanských pašů… A nejlépe pak všecko hezky synkreticky dohromady.

Domy, děti a staří doma na vsi, rodiče za prací v Paříži... (Rumunsko).

Snímek © Radan Haluzík

„Čím zapadlejší hory, tím výstavnější baráky,“ říká např. o dosud nebývalém stavebním boomu na guatemalském venkově znalec tamních hor antropolog Jan Kapusta. A web i facebookové profily tamních mladých „pamětníků“ se hemží fotkami i animacemi srovnávajícími jejich městečko či vesnici před deseti patnácti lety a dnes. Průvodce Lonely Planet varuje konzervativní turisty-romantiky, že „šarmantní indiánské chaloupky z hliněných cihel“ jsou i v tak malebných městečkách jako Chichicastenango „vytlačovány moderními betonovými strukturami“. „Balkán na steroidech“, dělají si z podobně epochálního stavebního boomu legraci blogeři v bývalé Jugoslávii.

Během téměř desetileté práce na projektu Velký dům – velký sen: vily „bohatých chudých“ jako zpředmětnění tenzí globalizovaného světa, na němž se v Centru pro teoretická studia UK a AV ČR věnuji, jsem navštívil a zkoumal venkovské a marginální oblasti dvou desítek zemí. Od Asie, Afriky a Latinské Ameriky až po země nedalekého Balkánu či bývalého Sovětského svazu. Zkoumal jsem generaci lidí, kteří díky rapidním sociálním změnám, jež dnes pociťují i na řadě donedávna marginálních míst světa, zbohatli a téměř všechny své peníze neinvestovali ani do podnikání, ani do aut, ani do vzdělání dětí, a už vůbec ne do vlastní spotřeby – ale do domů. Neobvykle velkých a neobvykle výstavných domů.

Stavební boom v donedávna zapadlých oblastech světa je dost možná avantgardou jednoho z řady možných scénářů vývoje ekonomické periferie planety. Výsledky výzkumu nám říkají nejen mnohé o lokální modernizaci donedávna marginálních míst, ale i o našem globalizovaném světě obecně.

Z peněz venkovanů, vlastnících daleko ve světě pekárny a cukrárny, rostou v horské vsi, ležící ve stejné nadmořské výšce jako vrchol Sněžky, výstavné domy. A na návsi chrám i banka... (západní Kosovo).Snímek archiv Radana Haluzíka

Nápadné domy – skryté podhoubí

Ale nenechme se strhnout laciným pohoršením či naopak okouzlením pro nás možná trochu bizarní architekturou! Ta sice mnohé odhaluje, ale to podstatné zůstává letmému návštěvníkovi skryto pod povrchem: ony nové domy a krajiny, jimž vědci jako Sarah L. Lopezová začali říkat remittance houses a remittance landscapes,¹⁾ většinou nevznikají tak, že by lidé zbohatli přímo zde v horách či na zapadlém venkově, ale tím, že překročili místní horizont. Odešli z ekonomických, ale i politických důvodů (kvůli válkám, nestabilním a represivním režimům) daleko do ciziny a posílají domů peníze – remitence – nebo se dovedli přímo v místě navázat na velké globální ekonomické toky, obepínající naši planetu. Rostoucí globální ekonomice totiž zdroje nechybějí, jen je těžké se na ně napojit odkudsi z hor či z kukuřičných polí Oaxacy.

Zkoumal jsem stavební boom rostoucí z peněz gastarbeiterů v Libanonu, Guatemale a Mexiku, na Šrí Lance či v Somalilandu, ale také hned za našimi humny na Balkáně či v Moldávii. Na západní Ukrajině jsem viděl nové venkovy, vyrůstající z práce pro nás neviditelných rukou (a osudů) lidí, kteří postavili dům, v němž teď v Čechách sedíte, umyli po vás nádobí v restauraci či přes noc uklidili vaši kancelář (a jejichž pracovní podmínky, ubytování i srdceryvné noční hovory s dětmi doma na Ukrajině nás nechávají klidnými).

Některým šťastlivcům se daří napojit na velké globální toky protékající přímo u nich za humny. Snad všude po světě jsem viděl výstavné domy prodejců moderní elektroniky a dalšího globalizovaného zboží, vztyčené často přímo v patře nad jejich obchodem na hlavní třídě. V Mexiku, Guatemale či Indonésii jsem zkoumal domy místních zbohatlíků vyrůstající z pohybu lidí putujících přes místní horizont pro změnu v opačném směru – z peněz turistů. Na Bali dokonce přímo z prostředků Čechů cestujících za potápěním či do svých zimních rezidencí.

Lidé i peníze času globalizace jsou rozkročeni mezi světy, překračují horizonty. A ne vždy jde jen o horizonty čistě geografické. V terénu často slýchám o překračování horizontů vlastních sil. Když pracujete daleko od domova, dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu, deset patnáct let bez přestávky, a bydlíte přitom v garáži… Ale často vídám také domy postavené z peněz překračujících horizonty morální. Z šedé či přímo černé ekonomiky, jejímuž proudění se v globálním světě daří. V Ghaně jsem zkoumal vily mladíků lákajících přes internet peníze ze zamilovaných žen i mužů v Evropě či USA, z dědiců po fiktivních bohatých Evropanech zesnulých prý někde v Africe, ale i z firem a podnikatelů zlákaných nabídkami smyšlených obchodů na druhém konci světa. Na Severním Kavkaze devadesátých let jsem sbíral příběhy paláců tamních „bankéřů“ a bankovních podvodníků, vysávajících rubly z potrubí kolabujícího sovětského bankovního systému. Za ekonomické blokády Srbska během válek v bývalé Jugoslávii jsem sledoval, jak na obou březích hraniční řeky Dunaje rostou celé ulice výstavných paláců pašeráků benzinu a cigaret.

Jen málokdy má boom nových příležitostí co dělat s místní půdou a zemědělstvím. A pokud ano, tak jen v případě, že jde opět o napojení na dálkové globální ekonomické toky. O jiný typ zemědělství, ale i jiný typ venkova, než jaký jsme zde znávali donedávna. V jižním Mexiku i na Ukrajině jsem studoval celé krajiny doslova pokryté nejen domy, ale především jejich zdrojovými fóliovníky, z nichž květiny či zelenina putují do obchodů ve vzdálených metropolích. V Makedonii, Moldávii či Guatemale jsem sledoval nedohledné sady zákrsků jabloní a broskví, zásobující stovky kilometrů vzdálené supermarkety a továrny na výrobu džusů. Na horských polích Afghánistánu jsem viděl pěstovat lány máku určeného k výrobě opia, z nějž roste závislost na heroinu v Evropě i Americe, jakož i snově neskutečné tzv. „makové paláce“, rašící jak houby po dešti v hlavním městě Kábulu.

Dobře viditelné domy a jejich nové krajiny nás upozorňují na neviditelné (či dokonce přímo skryté) globální toky, obepínající dnešní svět. Domy jako by byly nápadnými plodnicemi, vyrážejícími z neviditelného podhoubí globálního lesa.

Pokud zůstává i nadále zdrojem obživy zemědělství, vypadá jinak než dříve a vytváří také nové rurální krajiny (zelinářská obec na západní Ukrajině).Snímek © Radan Haluzík

Osud tradičního zemědělství

Některé marginální oblasti jako by se rozkročily mezi dvěma světy a úzce propojily s životem ekonomických center planety. Co jsme romanticky pokládali za „venkov“ či přímo „divočinu“, stalo se vzdáleným předměstím metropolí Západu. Ale co se při této velké transformaci stalo s tradičním lokálním zemědělstvím, jež dovedlo uživit lidi v těchto zapadlých oblastech po staletí? Tradiční zemědělství může jen stěží konkurovat produkci zemědělství průmyslového. Nejen kvůli ceně, ale i kvůli výkupním požadavkům na množství a kvalitu produktu, jakož i ochranným dovozním clům a dotacím.

Políčka a pastviny zde samozřejmě většinou nezmizely. Staly se jen z hlavního zdroje obživy zdrojem doplňkovým. Kvůli populační explozi posledních dekád už stejně celou venkovskou populaci neuživí, což už dlouho vyhání lidi do města i do zahraničí. Navíc i zde lidé potřebují kupovat šaty, toaletní potřeby, benzin do motorek i aut, rádia, televize, mobilní telefony a desítky dalších věcí, bez nichž „by to dnes prostě už nešlo“. A na to vše peníze za prodanou kukuřici nestačí. Zemědělství se stalo z životního stylu zaměřeného na lokální produkci, lokální spotřebu a život v lokálních komunitách něčím, co běží tak trochu ze setrvačnosti. „Dokud je děda nebo strejda, co neodjel za prací, ochoten či schopen na půdě dělat…“ Dokud jsme ji (např. v horách) ještě celou nezastavěli domy, stříhanými trávníky, cestami a parkovišti. Dokud panuje pocit, že půda je ve vrtkavém světě nejistých šancí kdesi daleko za horizontem sázkou na jistotu. A možná i pojistkou.

Jde o epochální změnu. Z pohledu daného místa dost možná neméně velkou, jako byla neolitická revoluce před pár tisíci lety. Změnu, která mění, čím se kdo živí, co si obléká, v jakém domě a jak bydlí, k jakým virtuálním i snovým světům se upírá, ale mnohdy i jakým jazykem či jazyky mluví i ve které zemi v tom či onom období svého života žije. Změnu, která mění úplně všechno. „Neolit skončil – zapomeňte,“ glosují význam tohoto konce jedné epochy, pro změnu u nás ve střední Evropě, Jiří Sádlo a Petr Pokorný.²⁾

Nové krajiny turbo-venkova

V nových krajinách remitencí se nemění jen sám charakter vesnic a sídel, ale i jejich územní rozložení. Co bylo osadou, stává se vesnicí. Co bylo vesnicí, stává se kvůli populační explozi předchozích dekád i boomu nové výstavby poněkud chaotickým několikatisícovým městečkem s obchůdky a službami. (Nicméně bez pořádné sítě cest, bez kanalizace, dokončené elektrifikace či bez jakéhokoli územního plánu…) Vesnice i osady výstavbou nových vil expandují ven do krajiny a srůstají spolu. Rostou suburbie kolem měst, ale i celé velké suburbánní oblasti mezi metropolemi či podél velkých cest a dálničních tras.

I v donedávna chudých rurálních oblastech bují okolo metropolí i podél velkých cest jako houby po dešti nová satelitní sídla (severní Ghana).Snímek © Radan Haluzík

Z dřívějška víme, že za takovým pohybem je dlouhodobá snaha polepšit si a posunout se blíž centru. Nyní, když se celé generace pracovníků vracejí s peněženkami naditými dolary či eury ze zahraničí či z byznysu, se tento trend velmi umocňuje. Nový moderní dům snů je třeba postavit sice doma, ale tam, kde lze vést nový moderní život a kde dům na tento moderní život svému majiteli obchůdkem či dílnou v přízemí (při)vydělá. Tedy tam – blíže městu, tam u cesty, tam na pobřeží! Mobilita osídlení je dána mobilitou lidí a prostředků vracejících se zpoza horizontu.

Ale jsou zapadlé osady i celé vesnice, jimž v tomto dominovém urbanizačním samopohybu směrem do centra zůstane v rukou černý Petr. Na Balkáně, na ostrovech v Jadranu, ve Středomoří, na Ukrajině, ale i v Guatemale či Mexiku jsem se setkal s vesnicemi, odkud se lidé postupně přesunuli blíže cestám a civilizaci a které kvůli tomu zanikají. Družicové snímky vegetace Středomoří, jižního Balkánu či centrálního Turecka signalizují zarůstání vyprahlých, nicméně po tisíce let obdělávaných oblastí. Tam, kde byly ještě včera domy z kamení, fíkovníky, ovce a osli pasoucí se mezi staletými zídkami, vymírá či právě vymřela poslední generace starců a všechno zarůstá křovím…

K čemu tak velký dům?

Proces globalizace je plný skrytých paradoxů. A tady na (bývalém) konci světa jako by to platilo dvojnásob. Aby lidé dosáhli na dům svých snů, musí na celá léta odejít daleko za horizont a dům budovat „na dálku“. Čím je dům větší a dražší, tím déle na něj musí vydělávat v cizině. A tím méně času pak mají si nový domov užít. Velký dům se tak – paradoxně – často rovná prázdnému domu…

V některých krajinách nového turbo-venkova to došlo tak daleko, že zde zůstali žít jen staří, popřípadě děti, čekající až rodiče z USA či EU pošlou peníze. A pár mladíků, donekonečna probírajících v místní kavárně kličky a finty strastiplné cesty nahoru na Sever či migrační a pracovní politiky té či oné země. V mnohých vesnicích, kde celý proces běží druhou třetí generaci, již staří, starající se o domy i o zemědělská hospodářství, vymřeli (či odjeli za dětmi na Sever). Stávají se vesnicemi duchů, ožívajícími jen na léto či na svátky.

A pak je zde ještě jeden problém: mnohé z velkých a bohatě zdobených domů jejich majitelé vlastně nikdy nedostavějí. Stavějí bez plánů, špatně odhadnou celkové náklady a peníze jim dojdou. Přecení své síly, přecení onu sílu globálního toku, jenž jim dává práci, a jednoho dne zůstanou bez prostředků. Mnozí dostavějí, ale dům zcela nezařídí, protože nevědí jak. Další dostavějí, zařídí, ale stejně bydlí jen „postaru“ v jedné či dvou místnostech v přízemí.

Vyrůstá nová generace venkovanů s iPady a profily na facebooku, pro které je tento nový svět samozřejmostí (Indonésie – ostrov Flores).Snímek © Radan Haluzík

Naskýtá se tedy otázka: K čemu tady na konci světa stavět tak okázalý dům, když stejně zůstane nedokončený či dokonce neobývaný? Tak především: Přes všechno výše řečené je dům klíčovým mediátorem modernizace. Místem, které jediné vlastně umožňuje člověku ubytovat funkční prvky moderního životního stylu (od kuchyně s tekoucí vodou, pračky a koupelny přes oddělenou ložnici až třeba po stůl, na němž si děti mohou dělat úkoly). To je známá věc, ale nevysvětluje, proč by dům měl být tak velký! A proč by měl být tak neobvykle tvarovaný – samý ornament, samý římský sloup, samá věžička?

Odpovědi na tyto otázky nečekaně míří opět rovnou k podstatě skrytých tenzí dnešní globalizace. Přicházet do pyšného světa civilizačního centra rovnou z periferie není a nikdy nebyla žádná legrace. Na marginalizované lidi z hor, z pralesa i ze zapadlého venkova, o nichž tu mluvíme, bývalo a dodnes je často nazíráno tak trochu svrchu a s předsudky už v nejbližším městečku, natož když vyrazí do velkého světa metropolí. Velký a moderní dům je pro ostatní, ale i pro ně samotné, symbolem jejich nově nabytého sociálního statusu. Statusu moderních „lidí, kteří už nejsou žádní chudáci“. Ukazuje, „kdo jsem já a jak daleko jsem na té velké cestě z periferie světa až do Chicaga došel“. Dává člověku pocit sebehodnoty a emancipace. Tento nový stavební boom proto nazývám emancipační architekturou.

Peníze vydělané v USA putují na jih Mexika, aby daly vznik „casas californianas“ – domům na kalifornský způsob (Mexiko – Chiapas).Snímek © Radan Haluzík

Dalším důvodem tak trochu furiantské stavby velkého a výstavného domu ve vsi, kde téměř již nežijete, je funkce určité kotvy v širém globálním světě. Na jedné straně víte, že se tady na vsi neuživíte, a tak odcházíte do zahraničí, ale na druhé straně přitom k své rodině, k své venkovské nebo dokonce regionální či etnické komunitě stále cítíte obrovskou afinitu a sounáležitost. A tento v podstatě neřešitelný rozpor globalizace, jež poskytuje velké šance, ale jen tam kdesi za horizontem, a vyrvává tak lidi z kořenů, dovede alespoň trochu zmírnit velký dům „tam doma na vsi“. „Ahmed tady není, ale je tady jeho dům,“ slýchávám často od lidí, s nimiž mluvím. „Až jej jednou dostaví, určitě se vrátí!“ Že je barák tak trochu nedokončený a dost nefunkční, nevadí: funkci kotvy plní ten skelet nad návsí vlastně docela dobře…

Když mluvím o rodinné a komunitní sounáležitosti lidí rozprchlých po širém světě, nejde jen o nostalgické prchavé pocity, ale o něco, co může mít i ryze ekonomickou hodnotu. Když se podíváte na to, kdo s kým uzavírá sňatky, přes jaké známosti se lidé dostávají do zahraničí a jak si tam hledají svou (první) práci a bydlení, s kým tam (ale i nazpět po návratu do vlasti) začínají podnikat, zjistíte, že primární jsou stále ještě lokální vazby a sítě. Vazby započaté ve vesnici či v kraji tisíce kilometrů daleko. Lokální komunita žije. Když už ne přímo doma na návsi, tak alespoň na skypu, na facebooku nebo na YouTube. A kdo je klíčovou postavou této velké lokálně-globální klientelistické sítě? Mimo jiné ten, kdo má velký a dobře zapamatovatelný dům doma ve vsi. Dům, který kromě toho, že je dominantou celého Dolního konce, je též hrdinou a kulisou klipů ze svateb a oslav, na něž (např. v bývalé Jugoslávii) na internetu koukají někdy i desetitisíce lidí. Dům, jehož fotku ukážete svému německému zaměstnavateli a on si sedne na zadek.

Tak jako srst savců je adaptací na chlad, ulita hlemýždě na sucho a predátory, jsou tyto velké domy adaptací na globalizaci. Nejen na její výzvy, ale i na její tenze a rozpory. Jsou adaptací na svět současných velkých možností zdánlivě na dosah ruky i na pocit ztráty kořenů a odcizení, který je s využitím těchto možností spojen.

I v donedávna zapadlých oblastech vznikají na venkově nejen nové domy, ale i celé nové krajiny (v horách Guatemaly).
Snímek © Radan Haluzík

Co bude dál?

Jistě existuje řada různých scénářů, jak by sem, do marginálních oblastí našeho světa, mohl rozvoj přijít i co by mohl způsobit. Ale v praxi se víceméně po celém světě začal objevovat model, který vizionáři nových zítřků neočekávali (a dost možná ani nechtěli). Model, který je na mnoha místech planety zaběhlý a šíří se dál. Hromadný stavební boom v nečekaných oblastech současné periferie je výrazem nejen toho, jak moc a jak úzce zde došlo k napojení na dálkové globální toky našeho světa, ale i urputných snah prekariátu nomádů nové doby získat pocit hrdosti a zároveň ukotvení a zakořenění ve světě a v místě.

Co bude s tímto zjevně křehkým typem rozvoje dál? Pokud ponecháme stranou politické, ale i ekologické náklady a hlavně limity celého procesu (o nichž zde nebyl čas mluvit) a budeme se tázat čistě po jeho perspektivách, vězme, že jeho dálkové toky byly již několikrát ohroženy, ale pokaždé se obnovily: změna světa po 11. září 2001, uzavírání EU po migrační krizi 2015, změna migrační politiky po nástupu prezidenta Trumpa, stavba hraniční zdi na americko-mexické hranici, uzavírání světa při pandemii covidu-19… Už tolikrát to vypadalo, že se křivolaké cesty (a penězovody) mezi nejchudšími a nejbohatšími částmi naší planety přeruší, ale pokaždé se našly a vychodily cestičky nové, často ještě křivolačejší. A nutno říci, že úsilím a potřebou z obou stran. Často slýcháme slova ekonomů, že tak jako se zemědělci v horách Guatemaly neobejdou bez dolarů z USA, tak se prý americké industriální zemědělství a potravinářský průmysl neobejde bez jejich práce. Tak jako se ukrajinský venkov neobejde bez příjmů z Česka (a dalších zemí EU), tak se prý české stavebnictví a služby neobejdou bez jejich rukou. (A to nemluvíme o populačním oživení, které demograficky stárnoucí Západ potřebuje…)

Trend tvorby nových turbo-venkovů s jejich pro nás tak trochu bizarními domovy, čerpajícími svou energii ze vzdálených metropolí planety, bude zjevně trvat dále. A pravděpodobně i expandovat do dalších a dalších hor, pastvin a pralesů. První (ne tak úplně) alternativa – tedy tvorba podobných dálkových ekonomických vztahů a migrace, nicméně uvnitř vlastní země –, se jeví jako cesta spíše u některých velkých a bohatnoucích států světa, jako jsou Brazílie, Indie, Čína, ale i Mexiko či Indonésie. Druhá, radikálnější alternativa, tedy takový rozvoj marginálních oblastí, který by čerpal více z lokálních měst, lokálních zdrojů a lokálních kompetencí, je zatím spíše v nedohlednu.

Model dálkového navázání nejzapadlejších oblastí světa na bohaté metropole, spojený s velkými nadějemi a ještě většími oběťmi, s rozdělenými rodinami a s velkými domy, které všechno to odcizení, vykořenění a ztrátu jistot mají kompenzovat, bude existovat (a expandovat) zřejmě do té doby, dokud bude existovat současný neoliberální model globální ekonomiky. To, jak každodenně ovlivňuje nás v ekonomickém centru, si dobře uvědomujeme a často o tom diskutujeme. Ale kdo mohl tušit, jak zásadně změní životy lidí, domorodých komunit i celých krajin v některých nejzapadlejších oblastech naší planety?

Redakční poznámka:
Článek z tištěného Vesmíru není výjimečně ke stažení ve formátu PDF, protože obsahuje snímky, které si autor nepřál publikovat online. Děkujeme za pochopení.