i

Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Turbo-venkovy

Kam směřují zapadlé oblasti našeho světa?
 |  5. 4. 2021
 |  Vesmír 100, 236, 2021/4

Jak bude při současném tempu globalizace vypadat zapadlý venkov naší planety v budoucnosti, řekněme za čtvrt století? Ony vesničky ztracené vysoko v horách, hliněná městečka v poušti či rýžovištích, osady „žijící po staletí svým vlastním životem“ kdesi v džungli a savaně… Jak by mohly vypadat odlehlé oblasti světa, jemuž se kdysi říkalo „nerozvinutý“ či „rozvojový“, až se opravdu „rozvinou“? Co bude s marginálními oblastmi chudého globálního Jihu, až zbohatne?

Jako obvykle u otázek po budoucnosti kulturní změny – nevíme. Můžeme modelovat varianty možného vývoje, plánovat možnosti i úskalí lokální modernizace, abychom za pár let zjistili, že náš model pracuje s maličko chybnými předpoklady (a hlavně se nám do něj pletou – často tak trochu iracionálně – reální aktéři, reální lidé) a „všecko je, soudruzi, trochu jinak“.

Ale můžeme také extrapolovat reálné trendy, které již někde ve skrytu běží, předběhly vývoj a mohou napovědět, kam budou směřovat i další oblasti našeho světa.

Stavební boom v horách i pralesích

Možná to znáte z exotických výprav do odlehlých koutů světa, ale třeba i jen z letních cest do hor na Balkán či na Ukrajinu. Vyšlapete s batohem na zádech nahoru na planiny a tam, kde jste ještě včera vídali venkov a chaloupky jak z etnografického filmu, najednou rostou nové domy. A ne jeden dva ve vsi, ale celé nové vesnice, celé nové krajiny. A s nimi i nové obchůdky s globálním zbožím, betonové kostely či mešity, vydlážděná náměstíčka s memoriálním parkem, mezi nimiž se po bahnitých křivolakých cestách proplétají stovky ojetých aut.

A nejsou to domy ledasjaké! Velikostí předčí nejen včerejší lidové stavby z dřeva, hlíny a kamení, ale i vily Západu, jež jim jsou vzorem, fantazií pak nejdivočejší sny. Domy „jako v Americe“, domy jako residence seriálových hvězd. Domy jako zámky, a někdy dokonce i hrady. Domy jako paláce lokálních historických velmožů či osmanských pašů… A nejlépe pak všecko hezky synkreticky dohromady.

„Čím zapadlejší hory, tím výstavnější baráky,“ říká např. o dosud nebývalém stavebním boomu na guatemalském venkově znalec tamních hor antropolog Jan Kapusta. A web i facebookové profily tamních mladých „pamětníků“ se hemží fotkami i animacemi srovnávajícími jejich městečko či vesnici před deseti patnácti lety a dnes. Průvodce Lonely Planet varuje konzervativní turisty-romantiky, že „šarmantní indiánské chaloupky z hliněných cihel“ jsou i v tak malebných městečkách jako Chichicastenango „vytlačovány moderními betonovými strukturami“. „Balkán na steroidech“, dělají si z podobně epochálního stavebního boomu legraci blogeři v bývalé Jugoslávii.

Během téměř desetileté práce na projektu Velký dům – velký sen: vily „bohatých chudých“ jako zpředmětnění tenzí globalizovaného světa, na němž se v Centru pro teoretická studia UK a AV ČR věnuji, jsem navštívil a zkoumal venkovské a marginální oblasti dvou desítek zemí. Od Asie, Afriky a Latinské Ameriky až po země nedalekého Balkánu či bývalého Sovětského svazu. Zkoumal jsem generaci lidí, kteří díky rapidním sociálním změnám, jež dnes pociťují i na řadě donedávna marginálních míst světa, zbohatli a téměř všechny své peníze neinvestovali ani do podnikání, ani do aut, ani do vzdělání dětí, a už vůbec ne do vlastní spotřeby – ale do domů. Neobvykle velkých a neobvykle výstavných domů.

Stavební boom v donedávna zapadlých oblastech světa je dost možná avantgardou jednoho z řady možných scénářů vývoje ekonomické periferie planety. Výsledky výzkumu nám říkají nejen mnohé o lokální modernizaci donedávna marginálních míst, ale i o našem globalizovaném světě obecně.

Nápadné domy – skryté podhoubí

Ale nenechme se strhnout laciným pohoršením či naopak okouzlením pro nás možná trochu bizarní architekturou! Ta sice mnohé odhaluje, ale to podstatné zůstává letmému návštěvníkovi skryto pod povrchem: ony nové domy a krajiny, jimž vědci jako Sarah L. Lopezová začali říkat remittance housesremittance landscapes,1) většinou nevznikají tak, že by lidé zbohatli přímo zde v horách či na zapadlém venkově, ale tím, že překročili místní horizont. Odešli z ekonomických, ale i politických důvodů (kvůli válkám, nestabilním a represivním režimům) daleko do ciziny a posílají domů peníze – remitence – nebo se dovedli přímo v místě navázat na velké globální ekonomické toky, obepínající naši planetu. Rostoucí globální ekonomice totiž zdroje nechybějí, jen je těžké se na ně napojit odkudsi z hor či z kukuřičných polí Oaxacy.

Zkoumal jsem stavební boom rostoucí z peněz gastarbeiterů v Libanonu, Guatemale a Mexiku, na Šrí Lance či v Somalilandu, ale také hned za našimi humny na Balkáně či v Moldávii. Na západní Ukrajině jsem viděl nové venkovy, vyrůstající z práce pro nás neviditelných rukou (a osudů) lidí, kteří postavili dům, v němž teď v Čechách sedíte, umyli po vás nádobí v restauraci či přes noc uklidili vaši kancelář (a jejichž pracovní podmínky, ubytování i srdceryvné noční hovory s dětmi doma na Ukrajině nás nechávají klidnými).

Některým šťastlivcům se daří napojit na velké globální toky protékající přímo u nich za humny. Snad všude po světě jsem viděl výstavné domy prodejců moderní elektroniky a dalšího globalizovaného zboží, vztyčené často přímo v patře nad jejich obchodem na hlavní třídě. V Mexiku, Guatemale či Indonésii jsem zkoumal domy místních zbohatlíků vyrůstající z pohybu lidí putujících přes místní horizont pro změnu v opačném směru – z peněz turistů. Na Bali dokonce přímo z prostředků Čechů cestujících za potápěním či do svých zimních rezidencí.

Lidé i peníze času globalizace jsou rozkročeni mezi světy, překračují horizonty. A ne vždy jde jen o horizonty čistě geografické. V terénu často slýchám o překračování horizontů vlastních sil. Když pracujete daleko od domova, dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu, deset patnáct let bez přestávky, a bydlíte přitom v garáži… Ale často vídám také domy postavené z peněz překračujících horizonty morální. Z šedé či přímo černé ekonomiky, jejímuž proudění se v globálním světě daří. V Ghaně jsem zkoumal vily mladíků lákajících přes internet peníze ze zamilovaných žen i mužů v Evropě či USA, z dědiců po fiktivních bohatých Evropanech zesnulých prý někde v Africe, ale i z firem a podnikatelů zlákaných nabídkami smyšlených obchodů na druhém konci světa. Na Severním Kavkaze devadesátých let jsem sbíral příběhy paláců tamních „bankéřů“ a bankovních podvodníků, vysávajících rubly z potrubí kolabujícího sovětského bankovního systému. Za ekonomické blokády Srbska během válek v bývalé Jugoslávii jsem sledoval, jak na obou březích hraniční řeky Dunaje rostou celé ulice výstavných paláců pašeráků benzinu a cigaret.

Jen málokdy má boom nových příležitostí co dělat s místní půdou a zemědělstvím. A pokud ano, tak jen v případě, že jde opět o napojení na dálkové globální ekonomické toky. O jiný typ zemědělství, ale i jiný typ venkova, než jaký jsme zde znávali donedávna. V jižním Mexiku i na Ukrajině jsem studoval celé krajiny doslova pokryté nejen domy, ale především jejich zdrojovými fóliovníky, z nichž květiny či zelenina putují do obchodů ve vzdálených metropolích. V Makedonii, Moldávii či Guatemale jsem sledoval nedohledné sady zákrsků jabloní a broskví, zásobující stovky kilometrů vzdálené supermarkety a továrny na výrobu džusů. Na horských polích Afghánistánu jsem viděl pěstovat lány máku určeného k výrobě opia, z nějž roste závislost na heroinu v Evropě i Americe, jakož i snově neskutečné tzv. „makové paláce“, rašící jak houby po dešti v hlavním městě Kábulu.

Dobře viditelné domy a jejich nové krajiny nás upozorňují na neviditelné (či dokonce přímo skryté) globální toky, obepínající dnešní svět. Domy jako by byly nápadnými plodnicemi, vyrážejícími z neviditelného podhoubí globálního lesa.

Osud tradičního zemědělství

Některé marginální oblasti jako by se rozkročily mezi dvěma světy a úzce propojily s životem ekonomických center planety. Co jsme romanticky pokládali za „venkov“ či přímo „divočinu“, stalo se vzdáleným předměstím metropolí Západu. Ale co se při této velké transformaci stalo s tradičním lokálním zemědělstvím, jež dovedlo uživit lidi v těchto zapadlých oblastech po staletí? Tradiční zemědělství může jen stěží konkurovat produkci zemědělství průmyslového. Nejen kvůli ceně, ale i kvůli výkupním požadavkům na množství a kvalitu produktu, jakož i ochranným dovozním clům a dotacím.

Políčka a pastviny zde samozřejmě většinou nezmizely. Staly se jen z hlavního zdroje obživy zdrojem doplňkovým. Kvůli populační explozi posledních dekád už stejně celou venkovskou populaci neuživí, což už dlouho vyhání lidi do města i do zahraničí. Navíc i zde lidé potřebují kupovat šaty, toaletní potřeby, benzin do motorek i aut, rádia, televize, mobilní telefony a desítky dalších věcí, bez nichž „by to dnes prostě už nešlo“. A na to vše peníze za prodanou kukuřici nestačí. Zemědělství se stalo z životního stylu zaměřeného na lokální produkci, lokální spotřebu a život v lokálních komunitách něčím, co běží tak trochu ze setrvačnosti. „Dokud je děda nebo strejda, co neodjel za prací, ochoten či schopen na půdě dělat…“ Dokud jsme ji (např. v horách) ještě celou nezastavěli domy, stříhanými trávníky, cestami a parkovišti. Dokud panuje pocit, že půda je ve vrtkavém světě nejistých šancí kdesi daleko za horizontem sázkou na jistotu. A možná i pojistkou.

Jde o epochální změnu. Z pohledu daného místa dost možná neméně velkou, jako byla neolitická revoluce před pár tisíci lety. Změnu, která mění, čím se kdo živí, co si obléká, v jakém domě a jak bydlí, k jakým virtuálním i snovým světům se upírá, ale mnohdy i jakým jazykem či jazyky mluví i ve které zemi v tom či onom období svého života žije. Změnu, která mění úplně všechno. „Neolit skončil – zapomeňte,“ glosují význam tohoto konce jedné epochy, pro změnu u nás ve střední Evropě, Jiří Sádlo a Petr Pokorný.2)

Nové krajiny turbo-venkova

V nových krajinách remitencí se nemění jen sám charakter vesnic a sídel, ale i jejich územní rozložení. Co bylo osadou, stává se vesnicí. Co bylo vesnicí, stává se kvůli populační explozi předchozích dekád i boomu nové výstavby poněkud chaotickým několikatisícovým městečkem s obchůdky a službami. (Nicméně bez pořádné sítě cest, bez kanalizace, dokončené elektrifikace či bez jakéhokoli územního plánu…) Vesnice i osady výstavbou nových vil expandují ven do krajiny a srůstají spolu. Rostou suburbie kolem měst, ale i celé velké suburbánní oblasti mezi metropolemi či podél velkých cest a dálničních tras.

Z dřívějška víme, že za takovým pohybem je dlouhodobá snaha polepšit si a posunout se blíž centru. Nyní, když se celé generace pracovníků vracejí s peněženkami naditými dolary či eury ze zahraničí či z byznysu, se tento trend velmi umocňuje. Nový moderní dům snů je třeba postavit sice doma, ale tam, kde lze vést nový moderní život a kde dům na tento moderní život svému majiteli obchůdkem či dílnou v přízemí (při)vydělá. Tedy tam – blíže městu, tam u cesty, tam na pobřeží! Mobilita osídlení je dána mobilitou lidí a prostředků vracejících se zpoza horizontu.

Ale jsou zapadlé osady i celé vesnice, jimž v tomto dominovém urbanizačním samopohybu směrem do centra zůstane v rukou černý Petr. Na Balkáně, na ostrovech v Jadranu, ve Středomoří, na Ukrajině, ale i v Guatemale či Mexiku jsem se setkal s vesnicemi, odkud se lidé postupně přesunuli blíže cestám a civilizaci a které kvůli tomu zanikají. Družicové snímky vegetace Středomoří, jižního Balkánu či centrálního Turecka signalizují zarůstání vyprahlých, nicméně po tisíce let obdělávaných oblastí. Tam, kde byly ještě včera domy z kamení, fíkovníky, ovce a osli pasoucí se mezi staletými zídkami, vymírá či právě vymřela poslední generace starců a všechno zarůstá křovím…

K čemu tak velký dům?

Proces globalizace je plný skrytých paradoxů. A tady na (bývalém) konci světa jako by to platilo dvojnásob. Aby lidé dosáhli na dům svých snů, musí na celá léta odejít daleko za horizont a dům budovat „na dálku“. Čím je dům větší a dražší, tím déle na něj musí vydělávat v cizině. A tím méně času pak mají si nový domov užít. Velký dům se tak – paradoxně – často rovná prázdnému domu…

V některých krajinách nového turbo-venkova to došlo tak daleko, že zde zůstali žít jen staří, popřípadě děti, čekající až rodiče z USA či EU pošlou peníze. A pár mladíků, donekonečna probírajících v místní kavárně kličky a finty strastiplné cesty nahoru na Sever či migrační a pracovní politiky té či oné země. V mnohých vesnicích, kde celý proces běží druhou třetí generaci, již staří, starající se o domy i o zemědělská hospodářství, vymřeli (či odjeli za dětmi na Sever). Stávají se vesnicemi duchů, ožívajícími jen na léto či na svátky.

A pak je zde ještě jeden problém: mnohé z velkých a bohatě zdobených domů jejich majitelé vlastně nikdy nedostavějí. Stavějí bez plánů, špatně odhadnou celkové náklady a peníze jim dojdou. Přecení své síly, přecení onu sílu globálního toku, jenž jim dává práci, a jednoho dne zůstanou bez prostředků. Mnozí dostavějí, ale dům zcela nezařídí, protože nevědí jak. Další dostavějí, zařídí, ale stejně bydlí jen „postaru“ v jedné či dvou místnostech v přízemí.

Naskýtá se tedy otázka: K čemu tady na konci světa stavět tak okázalý dům, když stejně zůstane nedokončený či dokonce neobývaný? Tak především: Přes všechno výše řečené je dům klíčovým mediátorem modernizace. Místem, které jediné vlastně umožňuje člověku ubytovat funkční prvky moderního životního stylu (od kuchyně s tekoucí vodou, pračky a koupelny přes oddělenou ložnici až třeba po stůl, na němž si děti mohou dělat úkoly). To je známá věc, ale nevysvětluje, proč by dům měl být tak velký! A proč by měl být tak neobvykle tvarovaný – samý ornament, samý římský sloup, samá věžička?

Odpovědi na tyto otázky nečekaně míří opět rovnou k podstatě skrytých tenzí dnešní globalizace. Přicházet do pyšného světa civilizačního centra rovnou z periferie není a nikdy nebyla žádná legrace. Na marginalizované lidi z hor, z pralesa i ze zapadlého venkova, o nichž tu mluvíme, bývalo a dodnes je často nazíráno tak trochu svrchu a s předsudky už v nejbližším městečku, natož když vyrazí do velkého světa metropolí. Velký a moderní dům je pro ostatní, ale i pro ně samotné, symbolem jejich nově nabytého sociálního statusu. Statusu moderních „lidí, kteří už nejsou žádní chudáci“. Ukazuje, „kdo jsem já a jak daleko jsem na té velké cestě z periferie světa až do Chicaga došel“. Dává člověku pocit sebehodnoty a emancipace. Tento nový stavební boom proto nazývám emancipační architekturou.

Dalším důvodem tak trochu furiantské stavby velkého a výstavného domu ve vsi, kde téměř již nežijete, je funkce určité kotvy v širém globálním světě. Na jedné straně víte, že se tady na vsi neuživíte, a tak odcházíte do zahraničí, ale na druhé straně přitom k své rodině, k své venkovské nebo dokonce regionální či etnické komunitě stále cítíte obrovskou afinitu a sounáležitost. A tento v podstatě neřešitelný rozpor globalizace, jež poskytuje velké šance, ale jen tam kdesi za horizontem, a vyrvává tak lidi z kořenů, dovede alespoň trochu zmírnit velký dům „tam doma na vsi“. „Ahmed tady není, ale je tady jeho dům,“ slýchávám často od lidí, s nimiž mluvím. „Až jej jednou dostaví, určitě se vrátí!“ Že je barák tak trochu nedokončený a dost nefunkční, nevadí: funkci kotvy plní ten skelet nad návsí vlastně docela dobře…

Když mluvím o rodinné a komunitní sounáležitosti lidí rozprchlých po širém světě, nejde jen o nostalgické prchavé pocity, ale o něco, co může mít i ryze ekonomickou hodnotu. Když se podíváte na to, kdo s kým uzavírá sňatky, přes jaké známosti se lidé dostávají do zahraničí a jak si tam hledají svou (první) práci a bydlení, s kým tam (ale i nazpět po návratu do vlasti) začínají podnikat, zjistíte, že primární jsou stále ještě lokální vazby a sítě. Vazby započaté ve vesnici či v kraji tisíce kilometrů daleko. Lokální komunita žije. Když už ne přímo doma na návsi, tak alespoň na skypu, na facebooku nebo na YouTube. A kdo je klíčovou postavou této velké lokálně-globální klientelistické sítě? Mimo jiné ten, kdo má velký a dobře zapamatovatelný dům doma ve vsi. Dům, který kromě toho, že je dominantou celého Dolního konce, je též hrdinou a kulisou klipů ze svateb a oslav, na něž (např. v bývalé Jugoslávii) na internetu koukají někdy i desetitisíce lidí. Dům, jehož fotku ukážete svému německému zaměstnavateli a on si sedne na zadek.

Tak jako srst savců je adaptací na chlad, ulita hlemýždě na sucho a predátory, jsou tyto velké domy adaptací na globalizaci. Nejen na její výzvy, ale i na její tenze a rozpory. Jsou adaptací na svět současných velkých možností zdánlivě na dosah ruky i na pocit ztráty kořenů a odcizení, který je s využitím těchto možností spojen.

Co bude dál?

Jistě existuje řada různých scénářů, jak by sem, do marginálních oblastí našeho světa, mohl rozvoj přijít i co by mohl způsobit. Ale v praxi se víceméně po celém světě začal objevovat model, který vizionáři nových zítřků neočekávali (a dost možná ani nechtěli). Model, který je na mnoha místech planety zaběhlý a šíří se dál. Hromadný stavební boom v nečekaných oblastech současné periferie je výrazem nejen toho, jak moc a jak úzce zde došlo k napojení na dálkové globální toky našeho světa, ale i urputných snah prekariátu nomádů nové doby získat pocit hrdosti a zároveň ukotvení a zakořenění ve světě a v místě.

Co bude s tímto zjevně křehkým typem rozvoje dál? Pokud ponecháme stranou politické, ale i ekologické náklady a hlavně limity celého procesu (o nichž zde nebyl čas mluvit) a budeme se tázat čistě po jeho perspektivách, vězme, že jeho dálkové toky byly již několikrát ohroženy, ale pokaždé se obnovily: změna světa po 11. září 2001, uzavírání EU po migrační krizi 2015, změna migrační politiky po nástupu prezidenta Trumpa, stavba hraniční zdi na americko-mexické hranici, uzavírání světa při pandemii covidu-19… Už tolikrát to vypadalo, že se křivolaké cesty (a penězovody) mezi nejchudšími a nejbohatšími částmi naší planety přeruší, ale pokaždé se našly a vychodily cestičky nové, často ještě křivolačejší. A nutno říci, že úsilím a potřebou z obou stran. Často slýcháme slova ekonomů, že tak jako se zemědělci v horách Guatemaly neobejdou bez dolarů z USA, tak se prý americké industriální zemědělství a potravinářský průmysl neobejde bez jejich práce. Tak jako se ukrajinský venkov neobejde bez příjmů z Česka (a dalších zemí EU), tak se prý české stavebnictví a služby neobejdou bez jejich rukou. (A to nemluvíme o populačním oživení, které demograficky stárnoucí Západ potřebuje…)

Trend tvorby nových turbo-venkovů s jejich pro nás tak trochu bizarními domovy, čerpajícími svou energii ze vzdálených metropolí planety, bude zjevně trvat dále. A pravděpodobně i expandovat do dalších a dalších hor, pastvin a pralesů. První (ne tak úplně) alternativa – tedy tvorba podobných dálkových ekonomických vztahů a migrace, nicméně uvnitř vlastní země –, se jeví jako cesta spíše u některých velkých a bohatnoucích států světa, jako jsou Brazílie, Indie, Čína, ale i Mexiko či Indonésie. Druhá, radikálnější alternativa, tedy takový rozvoj marginálních oblastí, který by čerpal více z lokálních měst, lokálních zdrojů a lokálních kompetencí, je zatím spíše v nedohlednu.

Model dálkového navázání nejzapadlejších oblastí světa na bohaté metropole, spojený s velkými nadějemi a ještě většími oběťmi, s rozdělenými rodinami a s velkými domy, které všechno to odcizení, vykořenění a ztrátu jistot mají kompenzovat, bude existovat (a expandovat) zřejmě do té doby, dokud bude existovat současný neoliberální model globální ekonomiky. To, jak každodenně ovlivňuje nás v ekonomickém centru, si dobře uvědomujeme a často o tom diskutujeme. Ale kdo mohl tušit, jak zásadně změní životy lidí, domorodých komunit i celých krajin v některých nejzapadlejších oblastech naší planety?
 

Tento text vznikl v rámci výzkumného projektu GA ČR 20-28848S Velký dům jako tradiční odpověď na výzvy modernity: tenze a paradoxy střetů tradice a modernity zhmotněné ve vilách etnických minorit na Záp. Balkáně.
 

Redakční poznámka:
Článek z tištěného Vesmíru není výjimečně ke stažení ve formátu PDF, protože obsahuje snímky, které si autor nepřál publikovat online. Děkujeme za pochopení.

Poznámky

1) Viz Lopez S. L.: The Remittance House: Architecture of Migration in Rural Mexico. Buildings and Landscapes. Journal of Vernacular Architecture Forum 17, 33–52, 2010/2. Dále Lopez S. L.: The Remittance Landscape: Spaces of Migration in Rural Mexico and Urban USA. The University of Chicago Press, Chicago, London 2015.

2) Slogan „neolit skončil, zapomeňte“ viz Pokorný P., Sádlo J.: Neolit skončil, zapomeňte! Zelení cizinci a nové krajiny 5. Vesmír 83, 398, 2004/7.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie

O autorovi

Radan Haluzík

Mgr. et Mgr. Radan Haluzík, Ph.D., (*1969) je sociální antropolog zabývající se vztahem politiky a estetiky, sociálním životem věcí, jakož i palčivými problémy současného světa. Jeho mnohaletý terénní výzkum zrodu postkomunistických etnických konfliktů v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze vyústil v knihu Proč jdou chlapi do války. V Centru pro teoretická studia UK a AV ČR, kde pracuje, vedl dlouhodobý transdisciplinární projekt o životě zdánlivě prázdných míst v našich městech, z něhož loni vzešla kolektivní monografie Město naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy (viz recenze).
Haluzík Radan

Doporučujeme

Najít své těžiště kontroly

Najít své těžiště kontroly uzamčeno

„Svobodu, nebo smrt je návod, jak vyhrát bitvu, ale zároveň recept na rozchod,“ říká bývalý hlavní armádní psychiatr Jan Vevera. Faktory, které...
Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...