i

Aktuální číslo:

2021/10

Téma měsíce:

Domestikace

Bublina českých dějin

 |  5. 4. 2021
 |  Vesmír 100, 260, 2021/4

„V otázkách tak důležitých může býti a jest zajisté stanovisko různé. Avšak domníváme se, že myšlenky právě projevené už pro svou přímosť a svéráznosť zasluhují povšimnutí, a proto podávají se veřejnosti. Projev ten není výrazem myšlenek jediného člověka, nýbrž značného počtu hlav z mladého pokolení. Je diktován jen bázní o naši budoucnost; …“1)

Hubert Gordon Schauer, Čas 1, 4, 1886/1

Historie jako zdroj populistické demagogie, zneužívající iluze o událostech minulých staletí a lži o jejich smyslu, je vlastní společnostem nejistým a „nesamozřejmým“. Neschopnost vyrovnat se s minulostí totiž v důsledku znamená její nikdy nekončící politizaci. Vědomě zkreslený obraz „historie“ se však bohužel stal vstupním obsahem české politiky. Za krátký čas se z něj stala realita, nacionální kult a přijatá identita. Novodobý hrdinsko-trpitelský mýtus českých dějin snad může při pohledu zdálky připomínat honosný královský plášť hodný samostatného státu. Pohled zblízka však odkryje vypočítavou divadelnost střihu i špinavou a místy zakrvácenou podšívku.

Nastupující české společenství se hned na začátku svého „národního obrození“ odpoutalo od reality a začalo žít z „pověstí“ o traumatech a „naší“ v dávné minulosti nespravedlivě potlačené velikosti a hrdinství. Dodnes proto zůstává největší slabinou stále ještě nedokončená česká civilizační a modernizační emancipace. Takový mix nepravd a iluzí je nebezpečný. Snadno se internalizuje, při nepochopení okolí se může stát úplnou náhradní identitou – a přenášet se do dalších generací. Psychologie mluví o negativním mezigeneračním přenosu, ve kterém se dokonce může začít projevovat „růstová potence“ už jenom pouhé obavy z traumatu. Francouzští psychoanalytici maďarského původu Nicolas Abraham a Maria Töröková ve své slavné „teorii fantomu“ popsali dopady přenosu pozůstatků traumatizujícího a zamlčeného obsahu předchozích generací: neschopnost řešit konflikty, vytěsňování traumatizujících událostí a neochota o nich mluvit, zamlčené neúspěchy, útěk do narcismu. Docela přesný popis přístupu velké části české společnosti 21. století k vlastní identitě.

„Obraz údajně vyspělé demokratické společnosti 21. století se změnil na strašidelnou představu stáda afrických buvolů, kteří se v panice semknou zadky k sobě a hlavami s mohutnými rohy ven.“

Když v roce 2011 americký vizionář informačních technologií Eli Pariser přišel s představou „filtrové bubliny“, asi netušil, že právě začal přepisovat i moderní historii. Zjištění, že internet přinesl možnost přizpůsobovat obsah předávaných informací pro jednotlivého uživatele, a tím i jeho manipulaci, vzbudilo vzrušenou debatu. Vzápětí se objevily studie, prokazující přímou souvislost marketingově upravovaných informací v kyberprostoru s ostrou názorovou polarizací ve společnosti, s rapidním úbytkem výměny informací a oslabováním sociální koheze. Rychlým důsledkem je jen posilování bariér mezi názorovými „bublinami“, které jakoukoliv diskusi prakticky předem znemožňují. Pouhá představa nesuverénního programovatelného občana a voliče zpochybnila více než dvě století rozvoje moderní politické demokracie. Nejzákladnější ze všech teorií o její podstatě jako výsledku racionálního volebního rozhodování svobodných a zodpovědných občanů vzala za své.

Konečně se však objevilo nezpochybnitelné vysvětlení občasného iracionálního a sebevražedného chování voličů, kteří v atmosféře bičovaných emocí už od dvacátých let 20. století svobodně, a tedy „demokraticky“ v dobách napětí volili zjevné diktátory a nepřátele demokracie. Emocionální manipulace vykořeněné masy voličstva bez pozitivní identity a vize zde tedy byla dávno před internetem a sociálními sítěmi. Ty je pouze učinily násobně efektivnějšími. Oren Seagal, viceprezident amerického Centra pro studium extremismu, to v lednovém rozhovoru pro televizi CNN vyjádřil lapidárním srovnáním: „Sociální sítě jsou pro extremismus tím, čím je kyslík pro oheň.“ Obraz údajně vyspělé demokratické společnosti 21. století se změnil na strašidelnou představu stáda afrických buvolů, kteří se v panice semknou zadky k sobě a hlavami s mohutnými rohy ven. Za hradbou okamžitě skončí výměna informací a jakýkoliv dialog – a vládu – převezmou jen instinkty a pocit ohrožení.

Původní Pariserova myšlenka sebeizolujících názorových a postojových „bublin“ ve společnosti ovlivnila zásadním způsobem ostatní sociální vědy. Mezi intelektuálně nejprovokativnější určitě patří použití modelu bubliny při studiu takzvaných národních dějin ve střední Evropě v období od přelomu 18. a 19. století do dnešních dnů. Zahrnuje snad všechny představitelné dramatické scénáře – mocenské a násilné vytvoření sjednoceného politického národa v Německu, opačný proces oslabování a zániku mnohonárodnostní rakouské říše, jazykovou emancipaci a různé formy postupné politizace takzvaných národních obrození, především Čechů a Slováků, Poláků a Maďarů, vytvoření jejich suverénní státnosti, války, etnické čistky i opětovné ztráty a znovunabývání suverenity.

Pro nás je jistě nejzajímavější právě historie českého společenství, které bylo až do roku 1918 po staletí bez vlastní státnosti a které se pasivně vyvíjelo jenom jako část větších soustátí. Profesor Jan Křen kdysi spočítal, že Čechy fungovaly v takové konstelaci nejméně devadesát procent historického času. Umělé monoetnické pojetí výkladu minulosti se prosadilo teprve v první třetině 19. století. Ne ve jménu hledání pravdy, ale ve jménu konstrukce účelových a patetických národních narativů. Už zde, na samém počátku, lze rozeznat problémy a pochybení, popsané tak zdařile termínem informačních bublin, předem vylučujících jakoukoliv jinakost.

Vymyšlená identita

Začněme s poznáním, že vznikající česká sociálně-etnická „bublina“ neměla ještě na začátku 19. století žádný politický potenciál, natož představu samostatné státnosti. Nastal čas hledání nové identity pro novou dobu – a pravý čas na politiku. V české kauze však namísto politiků ovládli scénu romantičtí intelektuálové. Pro svoje sny – ještě ne cíle – mohli využít jako argument jenom jazykové odlišení od vládnoucí rakouské elity a státotvorné kultury, které opřeli o emocionální legendy o vlastní heroické minulosti.

Vytváření české „bubliny“ začalo vědomou sebeizolací od okolního světa, vedenou jen značně nepočetnou intelektuální elitou okamžiku. Až komicky dnes zní dobový povzdech připisovaný Františku Palackému, podle kterého by se v Čechách v polovině 19. století mluvilo už jenom německy, pokud by o padesát let dříve, kdy setkávání českých obrozenců teprve začínala, spadl strop jediného pokoje, kam se celá tehdejší česká elita směstnala. Mnoho z „buditelů“ se dokonce muselo teprve učit nově tvořené spisovné češtině, polozapomenutému mateřskému jazyku bez souvislé žijící literatury i mluvnice. I takové ikony „české věci“, jako byli František Palacký, Karel Havlíček Borovský, bratři Grégrové, Božena Němcová nebo zakladatelé Sokola Tyrš a Fügner, svoje raná díla a korespondenci proto raději psali v němčině.

19. století bylo jistě dobou intelektuálního zmatení a politického rozvratu v celé Evropě. Namísto hodnot náboženství a aristokracie nastoupila logika zisku a ekonomické nezbytnosti. Francouzská revoluce rozbořila po tisíciletí fungující představu o dědičné moci panovníka, plynoucí z nedotknutelné a nediskutovatelné Boží vůle. Celá Evropa se ve snaze o nalezení smyslu tak radikální změny propadla do víru zmatků a násilí. Svět se měnil, a tak i bubliny intelektuálů na evropské periférii bez ohledu na skutečný svět vymýšlely svět ideální, vymýšlely národy – a jejich kultury a legitimizující historie.

Německo-americký historik Fritz Stern nazval takovou iracionalitu „politikou kulturního zoufalství“. Miniaturní elita české bubliny národovectví, vymezené výhradně jazykem, byla navíc odtržená od inertního a neznámého „lidu“, vhodného zatím jen jako zdroj pro sběr lidových písní, pohádek a pořekadel. Ještě v době, kdy Honoré de Balzac či Victor Hugo ve Francii psali tvrdé sociální sondy, byly v Čechách vynášeny do nebe naivní divadelní obrazy J. K. Tyla a Božena Němcová odvážně sepisovala idylickou Babičku. Český „lid“ musel být svými věrozvěsty teprve „probuzen a vzdělán“, aby pochopil, kdo vlastně je.

„Politika kulturního zoufalství“ ovládla celou střední Evropu. Její česká verze se ovšem musela obejít bez motivu „velkého národa“, tak efektivního v německém prostředí a přímo vybízejícího ke snění o budoucnosti a roli nové mocnosti v něm. Neměla hodnotovou a institucionální podporu vlastní šlechty a katolické církve, tak důležitých pro vývoj polské státnosti. A neměla ani stavovskou infrastrukturu, která spolu s tradicí protiosmanské obrany tvořila neoddiskutovatelný raison d’être maďarských národních aspirací. Novým Čechům, usazeným v pohodlí rakouské monarchie, tak zbývala jen minulost, bezmocná a tvárná podle potřeby, pouhý nástroj k „nepolitické politice“, která se stane tradicí.

Na začátku novodobé české cesty stála jen skupinka intelektuálů vzdálená politice státu, která si postupně vymyslela lid, obnovený národ, jeho dějiny i kulturu. Je nutné zdůraznit, že toto intelektuální cvičení provozovala navíc celých sto let bez sebemenší odpovědnosti za chod státu a jeho institucí. O obsahu a smyslu čistě jazykového národovectví zapochyboval teprve v prosinci 1886 jen mladý literární kritik Hubert Gordon Schauer v krátké stati Naše dvě otázky. „Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa.“ Jeho zásadní otázku, zda nové národní hnutí má dostatek mravní síly k takovému úkolu, nikdo nikdy nezodpověděl.

Nástrojný popis historie v novodobém českém prostředí, které samo sebe hodnotilo ne kvalitou, ale „věrností národní věci“, napříště zůstal kolbištěm mimomravním a povýtce služebným nekonstruktivnímu opozičnímu politikaření. Bublina vlastních vymyšlených dějin nadlouho – fakticky až do roku 1918 – nahradila „vymyšlenému“ českému národu nejen skutečnost, ale i národní identitu. Nedokončenost „české věci“ byla v onom přelomovém roce také jedním z nejdůležitějších důvodů, proč Češi s takovou snadností přijali čechoslovakismus jako zcela novou identitu, sice opět vymyšleného a neodpracovaného, ale teď už vládnoucího „demokratického národa“. Politická samostatnost pak nemohla přinést prozření ani skutečnou, na budoucnost orientovanou politiku. Sebestředná česká bublina pokračovala, jen pod jiným jménem.

„Vytváření české ‚bubliny‘ začalo vědomou sebeizolací od okolního světa, vedenou jen značně nepočetnou intelektuální elitou okamžiku.“

Rok 1918 zopakoval všechny chyby a slabosti „filtrové bubliny“ národního obrození. Malá skupina, tentokráte dokonce v exilu, vymyslela ideální koncept, který neměl oporu v realitě. Shodou až neuvěřitelných náhod a za cenu obrovské práce a nasazení dokázala přesvědčit v pravou chvíli vedoucí politiky dohodových mocností, že totální rozbití Rakouska-Uherska se musí stát vedle kapitulace Německa jediným možným cílem mírové dohody. Pomohla až nepochopitelná naivita a neznalost reálií střední Evropy dohodových státníků, stejně jako jejich obavy z vlivu bolševické revoluce v Rusku. Zastrašená politická reprezentace doma se nezmohla na hledání vlastní alternativy. Stačilo, aby Edvard Beneš domů vzkázal, že Dohoda udělá cokoliv, co jim exil napoví… Nová státnost, připojení Slovenska a Podkarpatské Rusi, historické „vítězství“ nad Rakouskem a brzy i nad Maďarskem a Polskem, ponížení Německa, všechen ten oslňující a opojný koktejl domnělého úspěchu opět dovolil nevidět novou realitu ještě většího osamění, nedostatku sil a přátel. Jen o dvacet let později všichni nespokojení sousedé spolu s nově samostatným fašistickým Slovenským státem roztrhali Masarykův a Benešův neživotný disidentský sen na kousky. To, že okupanty byly totalitní a nedemokratické státy, na tom nic nemění.

Vymyšlená česká národní identita byla pouhou konstrukcí snu malé skupiny „disidentů“ své doby. Postupem času a za cenu dnes už nepředstavitelného nasazení a sociální práce se tato vymyšlenost stala skutečností. Snění se však už napořád stalo limitem „české politiky“. Masaryk snil o občanské republice amerického střihu a padesáti letech míru, které by Československu dovolily „naučit se demokracii“. Nedostal je a prakticky okamžitě prohrál s českým nacionalistickým kolektivismem. Když jeho nástupce Edvard Beneš narazil ve třicátých letech na meze evropské reálpolitiky, vysnil si, že kolaborací s totalitním stalinským režimem obnoví poválečné demokratické Československo. Stal se jenom aktivním spolupachatelem diktatury. Snem byla i zvláštní masová nákaza českého poválečného komunismu, prazvláštní forma chiliasmu stále ještě nehotového národa, opakovaná znovu v šedesátých letech 20. století ve formě „socialismu s lidskou tváří“. I ten přišel „shora“, jako výsledek snění a představ malé skupiny komunistických intelektuálů. A stejně dopadlo i snění disidentského ghetta sedmdesátých a osmdesátých let, prezidentské snění Václava Havla nebo komické sny o slávě a Nobelově ceně za ekonomii pro marketingového vykladače ekonomické reformy let devadesátých Václava Klause. Na konci této cesty byl už jenom rozpad Československa a vznik poprvé v dějinách etnicky vyčištěného státu českého, který si zpočátku skoro dvě třetiny voličů ani nepřály. Obrozenecký sen obnovení „české věci“, české kultury a vlády v historických zemích Koruny české se stal skutečností. Za jakou cenu – a jaký je jeho smysl? Schauerovy dvě otázky čekají na odpověď i dnes.

Území předválečného Československa dnes leží ve třech různých státech. Zmizely z něj čtyři miliony lidí, ať už genocidním vyhnáním jeho německy mluvícího obyvatelstva, sovětským záborem Podkarpatské Rusi, nebo nucenou emigrací v průběhu čtyřicetileté vlády komunistického režimu. Země zažila několik vln decimace intelektuálních elit, likvidaci role, vlivu i majetku šlechty a církve, vykořenění venkova, opakované radikální zvraty ve vlastnických vztazích, snížení kvality i respektu ke vzdělání. Z tisíců bezprostředních pachatelů došlo po roce 1989 k potrestání několika málo jedinců. Za statisíce zločinů z padesátých let nebyl potrestán nikdo. Česká společnost jako jedna z mála mlčky přijala i věznění a popravy svých válečných hrdinů. Dodnes oslavuje svoje zotročení stalinistickou diktaturou v roce 1945 jako „osvobození od fašismu“. A stejně tak není schopná kriticky vnímat svoje prezidenty a přiznat třeba jen Masarykovy omyly a smutné poslední roky jeho nemocného stáří. Neskončila adorace Edvarda Beneše, který v posledním roce války odstranil velení exilové československé armády v Londýně a předal všechny mocenské nástroje státu skupině plukovníka Ludvíka Svobody na východní frontě, ovládané Sověty. Dodnes nebyly otevřeny masové zločiny nové československé armády proti civilnímu obyvatelstvu v roce 1945 iniciované prezidentem Benešem a vládou. A dodnes také neexistují žádné závěry z jen verbálně uznané zločinnosti komunistického režimu. Sám tento stručný výčet musí vést k závěru, že bublina českých a československých dějin je dodnes součástí politického diskurzu a dodnes brání otevřené kritické diskusi. Kdo tedy dnes jsme – my Češi?

Česká identita

Je obecně přijímanou floskulí, že české sebevnímání neoplývá důvěrou ve stát, a tím spíše ve státní instituce. Ve 20. století komunisty protežovaný, ale dodnes bohužel dominantní český kulturní symbol Josefa Švejka – tedy líného hospodského povaleče, drobného kriminálníka a lháře – je toho pouhou ilustrací. Stejně „nestátní“ byla v oslavovaných šedesátých letech naivní fikce nadprůměrné kulturnosti českého národa, vehementně prosazovaná tehdy mladým autorem Milanem Kunderou v polemice s Václavem Havlem. Zkušenost evropského Západu přitom ukázala, že pevné a srozumitelné národní identity vznikaly především tam, kde je formoval stát sám. Novodobá česká národní identita vznikla jako intelektuální konstrukt proti státu, a to v době, která nutně potřebovala nahradit ztracenou, ale pozitivní a doposud stabilní identitu jedince, který se někde narodil, a už jenom proto v univerzálním křesťanském světě někam patřil. Nahradila ji výsostně negativní kolektivistickou identitou národní a později třídní s okamžitým vytvářením nových umělých bariér uvnitř dosud propojených nebo přinejmenším tolerujících se společenství. Namísto toho, aby jedinec patřil „někam“, patřil nyní „k někomu“.

„České politické i kulturní přemýšlení proto od počátku potřebovalo k vyjádření vlastní identity zrcadlový obraz nepřítele.“

České politické i kulturní přemýšlení proto od počátku potřebovalo k vyjádření vlastní identity zrcadlový obraz nepřítele. Nemělo sílu ani disciplinovanost odpracovat pozitivní národní alternativu k jakékoliv jinakosti. Brutálním vyjádřením tohoto myšlení se stal mnohokrát zneužitý verš Viktora Dyka: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš,“ který se později stal i symbolem výjimečné české nechuti k vlastní emigraci, tak rozdílné od mnohem inkluzivnějšího pocitu polské či maďarské pospolitosti.

Komplex české ne-minulosti

Tato slabina ovlivnila nejenom českou politiku a kulturu, ale i její historiografii. Období první republiky bylo příliš krátké a přeplněné emocemi národního narativu na to, aby umožnilo kritický vědecký pohled a napsání komplexního díla o dějinách do roku 1918. Poválečné autoritářství a cenzura plynule přešly do otevřené komunistické falzifikace minulosti. Její kontrola byla mezi lety 1938‒1989 klíčem k totalitní moci. Přišly mocenské zásahy proti historikům, opakované čistky na akademické půdě, ničení a zapírání historických dokumentů. Stačí připomenout, že memoranda československé delegace pro versailleskou konferenci byla zveřejněna až po roce 1989. Nepohodlní historici jako Vilém Prečan, Karel Kaplan a Karel Bartošek byli vyhnáni do exilu pohrůžkami věznění. Ve speciální akci StB nazvané „Historik“ byly s nasazením informátorů i agenturní techniky řadu let sledovány schůzky skupiny bývalých historiků a intelektuálů, soustředěných kolem politologa a v té době stavebního dělníka Rudolfa Kučery. V roce 1984 režim hystericky reagoval na dokument Charty 77 nazvaný Právo na dějiny. A když v říjnu roku 1988 nezávislé iniciativy připravily mezinárodní konferenci k sedmdesátému výročí vzniku Československa, zavřela StB před jejím zahájením její organizátory raději na několik dní do ruzyňské věznice.

Ani více než tři desetiletí života bez cenzury a možnosti svobodné diskuse po roce 1989 však nestačily osvobozené historiografii na překonání komplexů české bubliny. Nejpozoruhodnější pohledy na moderní českou historii proto až na výjimky vznikaly mimo domácí oficiální akademické instituce. Namátkou lze uvést práce exilového historika Josefa Kalvody o vzniku Československa, zásadní zpracování násilí při poválečném odsunu německého obyvatelstva ČSR od Tomáše Staňka a Adriana von Arburg, mnohaleté úsilí autorů revue Střední Evropa v Praze a v Brně nebo knihu kanadské historičky Mary Heimannové Československo – stát, který zklamal. Na prvním místě by však bylo nutné vyzdvihnout slavnou a dodnes bohužel nepřekonanou souhrnnou práci Podiven – Češi v dějinách nové doby 1848–1939, dílo výjimečné už spoluautorstvím tří osobností disentu, historika Milana Otáhala, politologa Petra Pitharta a psychiatra a psychoanalytika Petra Příhody. Tento příklad mezioborového pohledu a především pro český „případ“ tak důležitého vhledu psychologického předběhl ostatní českou historiografii o desítky let.

Národní zahleděnost do sebe a přežívání společnosti v iluzi nevyhnutelně vedou k tomu, že jednooborový historik nemůže pochytit význam a nástup změn mimo chronologii politiky, ekonomie nebo kultury. Česká historiografie by se proto víc než kdo jiný potřebovala naučit a využívat mezioborovou optiku. Jedině tak můžeme pochopit, jak hlubokou změnu „národní identity“ znamenal vznik české spotřební společnosti v minulém století. Jak se v její bezhodnotovosti projevily skokové proměny informačních technologií. A také rozeznat, zda její mediální determinovanost a ochuzení jazyka, kvůli kterému jsme se prý v 19. století stali národem, nevyhnutelně povedou k ještě hlubší atomizaci společnosti bez propojujícího společného étosu.

Současné už čtvrté vydání Podivena, nejvýznamnější české historické práce 20. století, dokazuje jeho nekončící aktuálnost. „Již od obrození se vine jako červená nit českým myšlením utopičnost, tedy malá ochota dobírat se skutečné povahy věcí s o to větší touhou nazírat je brýlemi aprioristických konstrukcí a pořádat je podle myšlenek, jejichž otcem je přání.“ Podiven poctivě otevřel všechny sporné problémy české minulosti a vybídl k hledání řešení. Bez rozbití „české“, nebo spíše ještě „čecháčkovské bubliny“ to půjde jen stěží.

Poznámky

1) Plné znění článku je dostupné v digitalizovaném archivu časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Jan Urban

Mgr. Jan Urban (*1951) je vzděláním historik. Středoškolský učitel, po odmítnutí podepsat rezoluci proti Chartě 77 ošetřovatel dostihových koní, vazač, šponař, řidič vysokozdvižných vozíků, přidavač, vyučený zedník, aktivní v disentu, spoluzakladatel Občanského fóra a jeho hlavní představitel před prvními volbami. Den po volbách odešel z politiky. Bývalý novinář. Učí na New York University v Praze a online globálně.

Doporučujeme

Chrání estrogeny před těžkým průběhem covidu-19?

Chrání estrogeny před těžkým průběhem covidu-19?

Estrogeny jsou pohlavní ženské hormony, které nejenom řídí funkce pohlavního systému, ale významně ovlivňují většinu orgánů a tkání ženského...
Nejlepší cesta, kterou máme

Nejlepší cesta, kterou máme

Eva Bobůrková  |  4. 10. 2021
Člověk se nechová jen racionálně, když se rozhoduje, a to nejen o svých penězích, ale i na pracovním trhu nebo u volebních uren. Jak se občané...
Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

Jan Robovský  |  4. 10. 2021
Proces domestikace a jeho dílčí aspekty přitahují pozornost vědců nejedné disciplíny. Tento zájem umožňuje jednou za čas získaná data...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné