Vládní bankrot a nové daně

Daně tvoří nedílnou součást našeho života. Každoročně, ale zvláště koncem března, kdy odevzdáváme daňové přiznání. „Daňový stát“ ale není až výdobytkem naší doby. Podívejme se do roku 1615.

Daní se příjmy, nemovitý majetek, kapitálové výnosy a řada dalších položek. Vedle toho odevzdáváme státu dennodenně alespoň pár korun z jakéhokoliv nákupu či jiné platby za služby a zboží. Současné zdanění všech možných majetkových aktiv a příjmů by bylo v minulých staletích nepředstavitelně vysoké a v praxi nevymahatelné, ale taková už je moderní společnost. Veškerá komunikace se zjednodušuje a stát si dokáže snadno ohlídat a vynutit naplnění daňových povinností v rozsahu, jaký určila politická reprezentace.

Zdánlivě nudná záležitost

„Daňový stát“ se vyvíjel po staletí a zpočátku poměrně jednoduchý systém berní (co od daňového poplatníka vybereme) nebo daní (co nám tento poplatník dá) se zdokonaloval na úrovni regionální i celostátní. Ve všech dobách však představoval daňový výnos velmi důležitou složku ve vztahu politické moci k ekonomice státu. A významné disproporce mohly vést ke krizím.

To se v Království českém stalo roku 1615. Tehdy zemský sněm v rámci daňové reformy vyhlásil vládní bankrot. Nešlo o žádnou veřejnou proklamaci provázenou hysterickými projevy politiků nebo znehodnocením měny (toho se český stát dočkal až po prohraném stavovském povstání roku 1623). Představuje však významný mezník ve vývoji ekonomiky státu jako celku. Bankrotem v tomto případě rozumíme znehodnocení podstatné části vládních dluhopisů, které ztratily jakékoli záruky, a obstavení panovnického majetku, jehož výnos měl být použit na úhradu těch panovníkových dluhů, které zemský sněm uznal za oprávněné. Splátkám dluhů bylo zcela podřízeno i rozpočtové určení daní. Část pohledávek domácích věřitelů měla být uhrazena postupnými splátkami v první pětileté fázi (1616–1620), ostatní později v neurčitém horizontu. Správu výběru daní i jejich následné distribuce převzal sněmem zřízený nový centrální berní úřad. Ten byl v této věci nadřazen dosavadnímu královskému ministerstvu financí, nazývanému Česká komora, které do té doby vedlo správu daní a panovnických příjmů a výdajů.

Zdánlivě tedy zcela nudná záležitost, která však měla dalekosáhlé důsledky.

V systému tzv. stavovské monarchie nebyl český král neomezeným vládcem země. Zákonodárná i soudní moc byly v rukou zemského sněmu. Nebyl to volený parlament jako dnes. Právo účasti na sněmu bylo u šlechticů podmíněno rodovým původem a vlastnictvím majetku. Ve srovnání s formami absolutistické monarchie však tento český model měl v sobě obsaženy výrazné demokratické prvky, což se týkalo i daní.