Co se ještě nedozvíme o rostlinách?

Autor knihy Co rostlina ví Daniel Chamovitz prý text považoval za pokus o zlepšení povědomí o rostlinách,¹⁾ který ho přinutili provést studenti biologie, resp. jejich ohromující neznalost fungování rostlinného těla. Mám dojem, získaný osobním pozorováním, že všeobecné znalosti, informovanost a zájem jsou v širší české populaci větší než leckde jinde na světě, a tak si kniha u nás jistě najde řadu příznivců a autorův experiment bude úspěšný.

Troufám si tvrdit, že se Danielu Chamovitzovi povedlo něco nebývalého. Po dlouhé době vyšla útlá kniha, která je nabitá informacemi, je věcná, střízlivá, ale přitom čtivá. Vzpomínám si na studentská léta, kdy nám byly doporučovány učebnice zahraniční provenience s rozbředlým textem, opakujícími se odkazy na početné vysvětlující rámečky a další pasáže textu, ve kterých se poté nacházel stejně rozbředlý text, a důležité informace si student ve výsledku stejně neodnesl. Jaká to pak byla úleva narazit v knihovně na útlou učebnici, většinou od českých autorů, ve které bylo vše potřebné uvedeno a vysvětleno přehledně na jednom místě a člověk se nemusel prokousávat stovkami, někdy i tisícovkami stran. V tom je Chamovitzova kniha oněm českým podobná.

Rostliny nejsou stejné jako my lidé, ale z životního prostředí vnímají podobné podněty. Na vysvětlenou uvádí autor vždy na začátku kapitoly paralelu s lidským smyslem či schopností (např. zrak, čich, v historii vědy o rostlinách tolikrát přetřásaný sluch, ale i paměť), což v případech jiných, nešikovnějších textů způsobuje nelibost a vrásky na čelech odborníků. Zde je však vše precizně vymezeno a rozdíl mezi živočichy a rostlinami je zcela jasný. Pak už se autor vrhá do představení procesů spojených s vnímáním rostlin a vědy o nich. Čtenář se dozví spoustu z toho, co by se dozvěděl na přednáškách na vysoké škole, ale i něco navíc. Rostliny rostou směrem za proudem vody, staří Egypťané nechávali dozrávat fíky za působení etylénu, rostlina vnímá vibrace opylujícího hmyzu, pamatuje si na stres a příště se podle toho zařídí (k tomu také Vesmír 100, 95, 2021/2). Součástí knihy je i historický exkurz do revolucí v zemědělství, je v ní však i dost dalších příkladů praktického využití znalostí z rostlinné fyziologie v ekonomické sféře. Běžně si ani neuvědomujeme, kolik toho výzkum rostlin lidem dává.

Podobně systematická, velmi informativní, na solidní vědě založená, a přitom stylem i rozsahem přístupná kniha v české kotlině dlouho chyběla. Je uměřená, prostá oslavného či jásavého patosu, který se podle mne až příliš často vyskytoval v již dříve vyšlé knize Vnímavá zeleň²⁾ s velmi podobným tématem. Jako by se její autor Stefano Mancuso dlouho chystal sdělit něco velkolepého, ale najedou jsme u konce knihy a příslib zůstane nenaplněn.

Mluvíme-li o Mancusovi, nutno uvést, že mu u nás nedávno vyšla další kniha – Revoluce rostlin. Vydání dvou titulů s rostlinnou tematikou těsně po sobě je sice zřejmě čistě náhodné, ale trefilo se zrovna do doby, kdy se možná opět začne více uvažovat o potravinové soběstačnosti jednotlivých zemí. A kéž by se nezačalo jen uvažovat, ale i jednat. Soběstačnost je závislá na rostlinách, na našich znalostech o nich a na účinném a rozumném využívání těchto znalostí v zemědělství, urbanizaci, lesním hospodářství, ochraně krajiny atd. (viz Vesmír 99, 692, 2020/12). Ale ani samotné využívání znalostí o rostlinách nestačí, nutně se pojí s využíváním moderních technologií a s hledáním řešení šitých na míru pěstování konkrétních plodin v konkrétních oblastech. Jedno z takových řešení, hydroponické pěstování zeleniny ve skleněné konstrukci plovoucí na mořské hladině bez spotřebovávání sladké vody (Jellyfish Barge), navrhuje v Revoluci rostlin i Stefano Mancuso, ovšem u investorů se nesetkává s odezvou.

Stefano Mancuso: Revoluce rostlinMalvern, Praha 2020, 264 stran, ISBN 978-80-7530-262-5

Revoluce rostlin představuje některé z neuvěřitelných vlastností, jimiž rostliny disponují. Například schopnost liány Boquilla napodobovat listy keře, po kterém se pne. Kniha také připomíná výzvy, kterým čelí současné zemědělství, ale s knihou Co rostlina ví se nijak zásadně nepřekrývá. Nabízí spíše střípky z rostlinného světa, jimiž se můžeme inspirovat. Mimo jiné ukazuje, jak lze unikátní vlastnosti rostlin využít např. v robotice nebo při výzkumu zamořených území či povrchu planet (tzv. plantoidy, roboty inspirované rostlinnou strukturou a semeny pumpavy obecné). Umělecké představy osidlování jiných planet počítají, pokud vůbec berou v potaz živé tvory, například s potkany,³⁾ nicméně už nezmiňují, že před potkany by cizí planetu musely nejprve osídlit rostliny, pokud vůbec tento scénář připustíme.⁴⁾

Revoluce rostlin ale nepřímo vypovídá i o mnohém z koloběhu vědeckého života. Občas do textu pronikne poněkud chvástavý tón, jinde zas rozčarování z projektů opakovaně nepřijatých k financování, kterým se nakonec dostává prestižní podpory od Evropské unie. Je zmíněno i špatné ohodnocení vědců. Na první pohled by se zdálo, že slovutné a staroslavné univerzity a nové prestižní instituce a centra excelence by měly vědcům zajistit důstojné živobytí. Mancuso naznačuje, že v Itálii (jen tam?) tomu tak není. O vědcích panuje stereotypní představa, že jsou to neprůbojní knihomolové či dnes spíše článkomolové. Mancuso ale staví na odiv estrádní kousky ze života vědy i ze života vlastního. Dopouští se při tom několika nepřesností z jiných oborů, a dokonce i z vlastního.

Kam nás současný systém, a už nejen systém fungování vědy, tlačí? K rychlým estrádám bez pečlivého provedení? Proč je nutné mít vždy protiargument proti tvrzení druhého, mít vždy pravdu? Proč je nutné investorovi vysvětlit podnikatelský plán (v Mancusově případě prosadit Jellyfish Barge) za tři minuty a napsat projekt na půl strany? Co se dá za tři minuty či ve dvou odstavcích vysvětlit? Neselektuje tak celý systém mírně toxické osobnosti, které se neohlížejí na druhé a kterým nic z toho nevadí? A co ti, kteří činí důležitá rozhodnutí nebo rozdávají peníze, poslouchají? Poslouchají se ale i samotní vědci, například odborníci z různých oborů, navzájem? Proč si organizace a vlády žádají odborné posudky a návrhy plánů řešení kritických situací, když se pak podle těchto návrhů neřídí a často volí náhražková, zbabělá, ve skutečnosti nic neřešící „řešení“ a vzdávají se bez boje? Dění kolem pandemie covidu-19 ukazuje, že se s tímto problémem nepotýkají zdaleka pouze rostlinní fyziologové…

Daniel Chamovitz: Co rostlina víAcademia, Praha 2020, 184 stran, ISBN 978-80-200-3144-0