Vybíráme z Vesmíru 1881–1890

Vyschnutí vodopádu Niagary. Tento úkaz zajisté velice překvapující, jenž byl by málem již upadl v zapomenutí, byl zjištěn drem Fullerem v Ontariu. „Bylo to dne 31. března 1848,“ vypravuje dr. Fuller, „kdy přiběhl mlynář k bratranci mému T. Streetovi, […] i zvěstoval, že koryto Niagary úplně jest suché; na místě obrovského vodopádu jen slabounký pramének vody tekl přes divoké skaliny, kteréž teprve tu poskytovaly nejhrůznější pohled — hluboká propast objevila se udiveným zrakům právě tam, kde dopadaly ječivé vlny s vysokých skalin. […]

(Vesmír 10, 107, 1881/9)

[…] Podle zkušeností nově získaných není ozon způsobilým lékem proti nemocem, ke kterým se ho právě užívá; jestiť prudkým prostředkem pathologickým, neboť jeli ho ve vzduchu nad míru, způsobuje u lidí rozmanité záněty (katarrh, bronchitis, pneumonii a p.), u zvířat pak i smrť. V přírodě arciť není ozonu do takové míry přimíseno vzduchu nikdy a týkají se výzkumy učiněné hlavně těch, kdož udržují přístroje pro vyvinování ozonu stále v činnosti ve svých komnatách, aby uchránili se nemocí. […]

 (Vesmír 10, 191, 1881/16)

[…] Jakkoli jsou účinky chloroformu od té chvíle, co se ho začalo užívati jakožto látky omamující při rozličných operacích chirurgických, velmi blahodárné, udaly se přece téměř na všech klinikách a ve všech nemocnicích různé nehody. Z příčin dosud neznámých a nevysvětlitelných stalo se již častokráte, že mnohý operovaný za přílišného působení chloroformu zemřel zrovna na stole operačním; jelikož při omámení chloroformem tlak krve a tep seslabují se nad míru, lze se asi domýšleti, že tu nastává ochromení nervů srdečních. Doby nejnovější dr. Tauber, soukromý docent na universitě v Jeně, vynalezl nové dvě omamující látky, u nichž ono nebezpečenství úplně jest vyloučeno. […] Látky tyto zovou se methyl-chloroform a monochlor-aethylin chlorid. […] Dr. Tauber zkoušel účinek methyl-chloroformu také na sobě u přítomnosti taj. rady Langenbecka a mnohých jiných lékařův, a výsledky byly překvapující. Stav rozčilení, jaký nastává při omámení chloroformem, neobjevil se, počet tepů byl normální, dech klidný, ačkoli omámení bylo úplné. […] Nastane asi tedy brzo doba, kdy chirurgové a fysiologové této nové látce všeobecnou věnují pozornost.

(Vesmír 10, 252, 1881/21)

Při sčítání lidu, jež se dělo nedávno na Novém Sélandě, shledalo se, že Maoriů velmi rychle ubývá, a možná že již v příští generaci nebo ne o mnoho později úplně vymizejí. Příčiny jejich ubývání jsou opilství, špatný oděv a potrava, nezdravé byty, nečistota a všeobecná nemravnost. Roku 1861 čítalo se Maoriů 55.366; nyní jest jich pouze 45.595, ubylo jich tudíž v 17 letech 20 %. Vláda novosélandská malou se kojí nadějí, že tomu bude moci učiniti přítrž. Ještě více ubývá domorodců na Hawaii. Roku 1866 čítalo se 57.128 duší, roku 1878 již jen 44.088, ubylo jich tedy ve 12 letech o 23 % anebo v 17 letech o 32.4 %.

(Vesmír 11, 132, 1882/11)

Průchod Venuše. O památném tomto průchodě dne 6. prosince r. 1881 vydal W. de Fonvielle zvláštní žurnál, jehož první číslo datováno 6. prosince 1882. Administrace oznamuje, že druhé číslo vyjde při nejbližším průchodě, tedy v červnu r. 2004, a třetí v červnu r. 2012. „Zakládáme dílo, které nás přežije, pravý list bude prospívati, pokud země živiti bude bytosti dosti intelligentní, které zabývati se budou podivuhodným pohledem, jaký poskytují průchody Venuše.“

(Vesmír 12, 263, 1883/22)

Poštovních holubů za poslední doby stále víc a více počíná se užívati než jindy. — Říšský rozpočet německý vykazuje na příští rok 40.000 marek pro vojenské holubářství. — Nejnověji zavedeno holubí spojení mezi ostrovy Fidšiovými. Dosud vykonávaly tu poštovní službu malé parníky, které však velice trpěly prudkými pohyby moře, čímž i obchod velice byl poškozován. — […] Loď v nebezpečí se nalézající mohla by zachrániti se vypuštěním holuba, jenž by zprávu o jejím stavu oznámil nejbližší stanici.

(Vesmír 14, 47, 1884/4)

Na louce [v Americe] utkali se ropucha s velikým jedovatým pavoukem ve strašném souboji. Pavouk vymrštil se na neohrabaného odpůrce svého a zasazoval mu jedovatými kusadly rány do hřbetu, kdežto ropucha jen nevydatně hájiti se mohla hledíc nožkami aneb vrtěním těla nepřítele se hřbetu svrhnouti. Po každé obdržené ráně úprkem se hnala ku blízkému trsu jitrocele a žvýkala tam na pni. Po takovém posilnění vrhla se opět v boj. Pozorovatel vida, že stále k jitroceli se vrací, odstranil rostlinu tu jsa dychtiv, jak asi po tom bojovná ropucha počínati si bude. Ta přiběhla za chvíli po novém poranění kvapně k místu, kde rostlina dříve stála a nenalezši ji úzkostně se po jiné oháněla, leč tu pojednou počala se nadýmati, ochabovala v běhu, až zdechla účinkem jedu pavoučího. Dle toho zdá se, že jitrocel sloužil ropuše té za prostředek proti jedu.

(Vesmír 14, 239, 1885/20)

Poslední medvědí lovec v Čechách. Jan Jungwirt, kn. Švarcenbergský hajný v Salnově u Krumlova, zemřel nedávno ve stáří 84 let. Posledního medvěda v Šumavě zastřelil r. 1859.

(Vesmír 15, 156, 1886/13)

O tom, kterak působí okolí na zvyk lidský, Tomáš Brydges zajímavý uvádí příklad z ostrova Onisinu v Patagonii. Tam panuje mezi muži a ženami domorodými skutečné dělení práce, tak zhotovují mezi jiným muži loďky, ženy však musí veslovati. Ježto však není na mnohých místech pobřeží žádných stromů, k nimž by lodě mohly býti přivázány, jsou na zvláštních místech nahromaděny haldy mořských chaluh, na něž se lodě dopravují. Okolnosť ta je příčinou, že ženy výborně umějí plovati, muži však zcela nic; když byly totiž ženy, jež musí, jak bylo řečeno, veslovati, dopravily muže na souši, jest jim odvésti loďky k místům shora popsaným, a potom zpět na souši plovati, a podobně děje se, chtějí-li loděk opět užíti.

(Vesmír 16, 252, 1887/21)

Boj s velrybou. Kapitán West na velrybářském parníku Lizzii utkal se nedávno se svým mužstvem v zoufalý boj s velrybou. Asi 15 mil jihovýchodně od ostrovů Seguinových kapitán spatřil obrovskou velrybu. Vysazen ihned člun, na němž zaujal místo kapitán, kormidelník a čtyři muži. Když přiblížil se člun velrybě na dostřel, vypálil kapitán explodující kuli; však nepokojné moře působilo míření značnou překážku, tak že velryba poraněna byla sice nebezpečně, však nikoli smrtelně. Velryba podjela pod člun, který ocasem svým vyhodila do výše 8.5 m. Sotva že pak dopadl zpět, rozdrtila ho druhou ranou svého ocasu usmrtivši při tom jednoho lodníka. Nežli mohli býti ohrožení plavci vytaženi na loď, zasáhla zmítající sebou velryba ještě dva lodníky, držící se vraku rozbitého člunu usmrtivši je, tak že jen kapitán, kormidelník a jeden lodník byli zachráněni. Nyní však obrátilo poraněné zvíře zuřivost svou oproti lodi, jež nárazu jen obratným vedením kormidla dvakráte se vyhnula. Na to vyhozen z lodi obrovský sud, na který velryba se vrhla, při čemž podařilo se druhou ranou ji usmrtiti.

(Vesmír 17, 108, 1888/9)