Sucho + covid = hladomor

V mediálním křiku kolem pandemie covid-19 zanikají slabší hlasy lokálních katastrof, které ovšem mohou být co do závažnosti srovnatelné s koronavirem. Jižní Madagaskar, nejchudší region jedné z nejchudších zemí světa, postihlo nejhorší sucho za posledních 10 let. Obětí podvýživy by se tu letos mohlo stát 1,35 milionu lidí včetně zhruba 100 000 dětí. Od roku 1896 zažil region již šestnáct hladomorů, polovina z nich se odehrála v posledních 40 letech. Ve většině případů byl příčinou srážkový deficit, obvykle ale podpořený pomýleným politickým rozhodnutím, izolovaností oblasti, do níž nevedou silnice ani elektřina, či přidruženou přírodní katastrofou (např. nájezdem stěhovavých sarančí roku 1997; Vesmír 78, 280, 1999/5).

Loňský rok je jen vyvrcholením sušší sezony, která panuje na dálném madagaskarském jihu už od r. 2015. Její příčinou je jev El Niño, o němž je známo, že v jižní Africe (včetně Madagaskaru) snižuje množství srážek. Zemědělské výnosy roku 2020 činily jen asi 30 % obvyklého množství. V některých oblastech již cena rýže stoupla z 1800 ariary za kilogram v roce 2019 na 4000 ariary v r. 2020 (1000 ariary = 5,58 Kč).

Základní potravinou pro lidi ve vesnicích je maniok, kukuřice a fazole, v menší míře i některé druhy rýže, které rostou bez trvalého zamokření. Na jihu se příliš nedaří travinám, a dobytek je proto nutné přikrmovat plody a stonky nopálů (rod Opuntia). V letech, kdy je úroda slabší, poslouží nopály i jako doplňková potravina pro lidi. Nyní to však vypadá, že opuncií nebude dost ani pro tento účel.

K současné situaci přispěla i koronavirová krize. V souvislosti s různými dopravními omezeními a zákazy shromažďování se mnoho lidí nedokázalo dostat na trhy ve velkých městech a zajistit si obživu. Nemohli ani nakoupit jídlo, ani prodat skromné přebytky svého hospodaření. A v některých oblastech citelně chybějí i peníze od turistů, kteří loni kvůli koronavirové krizi nepřijeli. Paradoxem je, že podle říjnového průzkumu zhruba pětina obyvatel jihu vůbec netuší, že probíhá nějaká pandemie. Potýkají se s horším nebezpečím – hladem.

Z dlouhodobého hlediska se na jihu Madagaskaru schyluje k ekologické katastrofě. Klima je čím dál sušší již nejméně 2000 let. Na druhou stranu počet obyvatel stále roste. Koncem 19. století zavlekli Francouzi na jih ostrova nopály, a zvýšili tím úživnost krajiny (Vesmír 80, 643, 2001/11). Počet obyvatel v regionu vzrostl ze 170 000 ve třicátých letech 20. století na současné téměř 4 miliony. A není útěku. Migranty z jihu nikdo nevítá, protože ani severnější kraje na tom nejsou právě nejlépe. Poněkud snadněji zvládají situaci obyvatelé přímořských vesnic, kteří mohou rybařit. Vinou nedostatku elektřiny ale neexistují chladírenská zařízení, a ryby proto nelze nikam dál odvézt a prodat.

Madagaskar je uváděn v první desítce zemí, které změna klimatu ohrožuje nejvíc. A nikde nejsou důsledky ničivější než na jihu. Odráží se to i v jazyce, jímž tu lidé mluví. Zatímco spisovná malgaština nerozlišuje mezi hladem a hladomorem a obé pojmenovává mosary, v jihomadagaskarském dialektu se hladomoru říká maro taolagne, což česky značí „mnoho kostí“.

Jižní Madagaskar využívá již asi 40 let mezinárodní potravinovou pomoc. Největší část prostředků poskytuje Americká agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID). V prosinci loňského roku oznámila navýšení pomoci o 100 milionů dolarů. Součástí jsou i programy na zavedení udržitelných zemědělských postupů. Snad by to mohlo zlepšit situaci ve smyslu malgašského rčení: „Dej člověku rybu a nakrmíš ho na celý den; nauč člověka rybařit a nakrmíš ho na celý život.“

https://www.mongabay.com