Rané ptáče už neskáče

Vymírání ovlivňuje nejen fungování ekosystémů, ale může zkreslit také naše vnímání biologických zákonitostí. V nové studii to tvrdí mezinárodní tým vedený biologem Ferranem Sayolem [1]. Popsaný efekt podle autorů platí, když některé biologické vlastnosti předurčují živočichy k tomu, aby jejich setkání s lidmi, případně jimi zavlečenými predátory, bylo fatální. Jako příklad mohou posloužit nejen velcí savci (např. obří lenochod rodu Megatherium v Americe), kteří byli pro naše předky příliš lákavým a nápadným soustem, ale také někteří nelétaví ptáci (např. dronte mauricijský), kteří se stali snadnou kořistí, protože neměli evoluční zkušenost se savci.

Vymření megafauny kupříkladu oslabuje tzv. Bergmanovo pravidlo [2], podle kterého směrem k pólům narůstá tělesná velikost teplokrevných organismů. Větší podíl nelétavých ptáků mezi vyhubenými druhy zase dnes způsobuje dojem, že je ztráta schopnosti létat něčím velmi vzácným. V současnosti se totiž vyskytuje jen 60 nelétavých druhů ptáků v devíti řádech, víc než polovina z nich (35) je navíc jen ze dvou čeledí (z tučňákovitých a z chřástalovitých). V minulosti však byl tento jev daleko rozšířenější. Své nelétavé zástupce (celkem 226 druhů) mělo 23 řádů z 39, mezi nimi i měkkozobí (kupříkladu nejbližším příbuzným vyhynulých dronteů je holub nikobarský) či dlouhokřídlí (alka velká, Vesmír 99, 484, 2020/9). K ztrátě letu došlo nezávisle na sobě v 150 případech, tedy daleko častěji, než jak by se dalo usuzovat ze současného zastoupení nelétavců v ptačím vývojovém stromě. Nejvíce nelétavých druhů měla souostroví Nový Zéland a Havaj. Na prvním z nich žije zhruba polovina nelétavců dodnes, ale velká část z nich je ohrožena (včetně pěti druhů kiviů či kakapa sovího).

Před 9–5,5 milionu let žil na italském poloostrově Gargano (tehdy vzhledem k vyšší hladině moře to byl ostrov) pták Garganornis ballmanni, popsaný paleontoložkou Hanneke J. M. Meijerovou roku 2014. Pták zhruba dvakrát hmotnější než labuť je považován za příklad adaptace na život v oblastech bez suchozemských predátorů.Ilustrace Stefano Maugeri in Pavio M. et al.: Royal Society Open Science, 2017, DOI: 10.1098/rsos.160722 (CC BY 4.0)