Nebe nade mnou, bláto pode mnou

„Množství chlapců a mladých mužů mi s nadšením pomáhalo vybudovat můj dům a příslušenství. Pracovali na jeho konstrukci, naštípali a ohoblovali prkna, poráželi v lese kmeny stromů pro sloupy a kutáleli balvany dolů ze svahu, aby mě zásobovali nezbytným materiálem pro mé topeniště. Za všechnu tu namáhavou práci nechtěli nic jiného než jednu věc: abych jim dal nová jména… Jednoho rána se shromáždilo množství mých pomocníků před mým domem a poté zjevně navržený řečník vystoupil a oslovil mě: Naitai inii igapu – Tatínku, my máme hlad. Ke svému zděšení jsem zjistil, že jsem se stal otcem 48 chlapců.“

Nejnovější (a bohužel poslední) kniha antropologa Leopolda Pospíšila²⁾ nás přivádí nepochybně k jednomu z vrcholných období jeho vědecké kariéry, k výzkumu mezi Kapauky v centrální Nové Guineji v padesátých až sedmdesátých letech 20. století a volně navazuje na sérii autorových monografií a vědeckých studií, zveřejňovaných pravidelně do devadesátých let 20. století. V jedné důležité věci se však tato kniha od předešlých autorových prací liší: Zatímco ty předchozí byly o Kapaucích a jejich kultuře, společnosti či například právu, nejnovější počin Leopolda Pospíšila je o antropologovi mezi Kapauky. Kniha se tímto řadí do oblasti memoárové literatury, ovšem s jedním podstatným rozdílem. Ač obohacena o řadu anekdot, humorných scén a osobních pohledů, neztrácí v žádném případě svůj vědecký rozměr. Pospíšil se i ve své poslední knize dokázal zařadit k reflexivnímu proudu antropologie, který vede antropoložky a antropology, aby se zpřítomňovali v textech, aby připustili vliv terénní situace, jejich vlastní zkušenosti, nálad a konkrétních událostí na povahu jejich výzkumu, a hlavně jeho výsledků.

Leopold Pospíšil: Adventures in the „Stone Age“. A New Guinea Diary.Karolinum, Praha 2021, 288 stran, 42 barevných a 5 černobílých fotografií, 1 mapa, 1 schéma

Pospíšil se (po emigraci v roce 1948) zařadil mezi přední představitele angloamerické antropologie, věnoval se „klasickým“ otázkám antropologické práce. Emeritní profesor Yaleovy univerzity se stal poradcem několika amerických prezidentů, členem Národní akademie věd a v roce 2016 nositelem Ceny Neuron za přínos světové vědě.³⁾ Také se od pádu železné opony desítky let opakovaně vracel, aby přednášel na českých univerzitách, aby zde zprostředkovával světovou vědu.

Podtitul knihy může být vnímán jako trochu zavádějící, už kvůli tomu, že nejde o pouhou publikaci deníkových zápisků Leopolda Pospíšila. Je členěna podle jednotlivých témat, odrážejících snahu antropologa postupně se zorientovat v kultuře zkoumaných Papuánců (příbuzenství, ekonomika, právo, osobnost aj.). Zároveň nám jednotlivé aspekty této kultury postupně osvětluje a představuje. Své poznatky zasazuje do rámce vývoje antropologie, a především se snaží vyrovnat s historickými přístupy v oboru, které se postupně prosazovaly od 19. století do poloviny 20. století. Zejména se jedná o různé „-ismy“ (evolucionismus, difuzionismus, funkcionalismus), z nichž však především je cílem jeho kritiky marxismus.

Tyto závěry mu umožnil hlavně dlouhodobý výzkum společností na, jak autor říká, odlišném stupni vývoje, počínaje lovci a sběrači (aljašká kulturní skupina Nunamiut) přes „etnografické neolitiky“ (Kapauky) až po současnou rurální společnost (Obernberg v Tyrolsku). V případě Kapauků kladl Pospíšil důraz na studium společností civilizací nedotčených (intaktních) či ideálně nekontaktovaných. Autor rovněž považoval za důležité zvládnout jazyk Kapauků, což mu umožnilo sledovat i nejjemnější nuance pletiva studované kultury. Tento přístup se bohatě vyplatil. Vnitrozemí ostrova totiž bylo postupně objevováno teprve od třicátých let 20. století a někteří Kapaukové se setkali s prvními zástupci „vnějšího“ světa až za druhé světové války, konkrétně s ojedinělými japonskými bojůvkami či jednotlivými příslušníky holandské armády a administrativy. Leopold Pospíšil byl vskutku mnohdy úplně první Evropan, kterého Kapaukové spatřili. Měl možnost je studovat v důležitém „tranzitním“ období, když v roce 1962 holandská koloniální správa přecházela do rukou Indonésie. Mimochodem v době, kdy na území dnešní části Nové Guineje za nevyjasněných okolností zmizel Michael Rockefeller, syn prominentní newyorské rodiny. Právě v té době Holandsko prosazovalo samostatnost západní části Nové Guineje s odůvodněním, že obyvatelé ostrova jsou schopni samosprávy. Zmizení Rockefellera se nehodilo, množily se spekulace, že jej chytili a zabili Asmatové, skupina známá kanibalismem a „lovem“ hlav.⁴⁾

Pospíšil se mimo jiné stal svědkem otevřeného konfliktu, který mezi sebou vedly dvě kapaucké konfederace. A tento válečný střet dokumentoval filmově i fotograficky. Oproti známému filmu Dead Birds Roberta Gardnera z roku 1963, který je částečně inscenovaný, je Pospíšilův dokument plně autentický. Gardnerův film věnovaný válčení u skupiny Dani (z indonéské části Nové Guineje) patří ke klasickým etnografickým filmům, na rozdíl od Pospíšila v něm však Gardner vytvořil příběh. Ostatně film vznikl při expedici Peabodyho muzea na Novou Guineu, které se účastnil již zmíněný Michael Rockefeller (a během níž na cestě k Asmatům zmizel). Pospíšil kromě jiného během svého výzkumu pořídil rozsáhlou fotodokumentaci, některé fotografie se objevily v jeho publikacích v šedesátých letech. Do knihy The Kapauku Papuan Economy zařadil známou fotografii, na které Kapaucí, jak jim Pospíšil familiárně říkal, počítali peníze (snímek vyšel ve Vesmíru v černobílé verzi již r. 2003). Tento snímek empiricky vyvrací teoretické postuláty Marxova učení o prvobytně pospolných společnostech neznajících kapitalismus a společenské vrstvy majetných a nemajetných. Nová a poslední Pospíšilova kniha obsahuje kromě zmíněné a v oboru proslulé fotografie výběr dalších snímků, které prošly digitalizací, mnohé se vůbec poprvé objevují v barvě.

Snímek Leopold Pospíšil

Pospíšilova publikace není zdaleka pouze popisným dílem. V knize je obsažena řada zamyšlení nad tím, co moderní svět vlastně domorodcům na Papui (konkrétně v údolí Kamu) přináší. Autorovo dlouhodobé působení v této oblasti Oceánie ukazuje destruktivní působení koloniální správy a vliv „moderní civilizace“ na uspořádání nativních společností, ale i jejich životního prostředí. Do této kategorie patří do značné míry i působení křesťanských misionářů. Na jejich činnost domorodci reagovali po svém. Jedna z odpovědí, kterou Leopold Pospíšil v tomto kontextu výstižně popisuje v případě kapauckého předáka, zní: „No tobacco, no hallelujah.“

Rukopis knihy Adventures in the „Stone Age“ byl dokončen v roce 2005. Dlouhou dobu však zůstal nepublikován. Teprve v roce 2018 se nám, autorům této recenze, podařilo po určitých peripetiích titul získat pro nakladatelství Karolinum. Vydání knihy se profesor Leopold Pospíšil žel nedočkal. Zemřel 25. října 2021 a zanechal po sobě dlouhou řadu „sirotků“ – své studenty.