Blamáž s ježkem

Když Národní listy informovaly o schůzi Přírodovědeckého sboru musea království Českého, která proběhla 10. prosince roku 1896, neopomněly zmínit i tuto pozoruhodnost: „Z nových předmětů ukázán velice zajímavý ježek s měkce vyvinutou srstí, úplně bezostný, od pana MDra. Al. Hořice v Mnichově Hradišti, což jest případ tím vzácnější, že mláďata ježků již před narozením mají ostny vyvinuté.“¹⁾

Mladý lékař a vášnivý ornitolog Dr. Alfred Hořice přišel za epidemie cholery roku 1892 z Prahy do Mnichova Hradiště a vzápětí tam začal budovat svou jedinečnou sbírku ptactva. Získání bezostného ježka bylo zjevně vedlejším produktem této jeho činnosti. Mimochodem mnohem a mnohem později, kdy byl Dr. Hořice již důstojným pánem v letech, s ním na pochůzky přírodou chodíval můj dědeček Josef Šťastný, který mu pro jeho sbírku také dodal nějaký ten cenný exemplář. A dědečkovy vzpomínky byly spolu s mým zápalem pro ornitologii důvodem, proč jsem se o Dr. Hořice začal kdysi zajímat. Že mě tento zájem nakonec dovedl až k práci v rozhlase, je jiný příběh; tady zůstanu u bezostného ježka.

Tento jedinečný exponát byl ozdobou sbírek Národního muzea po celá desetiletí. Kupříkladu roku 1906 ho ve svém referátu na valném shromáždění Společnosti musea království Českého explicitně zmínil tehdejší adjunkt zoologického oddělení Dr. Václav Vávra²⁾ (jeho jméno si prosím zapamatujte). Ale jak ve svých vzpomínkách uvádí doc. Otakar Štěpánek, „o nálezu napsal, dokonce i do zahraničního bulletinu“,³⁾ samotný prof. Antonín Frič.

Ve skutečnosti ale bylo všechno jinak. Šlo o mystifikaci, jejíž obětí se staly ty největší veličiny české přírodovědy. Zmíněný doc. Štěpánek, dlouholetý vedoucí Zoologického oddělení Národního muzea, s odstupem popsal celý sled událostí: „Poněkud komická byla historka s darem dlouholetého spolupracovníka oddělení, Fričova žáka, MUDr. A. Hořice z Mnichova Hradiště. V roce 1897 [ve skutečnosti již 1896 – pozn. MB] zaslal Fričovi vycpaninu bezostného ježka, kterou, už hotovou, mu přinesl kterýsi mnichovohradištský vycpavač. Nevím, co tehdy se v muzeu stalo: ani zkušený Frič, ani Vávra, ba ani preparátor Štrof nepoznali, že tato neobvyklá ‚zrůda‘ byla obratně zhotovena tím, že vycpavač vyřízl ostnitou hřbetní část, kůži ježka vytáhl a sešil na hřbetě. […] Teprve roku 1930 dostal Vávra od Dr. Hořice rozpačitý dopis, v němž sděluje, že tvůrce této ‚rarity‘ se na smrtelné posteli přiznal, jak vycpaninu provedl a mystifikaci důsledně nastražil. Sám jsem s Vávrou neblahou vycpaninu z vitríny odstraňoval a lehko jsme se mohli přesvědčit o postupu staré preparace. Historka s bezostným ježkem byla dlouho v našem oddělení jakousi domácí anekdotou, až do doby, kdy jsme sami nalétli podobné mystifikaci s vycpaninou páru kurovitých exotů z kolekce Haasovy z Bítova.“³⁾

V osmdesátých letech se mi ještě podařilo setkat se s autorem této vzpomínky doc. Otakarem Štěpánkem, a čím větší časový odstup od této schůzky mám, tím víc si jí cením. Připadá mi dnes už téměř neuvěřitelné, že jsem mohl osobně hovořit s legendárním zoologem, který do Národního muzea začal docházet již před první světovou válkou a na vlastní oči viděl císaře Františka Josefa I. Ale k věci. Již v roce 1928 došlo k jednání Dr. Hořice s tehdy již vrchním ředitelem Dr. Vávrou, který na nabídku bezplatného převedení Hořicovy sbírky ptactva Národnímu muzeu zareagoval velmi nešťastně: Bez jakékoli diskuse odmítl veškeré podmínky spojené s poskytnutím takto velkorysého daru.³⁾ A podle toho, co mi vyprávěl doc. Štěpánek, blamáž s bezostným ježkem o dva roky později tuto roztržku rozhodně nezažehnala. Nad dalšími osudy jedinečné Hořicovy sbírky se tak vznášel otazník. Přirozeně by patřila do Národního muzea – jenže to se náhle jevilo jako zhola nemožné. Nejspíš by skončila v malém mnichovohradišťském muzeu. Až po smrti Dr. Vávry, ve válečných letech, se Dr. Walterovi Černému, Dr. Otakarovi Štěpánkovi a dalším přímluvcům podařilo dlouhotrvající nesoulad zažehnat. Krátce před smrtí v prosinci 1945 Dr. Hořice svou sbírku přece jen odkázal Národnímu muzeu.

Velmi dlouho jsem váhal, jestli historku s bezostným ježkem oprášit… Mnohokrát mě odradila obava, abych neumenšil význam Dr. Hořice a dalších jejích aktérů. Jenže s postupem času jsem poznal, že každý se dopouští chyb a omylů a že i k životu velikánů různé chyby a omyly patří úplně stejně jako k životu obyčejných lidí. Ostatně s bezostným ježkem to byl z dnešního pohledu možná menší přehmat, než se zdálo kdysi. Tu a tam se objevují fotografie z různých záchranných stanic, které zachycují ježky bez bodlin – takže i když ten muzejní bezostný ježek byl bezpochyby falzum, mohou existovat i skuteční bezostní ježci.