Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

Pozor, názor!

 |  13. 7. 2020
 |  Vesmír 99, 375, 2020/7

„Nesouhlasím s tím, co říkáte, a do poslední kapky krve budu bránit tomu, abyste své názory mohl dále šířit.“ Tak nějak by mohla znít moderní úprava citátu, jehož původní notoricky známá podoba bývá přisuzována Voltairovi. Modifikovanou verzi lze v kontextu akademické debaty nejnověji uplatnit na případ organického chemika Tomáše Hudlického.

Tomáš Hudlický (ročník 1949) se svou rodinou emigroval v roce 1968 z Československa a vysokoškolské vzdělání získal ve Spojených státech, kde (s výjimkou ročního pobytu v Ženevě) působil až do roku 2003. Pak přijal profesorské místo na Brockově univerzitě v kanadském St. Catharines (Ontario).

Začátkem června publikoval v časopise Angewandte Chemie názorový článek „Organic synthesis – Where now?“ is thirty years old. A reflection on the current state of affairs, jímž navázal na review Dietera Seebacha, které ve stejném časopise vyšlo před třiceti lety. Hudlický rozebírá faktory ovlivňující úroveň organické syntézy a přichází s několika tvrzeními, která mnohé čtenáře (a podle všeho i mnohé z těch, kteří článek vůbec nečetli) zvedla ze židlí a vyhnala na barikády kulturní války.

„Můžeme s Tomášem Hudlickým nesouhlasit. Ale upírat mu právo veřejně vyslovit své názory je hloupé, zbabělé a v konečném důsledku mimořádně nebezpečné.“

V asi nejkritizovanějším oddíle věnovaném rozmanitosti pracovní síly zmiňuje „nové ideologie“, které na univerzitách ovlivňují nábor nových zaměstnanců, jejich povyšování, financování výzkumu… Píše, že preferování jedné skupiny nutně vede k znevýhodnění skupiny jiné. Ale zatímco většinou bývá tato zjevná skutečnost připomínána v souvislosti s nerovnoprávným postavením žen a menšin, podle Hudlického se zvýšená péče věnovaná těmto skupinám začíná zvrtávat a jde na úkor výběru těch opravdu nejlepších. „Každý kandidát by měl mít stejnou příležitost zajistit si pracovní místo, bez ohledu na svou osobní identifikaci nebo kategorizaci. Vzestup náborových praktik, které předpokládají nebo dokonce nařizují rovnost vyjádřenou v absolutních počtech lidí ze specifických skupin je kontraproduktivní, pokud vede k diskriminaci těch kandidátů, kteří by si místo zasloužili nejvíce.“

V části věnované předávání dovedností cituje Michaela Polanyiho, který v knize z roku 1962 píše, že je nutné „bezpodmínečné podřízení učně mistrovi“ – přičemž anglické „master“ lze přeložit nejen jako „mistr“ či „učitel“, ale i jako „pán“, což s onou bezpodmínečností zavdává důvod k mrzutostem. Sám Hudlický k tomu vyjmenovává praktiky a schopnosti, jejichž dříve rutinní znalost se u mladších generací vytrácí. A pokračuje, že „podřízení se mentorovi je dnes zřídka dosažitelné, zejména v univerzitním prostředí. Mnoho studentů se nechce podrobit jakékoli tvrdé práci, kterou profesoři vyžadují,“ což spolu s dalšími faktory podle něj neumožňuje řádné předávání znalostí nutných pro vysoký standard a integritu výzkumu.

Co následovalo? V první vlně bouřlivá reakce na Twitteru, rozhořčené příspěvky na blozích a dopisy redakci. Nemálo kritiků se nespokojilo s vyjádřením nesouhlasu, ale zároveň volali po tvrdých trestech. „Vyhoďte ho z univerzity!“ „Bojkotujte jeho vědecké práce!“ Podobné výzvy, často formulované dosti vulgárně, přicházely nikoli od anonymních trollů, ale od studentů a vědců, u nichž by člověk přece jen čekal vyšší než obvyklou schopnost racionální diskuse.

To hlavní ale přišlo vzápětí, když reakce postoupily na institucionální úroveň. Časopis Angewandte Chemie Hudlického článek do druhého dne stáhnul. Původní DOI zvídavého čtenáře nejprve zavede na neexistující stránku (Error 404), z níž je vzápětí přesměrován na „otevřený dopis naší komunitě“, v němž se redakce omlouvá, že si dovolila Hudlického článek přijmout k publikaci. „Je nám hluboce líto, že jsme zklamali komunitu, která nám důvěřovala.“ Časopis odvolal dva editory a dva recenzenty, třetina redakční rady sama rezignovala, včetně nobelistů Frances Arnoldové a Jacka Szostaka.

Prorektor Brockovy univerzity Greg Finn zveřejnil otevřený dopis univerzitní obci, v níž vyjadřuje „hluboké znepokojení“ nad „velmi problematickými tvrzeními“ v článku, který už ale tou dobou nebyl nikde k přečtení.

Tomáš Hudlický v e-mailové korespondenci s Vesmírem neskrýval údiv nad prudkostí reakcí. Lidé podle něj neumějí číst. „Nevyslovil jsem se proti rozmanitosti, ale proti preferenčnímu přijímání JAKÉKOLI skupiny lidí,“ píše například.

Můžeme s Tomášem Hudlickým nesouhlasit. Můžeme ho třeba považovat za dinosaura obhajujícího neobhajitelné. Můžeme akceptovat některé jeho názory a odmítnout jiné. Můžeme s ním bezvýhradně souznít. To všechno můžeme. Ale upírat mu právo veřejně vyslovit své názory, jimiž se neprotiví žádným platným zákonům, je hloupé, zbabělé a v konečném důsledku mimořádně nebezpečné.

Přesně to zformuloval biochemik Jan Konvalinka z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, prorektor Univerzity Karlovy, v dopise rektorovi Brockovy univerzity, jímž reagoval na Finnův otevřený dopis (Finn byl v kopii mailu):

„Univerzity jsou po staletí baštami svobodného bádání. Zpochybňování i těch nejposvátnějších myšlenek bylo vždy samotným účelem jejich existence. Názory mohou a mají být zpochybňovány, rozporovány nebo vyvraceny, ale nikdy by neměly být umlčovány. Abychom byli schopni přemýšlet, musíme mít právo ptát se, zkoumat, a dokonce jít ostatním na nervy nebo se mýlit. Svoboda slova je nejcennější ze všech svobod, protože bez ní nelze žádné jiné svobody bránit.“

Veřejná kritika něčeho, co očím veřejnosti není přístupné, vzbuzuje přinejlepším rozpaky, spíše však znepokojení. Kritických reakcí, včetně těch z oficiálních míst, je plný internet, ale pokud chcete vědět, na co vlastně reagují, a nespoléhat se přitom na vybrané citace (co když vytržené z kontextu či překroucené?), musíte si Tomáši Hudlickému o původní článek napsat – jako to udělal Vesmír. V zemi, v níž lidé hromadně podepisovali Antichartu, aniž četli dokument, na který reagovala, bychom na podobné praktiky měli a mohli být obzvlášť citliví.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost, Historie vědy
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ondřej Vrtiška

Mgr. Ondřej Vrtiška (*1976) je původním vzděláním biolog se specializací na hydrobiologii (PřF UK), utekl z oborů žurnalistika a kulturní antropologie (obojí FSV UK). Od r. 2001 pracuje jako vědecký novinář, na téma „věda v médiích“ přednáší pro vědce i pro laickou veřejnost. Z úžasu nevycházející pozorovatel memetické vichřice. Občas napíná plachty, občas staví větrolam.
Vrtiška Ondřej

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné