Aktuální číslo:

2020/6

Téma měsíce:

Léky pro budoucnost

Tetování a život za katrem

 |  1. 6. 2020
 |  Vesmír 99, 368, 2020/6

Tetování, slangově kérka, zůstává v českých vězeňských komunitách častým jevem. Alena Lochmannová se vydala do mužských věznic, aby studovala tetováž odsouzenců, a výsledky svého etnografického výzkumu představuje v knize Tělo za katrem (2020).

Český čtenář má k dispozici několik publikací o tetování, v prvé řadě hojně čtenou a citovanou práci Dějiny tetování (2005, 2. vydání 2014) od Martina Rychlíka, ale v tomto případě jde o etnologickou práci pojednávající o významech a funkcích tetování v různých kulturních areálech. Rychlík v závěru prvního vydání (s. 280) píše, že by za pozornost stála i problematika tetování v českém prostředí, a to přesně kniha Lochmannové splňuje. A nejen to, etnografický výzkum tetování v českých mužských nápravných zařízeních je v tuzemském prostředí jedinečný. Autorka musela vynaložit značné úsilí, aby překonala všechny možné institucionální překážky a osobní neochotu některých zaměstnanců Vězeňské služby ČR a získala přístup „do terénu“.

V obecné rovině téma knihy navazuje na antropologické a etnologické zkoumání těla a tělesnosti, jehož průkopníky se stali francouzský etnolog Marcel Mauss či britská antropoložka Mary Douglas. Zájem o tuto oblast roste od osmdesátých letech 20. století a stále se těší velké pozornosti.

Vězeňský výzkum je v mnoha ohledech specifický. V návaznosti na klasické sociologické dílo od Ervinga Goffmana Azyly (1961) autorka charakterizuje místa svého výzkumu jako totální instituce, tedy takové, v nichž je život lidí zcela podřízen jasně daným pravidlům a plně naplánovaný. Jedním z jejich znaků je přítomnost nejrůznějších bariér proti volnému pohybu, ale hlavně proti svobodnému opuštění zařízení. Tak jako je nemožné z totální instituce o své vůli odejít, nelze do ní ani libovolně vstoupit. Jak píše autorka, přítomnost osoby, která není ve služebním či zaměstnaneckém poměru, je potenciálním rizikem. Alena Lochmannová pečlivě zvažovala etickou rovinu výzkumu a zabývala se možnými dopady na subjekty, s nimiž při výzkumu spolupracovala. Zvolené téma totiž stojí za „hranicemi oficiality a legálnosti“ (s. 14), jelikož zákon o výkonu trestu odnětí svobody zakazuje praktikování jakýchkoli tělesných modifikací na sobě či jiných odsouzených a mít v držení pomůcky k jejich provádění. Že ve věznicích k tetování a jiným tělesným modifikacím dochází, autorka v obecné rovině chápe jako antiautoritativní jednání. „Tetování je projevem svobodné vůle v nesvobodném světě totální instituce. Je porušením formálních pravidel, projevem vnitřního protestu proti systému, mocenským nástrojem i bezvýznamnou kratochvílí“ (s. 151).

Alena Lochmannová nesestavila pouze katalog vězeňských kérek, ale zasadila jej do kontextu života lidí ve výkonu trestu. Podrobně se rozepisuje o systémech směny či sociální hierarchii mezi vězni. Nejvíc se přirozeně věnuje samotnému tetování, čím se za něj platí a jak se provádí. Zdaleka nejčastěji se platí tabákem, ale uplatňuje se i nákup v kantýně či úhrada v hotovosti. Tetování se obvykle vykonává na cimře tatéra, před kterou stává stojka, odsouzený, který hlídá a upozorní na blížícího se dozorce. Autorka rozlišuje dva typy tatérů: ekonomického a profesionála. Ten první je k výkonu motivován čistě ziskem, příjem mu umožňuje dosáhnout určitého blahobytu a pohodlí ve vězeňském prostředí. Profesionálové jsou podle Lochmannové již etablovaní a ekonomicky zajištění, mohou si dovolit odmítnout zájemce. Také věnují při „zákroku“ více péče hygieně. Tetovací náčiní si tatér vyrábí sám, stačí k tomu obyčejná propiska, držák ve tvaru L a motorek, třeba z holicího strojku či zubního kartáčku.

Etnografka odvedla velkou práci při studiu samotných kérek, jejich významu a funkci. Některé z motivů jsou hojně užívané i mimo Česko a mají ustálený význam. Například A.C.A.B., akronym sdělení All Cops Are Bastards, které autorka překládá jako všichni policajti jsou bastardi. Samostatnými kategoriemi (kterých je dohromady čtrnáct) jsou kérky s extremistickou symbolikou vycházející z nacistické ideologie, s náboženskou a také privatizovanou symbolikou, kdy si odsouzený nechává vytetovat vzory, které se vztahují k jeho osobě a identitě, třeba znamení zvěrokruhu či místa, odkud pochází. Dvou kategorií si povšimneme více: tradičních vězeňských symbolů a devalvujících motivů.

Tetování není ve vězeňském prostředí ničím novým. Dlouho se spojovalo hlavně s kriminálním prostředím či obecně se spodinou společnosti. Dnes je běžné i za hranicemi totální instituce a často se považuje za body art, ale stále se může jeho nositel setkat s negativní reakcí. Lidé s kérkou na viditelném místě mohou čelit potížím při hledání zaměstnání, jak o tom dříve psal například britský psychiatr Theodore Dalrymple v knize Život na dně (2001). Je to právě proto, že leckomu může tetování nadále asociovat prostředí zločinu.

Některé tetované vzory byly a některé stále jsou spojované s prostředím věznic, takže je možné poznat bývalého vězně na první pohled. Ale jak píše Alena Lochmannová, jen do určité míry. Jedním z typických vězeňských motivů jsou třeba hvězdy, ale vzhledem k tomu, že se začaly těšit pozornosti i vně věznic, už rozhodně nutně neukazují na někdejšího odsouzeného. K dalším symbolům patří pavučina, ostnatý drát, klaun, oko, zbraně. Autorka vyčleňuje jako samostatnou kategorii tetování obličeje, zřejmě proto, že taková tetování plní statusově-hierarchickou komunikační funkci: jsou na viditelném místě, fungují jako sdělení sama o sobě. Sem patří vězeňské symboly slzy a oční linky, přičemž slza bývá znakem dokonané vraždy.

S tetováním na viditelném místě souvisejí také devalvující motivy. Jim autorka věnovala jen jednu stranu knihy, nejspíš proto, že nejsou příliš časté. Z pochopitelných důvodů také tuto jedinou kategorii nedoložila obrazovým doprovodem. Ta zato silně vypovídá o hierarchii mezi vězni. Ne každé tetování je totiž žádané a dobrovolné, v tom případě jde o ostrakizující znak. Označuje člověka, který spolupracoval s personálem věznice, choval se v rozporu s nepsanými pravidly života za mřížemi či jde o osobu MON (možný objekt násilí), což mohou být například pedofilové. Na viditelná místa se lidem tetují nejčastěji genitály. Takzvaným koninám, lidem sloužícím ostatním vězňům, se tetují ešusy, protože koniny je často umývají. I tyto symboly tak plní statusově-hierarchickou komunikační funkcí.

Kniha Tělo za katrem nabízí neobyčejně podrobný a živý vhled do života ve věznicích prostřednictvím nezákonných tělesných modifikací. Představuje bohatý repertoár symbolů a motivů užívaných při tetování ve věznicích, ukazuje pestrost jejich interpretací, ale hlavně dokládá, jak pevně je tetování vestavěné do nepsaných zákonů života za katrem.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Antropologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Martin Soukup

Doc. PhDr. Martin Soukup, Ph.D., (*1977) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Působí na katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filozofi cké fakulty UP a v Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK.
Soukup Martin

Doporučujeme

Paradoxy infekce způsobené SARS-CoV-2

Paradoxy infekce způsobené SARS-CoV-2

Jiří Beneš, Ladislav Machala  |  1. 6. 2020
Přestože řada otázek čeká na vysvětlení, vědci rychle skládají obraz infekce novým virem.
O líných algoritmech, logice a hledání cest pro roboty

O líných algoritmech, logice a hledání cest pro roboty uzamčeno

Pavel Surynek  |  1. 6. 2020
Jak přimět desetiletí propracovávané všemožné triky pracovat na hledání optimální cesty pro mobilní roboty k dosažení cíle a chytře odřezávat...
Potíže s hrochy

Potíže s hrochy uzamčeno

Pavel Hošek  |  1. 6. 2020
Hroši, ač tvorové obojživelní, údajně neumějí plavat. Opravdu neumějí? A pokud ne, jak mohli v minulosti proniknout na rozmanité ostrovy, na nichž...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné