i

Aktuální číslo:

2026/5

Téma měsíce:

Vlákno

Obálka čísla

Uloupený bioluminiscenční protein

 |  4. 5. 2020
 |  Vesmír 99, 256, 2020/5

Drobná tropická ryba metařík žlutý (Parapriacanthus ransonneti) má schopnost bioluminiscence. Ze specializovaných orgánů na břiše vydává slabé modré světlo. Díky bioluminiscenci ryba zdánlivě nevrhá stín na živočichy níže ve vodním sloupci, což je v oceánu populární maskovací strategie. To by samo o sobě nebylo nic převratného, protože bioluminiscence byla pozorována u přibližně dvou set druhů ryb a vyvinula se u nich mnohokrát nezávisle na sobě. Výjimečný se ale ukázal způsob, jak metařík ke schopnosti vydávat světlo přišel. K produkci bioluminiscence je potřeba dvou základních komponent, substrátu obecně zvaného luciferin a enzymu luciferázy, který substrát oxiduje za vzniku světla. Ryby většinou netvoří substrát samy, ale získávají ho z potravy, což se vědělo i o metařících.

Tým japonských vědců měl v novém výzkumu za cíl především odhalit gen metaříků kódující enzym luciferázu. Po genetické a biochemické analýze luciferázy ze světelných orgánů ryby ale přišlo překvapení. Hmotnostní spektrometrie, reakce protilátek a tvar luminiscenčního spektra ukázaly, že enzym je totožný s luciferázou drobných korýšů lasturnatek Cypridina noctiluca. Sekvenování RNA potvrdilo nepřítomnost genu pro luciferázu u metaříků, a proto bylo nejlogičtějším vysvětlením, že ryby enzym přijímají z potravy. Vědci výsledek potvrdili rafinovanými experimenty s krmením rybek různými druhy korýšů, což vyvolávalo nebo potlačovalo bioluminiscenci.

Získávání enzymu z potravy je unikátní mechanismus a znamená to, že luciferáza musí přežít ve střevě ryb. Další experimenty prokázaly, že enzym lasturnatek je skutečně neobvykle odolný vůči proteázám a změnám pH v trávicím traktu ryb. Získání nové funkce díky proteinu z potravy, který není kódován v genomu organismu, je svébytnou strategií, jak přijít k evoluční inovaci. Podobnou loupeživou strategii vynalezli například mořští plži, kteří získávají plastidy nebo žahavé buňky z řas a žahavců, kteří jim slouží jako potrava.

Bessho-Uehara M. et al.: Science Advances, 2020, DOI: 10.1126/sciadv.aax4942

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Molekulární biologie
RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Jaroslav Icha

Mgr. Jaroslav Icha, Ph.D., (*1988) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V rámci doktorského studia na MPI-CBG v Drážďanech se zabýval vývojem neuronů optického nervu. Postdoktorální stáž strávil na univerzitě v Turku v laboratoři buněčné adheze a rakoviny. Oblasti buněčné biologie se nyní věnuje v soukromé firmě.

Doporučujeme

Příliš otevřené dveře

Příliš otevřené dveře

Jan Vevera  |  1. 6. 2026
Psychiatrie byla kdysi kritizována za to, že zavírá své dveře, a s nimi i pacienty za zdmi léčeben. Dnes čelí jinému problému – její dveře jsou...
Tranzistor na bázi bismutu

Tranzistor na bázi bismutu uzamčeno

Lukáš Tabery  |  1. 6. 2026
Cesta od třídimenzionálního planárního tranzistoru k dvoudimenzionálnímu a odtud zpět do tří dimenzí – k integraci M3D. Narůstající závislost...
Život na hraně

Život na hraně uzamčeno

Jan Černý  |  1. 6. 2026
Zvládnou přežít globální zalednění, masivní vulkanismus nebo změnu složení atmosféry. Odolným formám života se daří uspět většinou díky značné...