Trojúhelník Antonína Holého

Renilde Loeckxová vypráví poutavou historii spolupráce tří vědců – českého chemika Antonína Holého, belgického virologa Erika De Clercqa a amerického chemika a ředitele firmy Gilead Sciences Johna Martina – v ideologicky rozděleném světě druhé poloviny 20. století. Přináší nám nezvyklý mezinárodní pohled na vznik účinných léků proti AIDS a zároveň inspiruje k zamyšlení. Jak se to všechno mohlo povést?

Kniha Trojúhelník studené války má podtitul Jak vědci na Východě a Západě pokořili HIV. Trojúhelník v názvu je zřejmě narážkou na “Holý Trinity” – tak Erik De Clercq v žertu označil tři protagonisty objevu léků proti AIDS.

Po krátkém přehledu o dějinách virologie a vakcín se vyprávění rozčlení do tří kapitol – české, belgické a americké (i když se jmenují jinak) –, které představují tři vývojové fáze objevu.

Český čtenář, hlavně zásluhou médií, často vnímá tento úspěch jako příběh vynikajícího českého chemika Antonína Holého, který po mnoha letech v laboratoři objevil léky proti AIDS a licencoval je do ciziny. Média jsou fascinována nejen mezinárodním medicinálním dopadem tohoto objevu, ale i spoustou peněz, které všem zapojeným stranám přinesl. Z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, kde Antonín Holý působil, se stal jeden z nejbohatších vědeckých ústavů široko daleko.

Příběh tohoto úspěchu je samozřejmě daleko komplexnější a stojí za to si ho přiblížit v dobovém kontextu. Autorka popisuje (z našeho hlediska trochu roztomile), jak vypadal život za železnou oponou, prostředí akademického výzkumu a události v době, kdy tam Antonín Holý působil (Šorm, KSČ, Lysenko, 1968, 2000 slov, normalizace).

Renilde Loeckxová: Trojúhelník studené válkyAcademia, Praha 2019, ISBN 978-80-200-3008-5

Osudové setkání Antonína Holého a Erika De Clercqa v polovině sedmdesátých let nás pak zavede do Belgie. Přiblíží nám jiný svět, do kterého se Holého látky dostaly. Jsme svědky ambiciózního programu budování Trojúhelník Antonína Holého text Zdeněk Hostomský, ÚOCHB výzkumné infrastruktury na Rega institutu Katolické univerzity v Lovani. Hrdost na belgické vědecké tradice a vynikající osobnosti je u belgické autorky (v letech 2008–2012 velvyslankyně v ČR) pochopitelná a sympatická. Belgie je konec konců také malá země, a podobně jako u nás, když se něco světového povede, je příjemné se tím pokochat.

Závěrečná kapitola týkající se USA je samozřejmě o něčem úplně jiném, než jsou vlastenecké zájmy malých zemí. Zde je úspěch úspěchem a hranice mezi tím, zda se jedná pouze o lokální americkou událost, anebo zda má celosvětový dopad, se vlastně stírá. Vědecký triumf v Americe je automaticky triumfem světovým.

Obdiv k podnikatelskému počinu Johna Martina je univerzální. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že dokáže rozpoznat jedinečnou příležitost a pak za ní tvrdošíjně jít. Podařilo se mu to ve velkém stylu minimálně dvakrát.

Jak analyzovat tento úžasný úspěch a jak se z něj poučit? Zkusme metodu subtrakce – jak by to dopadlo, kdyby jedna z komponent ze systému vypadla. Samozřejmě, členové trojúhelníku jsou jasní a nepostradatelní. Pokud by jeden z nich chyběl, projekt by skončil, nebo ani nezačal.

Autorka nám ale ukazuje, že klíčových osob, bez kterých by to také nešlo, bylo více. Mezi nimi je student farmakologie Rudi Pauwels, který se nebál pracovat s živým virem a v Lovani vyvinul unikátní buněčný systém pro testování HIV. Pokud by měly Holého látky někde prokázat svou protivirovou aktivitu, bylo to právě zde.

Další byl Julius Vida, charismatický farmaceutický manažer ve firmě Bristol-Myers, který upozornil svého kolegu Johna Martina na výzkum v Holého laboratoři. Vida odjel za Holým do Prahy i za De Clercqem do Lovaně a uvedl do pohybu trojúhelník s Johnem Martinem. Vida rovněž později sehrál důležitou roli při přenosu licence a všech protokolů a dat z Bristol-Myers do Gileadu.

A nakonec Michael Riordan, mladý lékař a podnikatel, který firmu Gilead Sciences založil – pro zatím nespecifikované převratné farmaceutické projekty. Shromáždil prominentní investory, špičkové chemiky a po velkém úsilí se mu podařilo přesvědčit Johna Martina, aby opustil Bristol-Myers a přidal se ke Gileadu jako vedoucí výzkumu. A tak se vše mohlo rozjet naplno.

Když vidím, jak pro optimální výsledek musejí jednotlivé složky systému na sebe dokonale navazovat, napadá mě pro srovnání jiný příklad, kde všechny komponenty na svém místě nebyly. Jedná se o sloučeniny Aloise Pískaly. Alois Pískala byl vrstevníkem Antonína Holého a stejně jako on měl laboratoř na ÚOCHB. Začátkem šedesátých let syntetizoval zajímavé látky, které měly náznaky biologické aktivity, nebylo však jasné, k čemu je využít. Až Peter A. Jones z Univerzity jižní Kalifornie (lze jej považovat za ekvivalent Erika De Clercqa, který se však dostavil se zpožděním dvaceti let) rozpoznal účinnost těchto látek v epigenetických systémech. Byl to nový směr nádorové biologie, který Pískalovým látkám otevřel cestu ke klinickému využití a pomoci pacientům s určitým typem leukemie. Ani ústav, ani autor však z prodeje těchto léků nikdy nic nedostali a Alois Pískala zemřel téměř zapomenut v domově pro seniory (Podrobněji Pískalův příběh zpracoval O. Vrtiška: Vesmír 97, 598, 2018/10).

Vraťme se ale ke klíčové roli Johna Martina v objevitelských dramatech. Nezůstal pouze u HIV, byl vždy otevřen novým kompetitivním výzvám. Jeho výjimečná schopnost rozpoznat unikátní příležitost a kvalitu ho nezklamala ani podruhé – tentokrát už v tom ale ani Holý, ani De Clercq nefigurovali. Jedná se o vývoj léků proti viru hepatitidy C (HCV). Hepatitida C je vážná nemoc, často smrtelná. Gilead měl svůj vlastní program výzkumu látek proti HCV, ale pořád to nestačilo. John Martin rozpoznal, že konkurenční firma Pharmasset má přesně takovou látku, sofosbuvir, která mu pro účinnou léčbu chybí. Aby práva na látku získal, rozhodl se, že firmu koupí.

V roce 2011 zaplatil za Pharmasset neuvěřitelnou cenu 11,2 miliardy dolarů, což tehdy představovalo jednu třetinu tržní hodnoty celé firmy Gilead Sciences. Poradci mu to rozmlouvali, v investorské komunitě byl považován za senilního šílence, on si ale šel za svým. Během dvou let uvedl Gilead sofosbuvir na trh. John Martin byl v roce 2015 agenturou Morningstar vyhlášen nejlepším výkonným ředitelem v USA. Léčebná procedura měla téměř 99% účinnost, po dvanácti týdnech byl pacient infikovaný virem hepatitidy C zcela vyléčen. Mělo to ale háček. Aby Gilead získal zpět obrovské investice, které do získání a vývoje léku vložil, cena jedné pilulky byla stanovena na tisíc dolarů. Cena procedury se tak vyšplhala na 84 tisíc dolarů. To vyvolalo obrovskou kritiku ze strany pojišťoven, lékařů a pacientů. Věc prošetřoval i americký kongres. John Martin tak svou zářnou farmaceutickou kariéru skončil v nemilosti veřejnosti jako symbol nelítostného kapitalisty, který vydělává na neštěstí jiných, spíše než (po zásluze) jako nezastavitelný inovátor, který zachránil zdraví a životy milionům lidí.

Je možná paradoxní, že při četbě Trojúhelníku studené války člověku vytanou na mysli příběhy, které v ní vlastně nejsou – zapomenutý osud Aloise Pískaly a další spektakulární počin Johna Martina s vývojem léků proti HCV. Ale i proto čteme knihy, abychom si uvědomili netušené souvislosti.

Pro nás z toho plyne jedno zásadní poznání: nedívat se na třístrannou spolupráci Antonína Holého, Erika De Clercqa a Johna Martina jako na něco naprosto unikátního a neopakovatelného, ale jako na něco inspirativního, co by se za příznivých okolností, se správnými lidmi a s určitou dávkou štěstí mělo dát zopakovat.