Návrat velikánů

Budova Státní opery v Praze se po čtyřleté generální opravě, která jí měla vrátit nejstarší podobu z roku 1888, slavnostně otevřela 5. ledna. K tomuto úkolu neodmyslitelně patří i návrat zmizelých a zničených bust Goetha, Schillera a Mozarta na průčelí budovy.

Před 132 lety se divadlo otevřelo poprvé, tehdy neslo název Nové německé divadlo (Neues deutsches Theater). Přípravu stavby a zejména její výkresy zadal Německý divadelní spolek (Deutscher Theaterverein) velmi zkušenému ateliéru Büro Fellner & Helmer vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Po celém Rakousku-Uhersku i za hranicemi říše navrhli přes 200 budov, mezi nimi i na padesát divadel. Většina přetrvala dodnes a vzbuzují pocit déjà vu. Nikoli náhodou. Vycházejí totiž z podobného předobrazu a využívají i obdobné výzdobné prvky a schémata.

Jak získat ztracenou podobu

Z těchto informací vycházela i dr. Petra Hoftichová, když jako zástupce Národního památkového ústavu při nedávno ukončené generální opravě v letech 2016–2020 navrhovala návrat podoby i aplikace materiálů co nejbližších původnímu stavu. K největším ztrátám a změnám došlo na konci války, během turbulentní doby protiněmeckých nálad. Nejviditelnější bylo zmizení výzdobných prvků a hlavně bust kulturních velikánů – W. A. Mozarta, Friedricha Schillera a J. W. Goetha – z průčelí budovy a nenávratné zničení historické opony (od ledna 2020 divadlo zdobí i nově zhotovená kopie původní opony od malíře Eduarda Veitha z 19. století).

Výrazným zásahem byla i velká oprava z let 1967–1973, kdy se zásadně změnilo okolí samotné budovy, ale i její silueta renovací provaziště. Poškozené prvky nahradily objekty a materiály v té době dostupné. Nedávno dokončené opravy měly všechny tyto změny co nejvíce eliminovat.

Historická výkresová a fotografická dokumentace poskytla dostatečné množství informací, které umožnily přiblížit se co nejvíce k historické podobě budovy. Pátrání v pramenech ukázalo, že busty Schillera, Goetha a Mozarta, které původně shlížely z oválných oken na průčelí a jejichž podobu ztvárnil sochař Otto Mentzeler, použili architekti ve stejné podobě i na dalších divadlech v Evropě. Jako nejpříhodnější budova s předobrazem bust se jevila Curyšská opera (Opernhaus Zürich) z roku 1891. V Curychu se v průčelí nachází sedm bust včetně všech tří, o které přišla Praha. K naší myšlence na zhotovení jejich kopií projevilo vedení curyšské opery vstřícnost.

Digitální obraz podobizny se simulací rozmístění polohy přístroje při pořizování snímků pro tvorbu digitální kopie objektu.Model Geo-cz

Busty za sítí

Zhotovení kopií plastik pro pražskou operu jsme dostali na starost na základě našich předchozích zkušeností s digitalizací objektů (například katedrály sv. Víta, relikviáře sv. Maura nebo korunovačních klenotů). Za nejvhodnější postup jsme považovali zhotovení digitální kopie plastik pomocí skenování a fotogrammetrie.¹⁾ Elektronickou podobu jsme pak chtěli pomocí tisku či obrábění převést do materiálové podoby, s níž může dále pracovat sochař. Ten měl provést příslušné korekce, eliminovat poškození a zhotovit formy, do nichž by odlil konečné dílo ve štukovém materiálu. Po dokončení odlitků se pak busty měly usadit na svá někdejší místa. To byla teorie.

Na jaře 2019 jsme s kolegou Jiřím Šindelářem vyrazili do Curychu v autě plném techniky. Vezli jsme 3D skener, fotoaparáty s objektivy – od širokoúhlých po teleobjektivy –, stativy a pro všechny případy i dron. Samozřejmě také počítače a tablety pro dálkové ovládání techniky. Při volbě přístrojů jsme vycházeli z podoby samotné budovy a z předchozích zkušeností s digitalizací obdobných objektů.

Jako vždy jsme zjistili, že situace je jiná, než jsme předpokládali. Napevno přišroubovaná okna nechala správa opery kvůli nám ochotně odstranit. Sítě proti holubům, přiléhající až na obličeje bust, však bylo možné s větším či menším úspěchem pouze odtlačovat. K Mozartovi jsme se dostali snadno, ve foyer má kolem sebe mnoho prostoru, ale k ostatním velikánům lze proniknout jen z mnohem menších místností pro pány a dámy. Vestavba sociálních zařízení je částečně zastínila.

Jiří Šindelář vytvořil sérii 3D skenů zezadu, z nitra budovy a z balkonu. Vedle toho ještě zajistil záznam 4K videa z dronu. Já s manželkou Martinou jsme se zatím snažili nasnímat podle všech fotogrammetrických pravidel celý povrch plastik s překryvem minimálně šedesát procent a nevypadnout přitom z okna či neprotrhnout síť proti holubům. Síť jsme opatrně odtlačili od sochy a dálkově ovládaným fotoaparátem, upnutým na jednonohém stativu, jsme pořídili snímky potřebné části plastiky. Kdo zrovna odtlačoval síť, současně navigoval pomocí obrazu na tabletu druhého, který se snažil nespadnout z okna či do pisoáru. Za větší prostor okolo Mozartovy busty jsme „zaplatili“ o to pevnější sítí protiholubí ochrany skladatelova obličeje. Po zápase s prostorem a sítěmi jsme všechny busty ještě nasnímali pomocí teleobjektivů – jak z balkonu, tak z náměstí před budovou opery. Výsledkem mnohahodinové terénní práce byla série laserových skenů, asi 1500 snímků, 10 minut 4K videa z dronu a hloubavý pocit v hlavě, co jsme ještě mohli udělat jinak či lépe.

Digitální kopie

Po vyexportování dat a vyřazení technicky nezpůsobilých snímků začala hlavní práce kolegy Jiřího Šindeláře – utváření digitální kopie bust. Největší potíže pro samotné zpracování i čištění již hotových modelů přinášely šum a překrytí obličejů sítí, což se nejvíc projevilo v obličejové části Mozartovy busty. Nakonec jsme použili zcela nový postup a bustu jsme v počítači vymodelovali dvakrát. První model zobrazoval celek, kdy do výpočtu vstoupily všechny pořízené fotografie, video a čtyři laserové skeny. Druhý model vznikl z obličejových partií, které jsou počítány výlučně ze snímků pořízených teleobjektivem z náměstí. Celkový model má tvář „znetvořenou“ sítí, která z více než pětiny přiléhá přímo k soše a obepíná obličej tak těsně, že ji nelze bez poškození podkladu vyříznout. Proto jsme celou obličejovou partii vyřízli a nahradili rovnou plochou, k níž jsme v počítači přiložili druhý model obličeje z teleobjektivů. Ten posloužil jako forma, do níž jsme virtuálně vytepali plochu z prvního modelu.

Vyprecizované a pospojované digitální modely hlav posloužily jako podklad pro obráběcí program CNC-frézky. Nebyl to postup zcela optimální, stopy po obrábění a některé nepřesnosti obráběče znamenaly víc práce při sochařském dokončení modelu. Musíme se přiznat, že dnes bychom při přípravě fyzického modelu asi použili pozměněný postup.

Podobizny velikánů světové kultury na průčelí Státní opery, kde se od podzimu 2019 opět nacházejí.Snímek Martin Frouz

Výsledek jsme nicméně předali k dalšímu zpracování sochaři Tomáši Raflovi. Ten dodaný model upravil a klasickým sochařským postupem vytvořil předobraz konečné podoby, podle něhož zhotovil odlévací formy pro štukové busty. Při korekcích a modelaci vycházel i ze snímků pořízených na předobrazech. Upravoval samozřejmě i poškození a nánosy barev na bustách, použitých jako podklad pro modely. Hotové odlité hlavy ještě dále upravil a opatřil fasádním nátěrem ve stejné barevnosti, jakou má sochařská výzdoba nově opravené budovy Státní opery.

Na podzim r. 2019 se téměř po 75 letech v oválných oknech průčelí divadla znovu objevily podobizny velikánů: Johanna Christopha Friedricha von Schillera, Johanna Wolfganga Goetha a Wolfganga Amadea Mozarta.

Právě fotografie posloužila v tomto konkrétním případě jako historický pramen pro ověření podoby zmizelých bust a zároveň jako součást moderní technologie při pořízení a přenosu digitálních dat k utvoření 3D kopie ztracených podobizen.

Autor děkuje za poznámky Jiřímu Šindelářovi z Geo-cz a Martině Frouz V.