Předkové našich zubů

V údolí mezi horskými masivy Belledone, Chartreuse a Vercors, u soutoku dvou alpských řek leží obrovský prsten o průměru tři sta metrů. Nejsme sice v pohádce, ale přesto je kouzelný. V jeho nitru obíhá téměř rychlostí světla proud elektronů, které svou energií uvolňují rentgenové záření o intenzitě 100bilionkrát (!) větší než běžné rentgeny v nemocnicích. Až sem vede příběh, který nenápadně začal o 150 let dříve v Čechách.

Ve druhé polovině 19. století kdosi sebral v lomech u Koněprus nevzhledné úlomky „ryby“. Se sbírkou Joachima Barranda později putovaly do Národního muzea. Tamtéž se dostaly podobné zkameněliny, které na začátku 20. století shromažďovali někteří sběratelé jihovýchodně od Prahy v lomech u Kosoře. Běžně se takto nevzhledné zkameněliny nesbíraly, ale tito sběratelé byli poněkud nekonformní. Měli snad už tenkrát tušení, že získali poklad? Z vnějšího pohledu to vědět nemohli a pohled dovnitř tehdy nikdo neuskutečnil.

V depozitáři strávily kosti desítky let. Teprve po druhé světové válce se některé z nich dostaly do rukou významného německého paleontologa Waltera Grosse. Jeho preparátor opatrně, milimetr po milimetru, odstranil horninu, pod níž odkryl miliony let staré kosti. Byl to velký úspěch, protože Gross na zkamenělých pozůstatcích našel znaky, díky nimž popsal dva nové rody. Zařadil je do skupiny Acanthothoraci, považované jeho současníky za vývojově starší (bazální) skupinu pancířnatých obratlovců. Obrázky lebek těchto rybovitých obratlovců od té doby vyzdobily mnoho tuzemských i zahraničních učebnic paleontologie a odborníci je považovali za dostatečně prozkoumané. Na další pozornost tak musely čekat 50 let.

Když se v prvním desetiletí nového století Národní muzeum připravovalo na rekonstrukci historické budovy, znamenalo to přesunout několik milionů sbírkových předmětů do nových depozitářů na okraji hlavního města. Ruce kurátorů se najednou dotýkaly všeho, co generace před nimi za 200 let nashromáždily. Přírodovědci museli rozebrat tisíce beden, plných drahocenných přírodnin, které kdysi z nedostatku místa jejich předchůdci naskládali na vysokých regálech někdy i do dvou řad. Tak se stalo, že některé nepřístupné bedny otvírali jako první lidé po 100 letech.

Když Boris Ekrt při stěhování třídil paleontologické exponáty, zaujaly ho pozůstatky nejstarších českých obratlovců. Zatímco podle sbírkového katalogu jich mělo být nanejvýš několik desítek, rozbalené bedny obsahovaly mnoho stovek dalších úlomků. Některé z nich možná pasují k sobě, napadlo ho. A tak na velkých stolech ve své pracovně rozložil hromádky těchto „kamínků“, k nimž se mezi jinou prací několikrát denně vracel, a skládal tuto obtížnou skládačku. Srovnat to lze snad jen s dílky puzzle smíchanými z mnoha různých krabic, jejichž obrázky byly nevýrazné, skoro stejné, navíc trojrozměrné a ke všemu mnoho dílků chybělo. Hodiny zírání na monotónní bílošedé a černošedé odstíny kamenů vyvažoval výhledem z okna, za nímž zlatá kopule Národního muzea nad střechami hlavního města třpytivě zrcadlila zapadající slunce.