i

Aktuální číslo:

2021/5

Téma měsíce:

150 let Vesmíru

Nezlomná Dickinsonia

 |  6. 1. 2020
 |  Vesmír 99, 8, 2020/1

Byť od nálezu podivných fosilií v Ediakarské pahorkatině v Austrálii uběhlo už několik desítek let, na pozoruhodnosti takzvané ediakarské fauny čas nic neubral. Ba naopak, s každým dalším objevem či každou další studií je tato skupina stále zajímavější, už jen proto, že nám umožňuje lépe porozumět jedné z důležitých etap pozemského života. K ikonickým zástupcům ediakarské fauny patří bezpochyby Dickinsonia, oválný organismus, který dorůstal bezmála půldruhého metru, ale o němž se až do roku 2018 ani s jistotou nevědělo, jestli to byl živočich (Vesmír 97, 687, 2018/12). Dickinsonia ale není zajímavá jen svým vzhledem, nýbrž i množstvím exemplářů dochovaných v nejrůznějších pozicích a polohách (těla byla před fosilizací všelijak pokroucena, přeložena, natažena či roztržena). Toho se rozhodli využít vědci z Kalifornské univerzity a Jihoaustralského muzea, kteří zkoumali biomechanické reakce tkání dickinsonie na působení různých vnějších sil. Výsledky porovnali s reakcemi moderních organismů. Na základě vyšetření 1353 fosilizovaných těl a 130 ichnofosilií (stop po činnosti organismu) dopěli k závěru, že dickinsonie byly vcelku odolné (natržení nebylo zrovna snadné), a přesto poměrně pružné. Chování jejich těla autoři článku připodobňují k reakcím kolagenu, elastinu či keratinu. Přinejmenším ve srovnání s jinými zástupci ediakarské fauny zanechalo přesouvání po mořském dně relativně malé škody na jejich pozůstatcích. Dá se proto předpokládat, že měly i poměrně silnou pokožku. Pravděpodobně to byli celkem pohybliví živočichové, a měli proto také vyšší spotřebu kyslíku. Patrně kvůli tomu koncem ediakarského období vyhynuli, neboť tehdy tohoto plynu výrazně ubylo.

Evans S. D. et al.: Geology, DOI: 10.1130/G46574.1

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Paleontologie
RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Pavel Pecháček

Mgr. Pavel Pecháček (*1988) vystudoval teoretickou a evoluční biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v rámci stejnojmenného oboru zde pokračuje v doktorském studiu. Zabývá se především významem ultrafialového záření jakožto zvláštního komunikačního signálu v přírodě, konkrétně pak studiem vlastností UV‑reflektantních struktur na křídlech motýlů. Mimoto se věnuje studiu dějin přírodovědného bádání, obzvláště se zaměřením na období viktoriánské a edwardovské Anglie.

Doporučujeme

Jaké to je být fanouškem

Jaké to je být fanouškem

Dan Bárta  |  3. 5. 2021
Jsem ročník 1969. Poprvé jsem uviděl Vesmír na stole v kuchyni u svého spolužáka z gymplu v půlce osmdesátek. Na mou nejapnou otázku, jestli „jede...
Složitá jednoduchost virů

Složitá jednoduchost virů uzamčeno

Ivan Hirsch, Pavel Plevka  |  3. 5. 2021
Místo tradičního redakčního rozhovoru tentokrát nabízíme dialog virologů dvou generací a odlišných specializací, Ivana Hirsche a Pavla Plevky.
Časy Vesmíru

Časy Vesmíru

Tomáš Hermann  |  3. 5. 2021
První číslo Vesmíru vyšlo 3. května 1871, časopis tedy letošním květnovým číslem slaví 150. narozeniny. Při cestě do jeho historie můžeme za...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné