Nezlomná Dickinsonia

Byť od nálezu podivných fosilií v Ediakarské pahorkatině v Austrálii uběhlo už několik desítek let, na pozoruhodnosti takzvané ediakarské fauny čas nic neubral. Ba naopak, s každým dalším objevem či každou další studií je tato skupina stále zajímavější, už jen proto, že nám umožňuje lépe porozumět jedné z důležitých etap pozemského života. K ikonickým zástupcům ediakarské fauny patří bezpochyby Dickinsonia, oválný organismus, který dorůstal bezmála půldruhého metru, ale o němž se až do roku 2018 ani s jistotou nevědělo, jestli to byl živočich (Vesmír 97, 687, 2018/12). Dickinsonia ale není zajímavá jen svým vzhledem, nýbrž i množstvím exemplářů dochovaných v nejrůznějších pozicích a polohách (těla byla před fosilizací všelijak pokroucena, přeložena, natažena či roztržena). Toho se rozhodli využít vědci z Kalifornské univerzity a Jihoaustralského muzea, kteří zkoumali biomechanické reakce tkání dickinsonie na působení různých vnějších sil. Výsledky porovnali s reakcemi moderních organismů. Na základě vyšetření 1353 fosilizovaných těl a 130 ichnofosilií (stop po činnosti organismu) dopěli k závěru, že dickinsonie byly vcelku odolné (natržení nebylo zrovna snadné), a přesto poměrně pružné. Chování jejich těla autoři článku připodobňují k reakcím kolagenu, elastinu či keratinu. Přinejmenším ve srovnání s jinými zástupci ediakarské fauny zanechalo přesouvání po mořském dně relativně malé škody na jejich pozůstatcích. Dá se proto předpokládat, že měly i poměrně silnou pokožku. Pravděpodobně to byli celkem pohybliví živočichové, a měli proto také vyšší spotřebu kyslíku. Patrně kvůli tomu koncem ediakarského období vyhynuli, neboť tehdy tohoto plynu výrazně ubylo.

Dickinsonia byl odolný, pohyblivý organismus, který ke svému životu potřeboval celkem dost kyslíku.Snímek Verisimilus, CC BY-SA 3.0

Evans S. D. et al.: Geology, DOI: 10.1130/G46574.1