Zpětnovazebná povaha tvaru

„Je to moje figura“ – uslyšíme nejednou od frekventanta výcviku v gestalt terapii, který tímto poněkud nezvyklým pojetím vlastního prožívání vysvětluje své iracionální chování. Vyhazují ho z práce, a on přesto chodí místo do kanceláře za Blaženkou. Blaženka je vdaná a kvůli nezaměstnanému nýmandovi se rozhodně rozvádět nebude. Nevadí. Blaženka se svou nedostupností je „tvarem“ jeho emocí, jejž potřebuje za každou cenu „dokončit“, aby ho mohl buď opustit – anebo donekonečna opakovat s jiným objektem.

Gestalt terapie byla vyvinuta ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století Fritzem a Laurou Perlsovými ve spolupráci s Kurtem Goodmanem. Dodnes je relativně žádaná – zejména lidmi, kteří nedovedou akceptovat dogmata a direktivní přístup různých psychoanalytických a behavioralistických škol. Na rozdíl od jmenovaných psychoterapeutických směrů, v gestaltu vám nikdo nic hotového k pochopení či následování nepředkládá: nedostanete žádnou interpretaci touhy po Blažence jako výrazu nevyřešeného oidipovského komplexu ani vás nikdo nenutí ji tzv. přerámovat jako hlad po uspokojení z pracovního procesu a po každé odpíchnuté směně se odměnit lentilkou.

Nic takového. Klientovo vyprávění o nešťastné lásce a nezaplaceném nájmu se u gestalt terapeuta stane pouze východiskem procesu odehrávajícího se „tady a teď“, nikoli mezi klientem, odmítající princeznou a nechápavým šéfem, nýbrž mezi klientem a terapeutem (v tzv. aktuálním poli). Terapeut jeho „zde přítomným emocím“ nastavuje zrcadlo svých autentických reakcí (příp. ještě zesílených prostřednictvím nonverbálních technik jako kreslení, práce s tělem apod.), dokud v této zpětnovazebné smyčce nedojde k „uzavření tvaru“ čili nasycení aktuálně dominantní emocionální potřeby. Klient se má během interakcí postupně naučit své „figury“ uspokojivě dokončovat sám, aniž by se zabýval jejich (de facto neexistující) lineární kauzalitou.

O teoretických základech gestalt terapie by se dalo diskutovat dlouze; zde nás však především zajímá zpětnovazebnost celého procesu vytváření „tvaru“. Blíže se proto podíváme na úplné základy, z nichž gestalt terapie vzešla, tedy na principy gestalt psychologie, která byla původním oborem Laury Perlsové (pojmy gestalt psychoterapie a gestalt psychologie se často nesprávně zaměňují).

Tvarová psychologie

O tvaru jako něčem nezávislém na svých částech psal už J. W. Goethe (a před ním ve své Metafyzice i Aristoteles). Koncept psychologického tvaru (německy Gestalt) v dále popisovaném smyslu pak zřejmě poprvé najdeme v práci Über Gestaltqualitäten (1890) kontroverzního rakouského hudebníka a filozofa Christiana von Ehrenfels (1859–1932).¹⁾ Jeho „objev“, že melodii (sekvenci tónů) rozpoznáme, i když je hrána v jiné tónině, je dosud používán jako snad nejsrozumitelnější vysvětlení toho, co pak jeden ze zakladatelů berlínské školy gestalt psychologie Kurt Koffka (1886–1941) formuloval svou slavnou větou „Celek je něco jiného než součet částí“ – čímž se vymezoval proti známějšímu „Celek je více než součet částí“. Ve svém anglicky psaném díle Principles of Gestalt Psychology (1935) vysvětluje zásadní rozdíl: celek (tvar) nejenže není sumou svých částí – není ani nějakou nadřazenou, „emergentní“ kategorií, jež může být ze vztahu mezi částmi „odvozena“ (jako se o to pokouší např. některé teorie systémů). Je něčím kvalitativně zcela odlišným, co existuje jako jakási „apriorní forma“ – trochu podobně jako Kantovy kategorické imperativy, které „samy o sobě“ určují, co je morální a co ne, aniž by se člověk musel s danou situací předem setkat, učit se, co je správné, apod.

Zde nám jde ovšem nikoli o racionální poznání „dobra a zla“, nýbrž o organizaci smyslové percepce zdánlivě objektivního světa. Koffka se spolu s dalšími gestaltisty Maxem Wertheimerem (1880–1943) a Wolfgangem Köhlerem (1887–1967)²⁾ snažili na rozdíl od strukturalismu ukázat, že lidská mysl nesestavuje obrazy vnějšího světa z jejich jednotlivě vnímaných vlastností, nýbrž je prostřednictvím vrozeně nastavených interakcí mezi podněty a kognitivními procesy vnímá jako celky. Popsali několik principů tvarového vnímání – např. princip podobnosti, proximity, symetrie, dokončování,³⁾ výstižnosti (Prägnanz),⁴⁾ fenomén figury na pozadí aj.

Posledně jmenovaný jev je notoricky známý z Rubinovy kresby tváře-vázy (obr. 2) či podobného Jastrowova obrázku králíka-kachny (obr. 1): můžeme se snadno přesvědčit, že dle individuálních dispozic (figury), zatímco ten druhý představuje alespoň zpočátku v našem zorném poli nerozlišené a nevýznamné pozadí. Pokud se hodně soustředíme nebo nás na to někdo upozorní, jsme po chvíli schopni vidět i druhou figuru, popřípadě mezi nimi přepínat či vidět obě najednou – to už ale obvykle vyžaduje určité úsilí. Podobnými zrakovými iluzemi (např. obrazy nizozemského umělce M. C. Eschera) se můžeme bavit celé odpoledne, aniž by se nám tím ozřejmilo, jak náš mozek ze změti podnětů figury vlastně vybírá.