Puška, pyžamo a sbírka básní

Ostrov Nová Guinea byl na konci 19. století politicky rozdělen mezi tři evropské velmoci. O východní část se přetahovalo Německo s Velkou Británií, západní část až po 141. stupeň východní délky spadala do sféry vlivu Nizozemska. Časté útoky domorodců vyvolávaly opakované diplomatické roztržky mezi Brity a Holanďany.

Britové Holanďanům vytýkali, že početné houfy lovců lebek z jejich strany překračují hranice britského teritoria a páchají zde násilí. Nizozemci to zprvu odmítali, ale stupňující se útoky je přiměly k vyšetřování. Zjistili, že devastujícími nájezdy neznámého kmene skutečně dlouhodobě trpí ostatní domorodé obyvatelstvo, a to nejen na samotné Nové Guineji, ale i na ostrovech v severní části Torresovy úžiny.

Hlášení bylo v archivech mnoho a všechna se sobě podobala: stovky neznámých útočníků přepadaly cizí vesnice, bez rozdílu pohlaví a věku zabíjely obyvatele a často také unášely živé děti. Ti, co přežili, popisovali zvláštní a hrůzostrašný způsob usmrcování obětí. Útočníci srazili zvláštní palicí dotyčného na zem, křičeli na něj, aby jim řekl své jméno, a když jim (cokoliv) odpověděl, uřízli mu zaživa hlavu. V osmdesátých letech 19. století bylo v hlášeních identifikováno jméno neznámých lovců lebek: Tugeri.

Klíčovou, i když nechtěnou roli v kauze lovců lebek sehrál William Karl Dammköhler. Rodilý Němec, ale naturalizovaný Brit hledal roku 1898 se svým společníkem na palubě kutru Edna perly při ústí řeky Morehead. Na lodi jim došla pitná voda, Dammköhler ji proto na malém člunu odjel hledat. Brakická voda řeky se ve sladkou měnila až zhruba padesát kilometrů proti proudu, a bylo proto možné očekávat, že zásobovací vyjížďka zabere delší čas. William se také na cestu dostatečně vybavil, a protože ještě panovala viktoriánská éra, nemělo by nás překvapit, že si s sebou kromě pušky, přikrývky a tomahavku vzal i pyžamo a sbírku básní lorda Byrona.

Zatímco byl pryč, mateřskou loď Edna přepadli příslušníci skupiny Tugeri, kteří se sem vydali na válečnou výpravu. Domorodci zabili posádku a plachetnici ukořistili. O tom všem ale Dammköhler nemohl vědět a marně Ednu celý den hledal. Za několik dní se na břehu Morehead setkal s jinými domorodci, kteří ho zdravili přátelským pokřikem „gavene uiljem“ a domnívali se, že dorazil vyslanec guvernéra britské části ostrova (jeho křestní jméno bylo William [MacGregor]). Dammköhler pak dva týdny žil v jejich vesnici a směle předstíral misionářské poslání. Každé ráno a večer měl kázání z „bible“, což byl ve skutečnosti onen malý svazek Byronovy poezie. Nevzdával se však naděje a po čase znovu vyplul po proudu řeky s cílem najít plachetnici. Naneštěstí však narazil na další válečnou výpravu skupiny Tugeri, která na něj ihned zaútočila. Dammköhler několik divochů zastřelil a poté, co ho zasáhl šíp do ramene, utekl a noc strávil schovaný na stromě. Druhý den se pak zachránil ve spřátelené domorodé vesnici a nakonec se dostal až do britské policejní stanice Bugi.

První fotografie

V roce 1900 se William Dammköhler přidal ke kapitánu Georgi Pimovi na kontrolní cestě podél jižního pobřeží Nové Guineje. V ústí řeky Maro tehdy vůbec poprvé vyfotografovali místní domorodce a tyto snímky pak sehrály významnou roli v pátrání po identitě tajemných lovců lebek.

Britové mezitím neustávali v diplomatickém tlaku, aby Nizozemci přikročili k pacifikaci „svých“ útočících divochů. Vysoký holandský koloniální úředník Johannes A. Kroesen se proto setkal s britským viceguvernérem Georgem R. Le Huntem a tlumočil mu stanovisko své vlády. V něm byl rozporován principiální argument Britů, totiž ten, že domovina tajemných Tugeriů se nachází na území spravovaném Holanďany. Oba muži se shodli, že je třeba vše prověřit a dojít konečně k závěru, odkud nájezdníci pocházejí.

V listopadu roku 1900 se Kroesen a anglický smírčí soudce Charles G. Murray nalodili na dělový člun královského nizozemského námořnictva Serdang a vydali se na průzkum. Zamířili nejprve na ostrovy v severní části Torresovy úžiny. Evidovali zde důkazy po nedávných útocích Tugeriů. Murray měl ohledně útočníků své podezření, a proto využil výše zmíněné fotografie, které pořídil téhož roku kapitán Pim. Svědkové jednoznačně potvrdili, že na obrázku jsou Tugeriové, a dokázali je i odlišit od jiných kulturních skupin. Navíc místní přinesli několik předmětů, které tu lovci lebek zanechali, a Holanďan Kroesen uznal, že jsou to věci, které zná od pobřežních obyvatel nizozemské části Nové Guineje. Záhada neznámých útočníků na ostrovech Torresovy úžiny se zdála být rozřešena: obávaní Tugeriové, kteří sami sebe nazývali Marind-animové (= My, stromoví lidé), opravdu žili v holandské části novoguinejského jižního pobřeží.

Bylo však ještě potřeba prokázat, že Marind- animové jsou kromě útoků na ostrovy zodpovědní také za pustošení britské části Nové Guineje. U jejího pobřeží Murray výpravu rozdělil: k ústí řeky Morehead vyslal veslici obsazenou seržantem Morrisem s pěti členy Královského papuánského policejního sboru a oba koloniální úředníci se zbytkem mužstva pluli v parním člunu k řece Bensbach. Osud chtěl, aby první ze skupin zakusila setkání s lovci lebek na vlastní kůži.

Setkání s lovci lebek

Veslice seržanta Toma Morrise pomalu proplouvala podél pobřeží a směřovala k řece Morehead. Muži přenocovali na pobřeží, kde je k ránu (neúspěšně) přepadlo několik domorodců. Druhý den, to bylo 9. listopadu, hlídka ve člunu vplula do vod řeky Morehead, avšak silný odliv je za několik hodin vytáhl zpět k ústí. Policisté se utábořili ve skrytu stromů a téměř s jistotou očekávali útok. Došlo k němu v deset večer, kdy muži ve svitu měsíce spatřili flotilu čtyřiceti lodic obsazených Tugerii.

Jakmile domorodci uviděli bílou veslici, vyrazili válečný jekot a kolem klečících policistů zasvištěly první šípy. Seržant Morris zavelel k palbě a první salvu následovaly rychle další dvě. To domorodci nečekali, znali sice palné zbraně, ale dosud měli zkušenosti jen s předovkami. Královský papuánský policejní sbor však byl vyzbrojen zadovkami 577 Snider–Enfield, což na přelomu letopočtu sice nebyly kdovíjak moderní pušky, ale přesto umožňovaly vypálit na cíl desetkrát za minutu. Střelba zasáhla několik domorodců, a jak padali do vody, převrátily se tři kánoe. Když seržant Morris viděl účinek palby, rozhodl se pro dvě věci: nařídil svým mužům ukrýt se uvnitř člunu a současně rozkázal vyplout nepříteli vstříc. Sériovou palbou se podařilo zneškodnit i další dvě vedoucí kánoe poté, co jejich posádka zasažená výstřely padla do vody. V opuštěných lodicích vojáci později objevili tři čerstvě odříznuté lidské hlavy.

Podle plánu připlula k ústí řeky Morehead 12. listopadu hlavní skupina pod vedením Murraye a Kroesena. Šokovaně vyslechli hlášení seržanta Morrise o domorodém útoku. Zjistili, že Tugeriové přepadli ještě i blízkou domorodou vesnici, zabili patnáct jejích obyvatel a dva chlapce odvlekli. Svědci poznali své blízké ve třech uřezaných hlavách nalezených v ukořistěné kánoi. Při odjezdu si Johannes Kroesen všiml, jak nepřátelsky na něho místní obyvatelé náhle hledí. Holanďan si tuto změnu v jejich chování nedovedl vysvětlit, dokud mu jeden z policistů neprozradil, že Murray domorodcům škodolibě označil Kroesena jako „guvernéra země Tugeriů“.

Výprava skončila 18. listopadu na ostrově Thursday, v nejvýznamnějším koloniálním centru Torresovy úžiny. Bylo sepsáno hlášení, v němž Kroesen uznal, že ho nalezené důkazy přesvědčily o původu Tugeriů v nizozemské části Nové Guineje. Nabídl také britské straně finanční kompenzace za způsobené ztráty. Charles Murray sám byl odhodlán pokračovat v pátrání po unesených „britských“ domorodcích, ale Kroesen mu zatnul tipec možná i jako odvetu za „guvernéra Tugeriů“. Prohlásil totiž, že vzhledem k zjištěným skutečnostem nemůže holandská vláda britským úředníkům zajistit bezpečnost a veškeré pacifikační akce vůči Tugeriům budou nadále probíhat jen v nizozemské režii.

Trestná výprava

Kroesen zorganizoval, s povolením nadřízených, ještě týž měsíc velkou vojenskou výpravu, rozhodnut potrestat tugerijské muže či lépe řečeno Marind-animy přímo v jejich domovině. Věděl, že jejich sídla jsou někde na pobřeží mezi hraničním 141. poledníkem a průlivem Marianne, a jako znalce dané oblasti najal nám již známého Williama Dammköhlera.

Výprava opět využila dělový člun Serdang, ale protože obávané lovce lebek už nikdo nepodceňoval, byl k výpravě připojen ještě starší chráněný křižník Sumatra vyzbrojený velkorážnými kanony. Obě válečné lodě vypluly 25. listopadu 1900 z přístavu na ostrově Thursday a o den později spustily kotvy několik mil od ústí řeky Berenky na jižním pobřeží Nové Guineje.

Následující den se na břehu poblíž domorodé vesnice vylodilo více než 200 vojáků. Setkání s domorodci proběhlo bez konfliktu, i když velká nervozita očividně panovala na obou stranách. Kroesen a Dammköhler obdrželi darem množství kokosových ořechů, banánů a několik prasat. Velitel si však bratření s domorodci nepřál a ještě odpoledne zformoval část vojáků do útvaru, který pod vlajícím praporem a za zvuku bubnů napochodoval do vesnice.

Noc proběhla v klidu a druhý den Kroesen sestavil menší oddíl, s nímž vyplul proti proudu řeky. Velitelem tábora se po dobu jeho nepřítomnosti stal druhý důstojník křižníku Sumatra. Tělem i duší námořník neměl tento muž žádné zkušenosti se složitým světem domorodých kultur. Když proto Marind-animové přivedli do tábora skupinu žen a nepokrytě je vojákům nabízeli, znechuceně a razantně je vyhnal. V očích domorodců se tím ale dopustil hrubé urážky, protože odmítl rituální sdílení sexuální partnerky s cílem utužení přátelských svazků. Od té chvíle se obyvatelé vesnice stavěli k příchozím vyloženě nepřátelsky a v noci na výpravu zaútočili.

Přestože měla být posádka tábora připravena, zavládl zoufalý zmatek. Vojáci chaoticky pálili z pušek, aniž by viděli nepřítele. Z temnoty lesa zazníval bojový křik domorodců a vzduchem odtud svištěly šípy. Několik z nich našlo svůj cíl a bolestné sténání raněných ještě prohloubilo paniku mezi vojáky. Kroesen s Dammköhlerem, kteří se navečer naštěstí vrátili z průzkumu, měli co dělat, aby situaci zvládli. Přiměli mužstvo utvořit střelecké útvary a pálit salvami do lesního porostu. Po několika sériích výstřelů ryk domorodců utichl a šípy přestaly létat. Rozednění zastihlo tábor a vojáky v napjaté nervozitě.

Následující dva dny si byly co do událostí velmi podobné. Část mužů vyrazila na průzkum, aby byla vzápětí napadena zuřivými Marind-animy, vojáci vystřelili několik salv, pár domorodců padlo, několik vojáků bylo zraněno. Třetí den byl tábor zrušen a výprava se nalodila, pozorována davem bojově naladěných domorodců. Parníky odpluly k šestnáct kilometrů vzdálenému ústí řeky Maro. Tentokrát bylo místo pro tábor záměrně zvoleno ve větší vzdálenosti od domorodé vesnice, k níž následně vyrazila jednotka 150 mužů.

Každý z vojáků obdržel extra dávku nábojů, boj očekávali takřka s jistotou. I Dammköhler, navyklý na místní klima, si stěžoval, že ten den panovalo velké horko, které se stalo doslova nesnesitelným, jakmile vkročili do porostu. Asi jeden a půl kilometru od tábora padla kolona do léčky. Cesta do vesnice byla úzká, takže vojáci byli nuceni jít v zástupu, čehož domorodci využili. Z křovin se ozval jekot a početná skupina děsivě vyhlížejících Marind-animů zahradila jednotce cestu. Stejně velký houf bojovníků se vynořil vojákům v zádech. Ze všech stran začaly pršet šípy. K tomu panující palčivé dusno. Muži nereagovali na rozkazy a panikařili. Naštěstí se důstojníkovi v čele kolony podařilo zorganizovat oddíl, který prostřílel cestu na pláž. Zde se vojáci zformovali a palbou obrátili domorodé bojovníky na útěk.

Právo dospět

Když se rozptýlil kouř ze střelby, spatřil Dammköhler obrovskou, avšak liduprázdnou domorodou vesnici. Odhadem tisícovka obyvatel před vojáky utekla. Ti domy prohledali a na zemi před Kroesenem se vršily předměty, které vojákům připadaly podezřelé, včetně knih a dokumentů. Kroesen se pro jeden svazek sehnul, prolistoval ho a údivem se mu rozšířily zorničky. „Tohle je myslím vaše!“, podal Dammköhlerovi svazek papírů. Užaslý Němec držel v ruce své vlastní doklady, které zmizely spolu s kutrem Edna před dvěma lety. Tyto důkazy spolu s množstvím trofejních lebek svědčily o tom, že místo bylo skutečně jedním ze sídel lovců lebek známých jako Tugeriové. Výprava pokračovala v pátrání ještě několik dní. Ve vesnicích se podařilo objevit další doklady o útocích, mimo jiné i osobní věci jiných zabitých bělochů. První pacifikační výprava proti Marind-animům oficiálně skončila 15. prosince 1900 návratem na ostrov Thursday. Její zjištění vedla k rozhodnutí holandských koloniálních úřadů ustavit na „horkém“ území správní středisko Merauke se stálou vojenskou přítomností. V horizontu několika let pak nájezdy obávaných Tugeriů ustávaly. Svou roli hrála oficiálně schválená taktika postupu. Na rozdíl od Britů, kteří incidenty individuálně vyšetřovali, řešili Holanďané kauzy efektivněji. K pobřeží, kde stála vesnice předpokládaných viníků, připlul dělový člun, vesnici rozstřílel pomocí kanonů a zbytek dokončil výsadek pěchoty.

K pochopení příčin útoků Marind-animů samotné úřady nepodnikly nic. Pozadí domorodé agrese spojené s podstatou místní kultury začali odhalovat až příslušníci římskokatolické kongregace Misionářů svatého srdce Ježíšova, kteří na jižním pobřeží Nové Guineje působili od počátku 20. století. Jejich terénní informace využili etnografové k objasnění sociálního systému nájezdníků Tugeriů. Jeho principiální podstatou byla nadpřirozená síla dema, mající historický původ v bytostech mytického času. Doslova celý svět byl spojen s různými aspekty dema. Vyprávěné mytologické příběhy nebyly minulostí s uzavřeným dějem, ale stále se opakujícím procesem, do něhož lidé vstupovali jako nucení, ale aktivní hráči. Hlavy a osobní jména zabitých obětí byly jakožto nositelé dema nenahraditelnou potřebou cyklu rituální iniciace chlapců. Tyto morbidní trofeje dávaly jejich příjemcům právo dospět a bez nich společnost Marind-animů sociálně zkolabovala.

A proč ty únosy dětí? Marind-animové si totiž nebyli schopni zajistit stabilní sebereprodukci bez trvalého přísunu dětí odjinud. Příčinou bylo promoření populace chorobou granuloma inguinale, což je pohlavně přenosné bakteriální onemocnění vředového charakteru postihující reprodukční orgány. Nemoc se masově šířila jednak z důvodu obřadní homosexuality, ale také kvůli otiv bombari, což byl rituální svazek vždy 10 až 15 mužů, který se inicioval, když se dotyční milovali s toutéž ženou. Tyto okolnosti měly neblahý vliv na demografickou křivku Marind-animů. Počet domorodců pak ještě zdecimovala zavlečená epidemie chřipky. Od svých (jakkoliv krutých) základů oddělená marind-animská kultura pak postupně a nenávratně zanikala. Popsaný epilog z její historie je kromě dobrodružné fresky také mementem, že při kontaktu kulturně zcela odlišných světů neexistuje varianta ideálního řešení. Liší-li se kultury mezi sebou i v základních kategoriích, jako je dobro a zlo, principiální tabu čili prostě v tom, co nazýváme morálkou, je konflikt aktérů velmi pravděpodobný. Doplatil na to i William Dammköhler, kterého domorodci zabili roku 1909 při hledání zlata v jiné části Papuy–Nové Guineje.