Megalodon versus supernova

Katastrofa, která ukončila druhohory a s nimi existenci všech větších zvířat (přes 25 kg) i řady těch menších, je nejznámější z velké pětky hromadných vymírání. Nebyla sice nejhorší co do procenta vymřelých druhů, ale došlo k ní relativně nedávno, padli jí za oběť dinosauři a mediální pozornost rozhodně podněcuje i jeden z původců kataklyzmatu – asteroid. Uplatňují se však události kosmického původu při vymíráních běžně? A nemohou zahrnovat i daleko exotičtější jevy než „kameny padající z nebe“?

Kosmick é příči ny velkých vymírání působí velmi atraktivně. Nejen svou exotičností a dramatičností, ale také tím, že nabízejí jasného „pachatele“ namísto obtížněji uchopitelných a komplexních dějů, jako jsou změny podnebí nebo přirozená dynamika biosféry. Vedle dopadů asteroidů a komet je nutné sem počítat také blízké výbuchy supernov, záblesky záření gama, ale také třeba aktivaci galaktické černé díry nebo průchod sluneční soustavy hustým mezihvězdným mračnem, což jsou všechno fenomény, jež by mohly vážně poškodit biosféru, atmosféru či klima na naší planetě. Není proto divu, že se z původně vysmívané představy stalo téměř nové paradigma. Nenajdeme snad jediné větší vymírání, za kterým by v uplynulých dekádách někdo nehledal pohromu z vesmíru. Navzdory vynaloženému úsilí už se ale nikde jinde přímé spojení mezi vymíráním a nebeským zabijákem nepodařilo prokázat (naopak se ukazuje, že i na konci druhohor impaktu zdatně sekundoval vulkanismus). Je to vlastně překvapivé až podivné, uvážíme-li, že reálnost i ničivost mimozemských pohrom je docela dobře ověřená a že během geologického času lze podobné katastrofy statisticky vcelku opodstatněně očekávat.

Počátkem letošního roku vyšel článek, jehož autory jsou americký astronom a astrofyzik Adrian Melott a brazilští fyzikové Franciole Marinho a Laura Paulucci. Jeho autoři v něm argumentují, že vlna záření z nedaleké supernovy mohla stát za vymíráním, které sice nebylo nijak zvlášť masové, ale zato velmi nedávné – totiž za vyhubením části mořské megafauny koncem pliocénu na hranici třetihor a čtvrtohor před 2,6 milionu let. Tehdy došlo k vymizení 36 % rodů mořské megafauny především v pobřežních vodách, což zahrnovalo kosticové kytovce, ale zřejmě i obří dravé druhy vorvaňů, mořské želvy, ptáky a také žraloky včetně gigantického „megalodona“ [Carcharocles megalodon či Otodus (Megaselachus) megalodon]. Došlo ale i k lokálnímu vymírání mlžů a sirén v Atlantiku.

Pozůstatky supernovy 0509-67,5 ve Velkém Magellanově mračnu, jež je od nás vzdáleno přibližně 168 000 světelných let. Výbuch této supernovy mohli pozorovatelé na Zemi (na jižní polokouli) sledovat zhruba před 400 lety. Vzhledem k velké vzdálenosti však nebyla patrná pouhým okem.Snímek NASA, ESA, Hubble Heritage Team (STScI/AURA)

V našem kosmickém okolí (do 160 světelných let daleko) došlo v uplynulých 8 milionech let k několika výbuchům supernov, jak dokládá výskyt některých typických izotopů (zejména železa ⁶⁰Fe) v mořských sedimentech. Již ty starší rozfoukly tzv. lokální bublinu, což je oblast řidšího mezihvězdného média o rozsahu asi 300 světelných let zahrnující Slunce i blízké hvězdy. Autory ale zaujala nejmladší z těchto událostí, datovaná (zhruba) na konec pliocénu. Nejpravděpodobněji šlo o supernovu typu IIp, tedy zánik staré masivní hvězdy. Pokud by k takové explozi došlo ve vzdálenosti kolem 50 parseků (160 světelných let), neměla by ohrozit Zemi elektromagnetickým zářením (např. gama, rentgenovým či ultrafialovým), které by k nám dolehlo jen slabě a krátkodobě. Je jistě možné, že supernova planoucí na nočním nebi by ovlivnila některé noční živočichy svým viditelným světlem. Ale vzhledem k tomu, že by událost trvala jen asi měsíc, sotva by nějaký druh vyhubila.