100 let mezi astronomií a právem

Před sto lety, 28. července 1919, byla v Bruselu založena Mezinárodní astronomická unie (IAU). O dva dny dříve se v pražském domě U Slunce narodil Luboš Perek. Jeho pradědeček, dědeček i otec byli právníci, kariéra benjamínka rodu se zdála být předurčena. Kdo mohl tušit, že mu učaruje astronomie a jednou se stane generálním sekretářem IAU? Právo se však svých dědičných nároků nevzdalo, a nakonec slavilo úspěch: Luboš Perek stál u zrodu mezinárodních dohod týkajících se využití kosmického prostoru.

„Rodiče mne zapsali na Jiráskovo gymnázium v Resslově ulici. Čekalo mne osm let latiny a češtiny, čtyři roky řečtiny a němčiny. Trocha chemie, fyzika jen okrajově. Jsem za toto vzdělání vděčný, navazuji na něj celý život,“ říká dnes.

Už na gymnáziu se ale jeho osud začal stáčet jiným, nečekaným směrem. „V dědečkově knihovně jsem našel knihu Gustava Grusse Z říše hvězd, která představovala astronomii 19. století. Nebyl jsem nějak zamilovaný do matematiky, ale připadala mi vždy jednoduchá, takže pro mne nebyl problém tu knihu prostudovat.“ Zeměpis ho učil jistý profesor Dorazil, který nad rámec výuky pořádal setkání s žáky septimy a oktávy, jimž dával různé úkoly. „Mně dal za úkol připravit referát o teorii relativity. Našel jsem si literaturu a pohovořil o tématu jako někdo, kdo relativitu sice nestudoval do detailu, ale ví, o co se jedná. Skutečně mne to začalo zajímat. Dědeček i otec měli pochopení a nechali mne, abych si životní směr vybral sám, takže jsem se rozhodl, že na práva nepůjdu.“

Místo toho se Luboš Perek v roce 1937 přihlásil na Přírodovědeckou fakultu UK ke studiu matematiky a deskriptivní geometrie. Když Němci v listopadu 1939 uzavřeli české vysoké školy, měl už za sebou první státnici. Druhou si udělal hned v roce 1945, protože v mezičase na elektrotechnické průmyslovce a jako nuceně nasazený v pražské vývojové kanceláři Junkersu studoval matematiku a fyziku. O rok později přijal nabídku Josefa Mikuláše Mohra a nastoupil jako odborný asistent na katedře astronomie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Doc. RNDr. Luboš Perek, DrSc., dr. h. c., (* 26. 7. 1919) je doyenem Učené společnosti České republiky, na jejíž setkání stále dochází. Celý život se řídí krédem: fortiter in re, suaviter in modo (rázně ve věci, vlídně ve způsobu).Snímek Jana Žďárská, Fyzikální ústav AV ČR

Astronom a organizátor

Tak začala pestrá kariéra astronoma, organizátora, vědeckého diplomata a manažera – i když se tak tehdy jeho práci u nás neříkalo. Zabýval se statistickým výzkumem prostorových rychlostí hvězd spektrální třídy G a galaktickou dynamikou, konstruoval nový model rozložení hmoty v naší galaxii. Už za války počítal pohyby planetárních mlhovin, na konci padesátých let je díky stipendiu Mezinárodní astronomické unie dokumentoval na observatořích Tonantzintla v Mexiku a na Mt. Wilson a Mt. Palomar v Kalifornii. Několik nových objevil a se svým aspirantem Lubošem Kohoutkem v roce 1967 publikoval Katalog galaktických planetárních mlhovin, nejcitovanější dílo československé astronomie.

Čeští astronomové díky němu získali dva teleskopy. V roce 1954 uvedl v Brně do provozu reflektor s primárním zrcadlem o průměru 60 cm, v roce 1967 následoval dvoumetr v Ondřejově – ve své době sedmý největší dalekohled světa, který od roku 2012 nese Perkovo jméno.

Zatímco ondřejovský dalekohled dodala firma Carl Zeiss, brněnský teleskop vznikal z velké části svépomocí. Jeho vzorem byl Zundermanův teleskop v nizozemském Leidenu, kde Perek na přelomu let 1948–1949 působil. „Ředitel leidenské observatoře, slavný Jan Hendrik Oort, pro mne nechal udělat kopie výkresů, které jsme potom překreslovali z 50 na 60 cm,“ vzpomíná Luboš Perek. S kolegy upravili konstrukci dalekohledu pro zeměpisnou šířku Brna, zrcadlo vybrousil Vilém Gajdušek z Ostravy. Teleskop by nevznikl, nebýt amatérských astronomů, členů brněnské pobočky České astronomické společnosti, kteří pracovali v Královopolské a v První brněnské strojírně. „Dal jsem jim výkresy odlitků, oni si udělali dřevěné modely, do nichž odlévali jednotlivé díly. Bez fabriky by to nebylo možné. Vrchní konec musel být z hliníku, protože byl na velké páce a nesměl být moc těžký, aby těžiště nebylo příliš vepředu. V dílnách nám opracovali velký hliníkový kotouč, který jsme potom s mechanikem Karlem Novotným kutáleli po ulici na fakultu.“

Všechno přitom mohlo být jinak. „Nevěděl jsem, že během mého studijního pobytu na observatoři v Leidenu dostal prof. Mohr z Prahy pokyn, aby mne z fakulty propustil. Mnohem později jsem se dozvěděl, že ten dokument nikdy neopustil pracovnu prof. Mohra. Za tento čin občanské statečnosti jsem mu vděčný,“ řekl Perek ve svém projevu při udělení čestného doktorátu Masarykovou univerzitou v roce 1999.

Manažer a diplomat

V roce 1956 Perek přešel do Astronomického ústavu ČSAV, pro který začal organizovat budování ondřejovského dalekohledu, a v rámci možností se snažil udržovat mezinárodní styky; mimo jiné se mu podařilo vyjet na výše zmíněná pozorování do Mexika a Kalifornie.

Ředitel ústavu Bohumil Šternberk, v té době viceprezident Mezinárodní astronomické unie, Perka doporučil jako vhodného kandidáta do sekretariátu IAU. V roce 1964 tedy Perek nastoupil nejprve do funkce asistenta generálního sekretáře a v roce 1967 se sám stal na tři roky generálním sekretářem. „Do roku 1973 jsem ještě zůstal poradním členem výkonného výboru, aby tam byla kontinuita. V IAU jsem tak strávil devět let,“ vzpomíná.

V roce 1968 Perek vystřídal Šternberka na pozici ředitele Astronomického ústavu ČSAV, po srpnové invazi však byl odvolán a do roku 1975 byl pouze pověřen řízením. „Stejná práce, ale bez ředitelského platu,“ komentuje to lakonicky. „Chtěl jsem z té funkce odejít, ale nechtěl jsem, aby to bylo přes kriminál. A pak se naskytla příležitost odejít do New Yorku dělat šéfa oddělení sekretariátu OSN pro mírové využití kosmického prostoru. Rozmýšlel jsem se asi pět minut,“ řekl mi před několika lety v rozhovoru pro časopis TÝDEN. Emigrovat nechtěl, především kvůli matce a rodině své ženy. „Nechtěl jsem odjet definitivně, ale potřeboval jsem vydechnout. Nebo se spíš nadechnout.“

V New Yorku zůstal pět let, pak ho režim povolal zpět, několik let nemohl cestovat. „Velvyslanec mi vynadal, že podporuju špionáž proti Československu, protože jsme se zabývali mimo jiné dálkovým průzkumem Země, a to přece není nic jiného než špionáž,“ vzpomíná dnes. Přesto v letech 1980 až 1982 zastával funkci prezidenta Mezinárodní astronautické federace (IAF). Jako delegát na zasedáních výborů OSN zastupoval Československo a poté Českou republiku znovu v devadesátých letech.

Asi 70 % evidovaného kosmického „smetí“ obíhá Zemi na nízké oběžné dráze (do 2000 km). K lednu 2019 se uskutečnilo asi 5450 startů raket, které vynesly asi 8950 satelitů, z toho 5000 je stále na oběžné dráze (1950 stále funkčních). Více než 500 se jich rozpadlo. Odhady hovoří o 34 000 kusech odpadu větších než 10 cm, počet menších jde do milionů. I centimetrový fragment přitom může zničit satelit nebo prorazit plášť ISS.Ilustrace ESA

Kosmické právo

V OSN se Luboš Perek zabýval řadou témat, v nichž se potkávají vědecká fakta se zájmy jednotlivých zemí, politikou a mezinárodním právem. Definice kosmického prostoru například souvisí s otázkou státní suverenity.

V roce 1976 se rovníkové země pokusily uplatnit nárok na část geostacionární dráhy probíhající nad jejich územím. Chtěly za její využívání vybírat poplatky. Debata na tototéma trvala přes dvě desetiletí. Perek musel zkombinovat vědeckou argumentaci s šikovně volenými formulacemi, které v klíčovém okamžiku nevzbudily podezření zainteresovaných zemí, aby prosadil dokument, podle kterého je geostacionární dráha součástí kosmického prostoru a žádný stát si na její část nemůže dělat nárok.

Jak se dokázal na tak tenkém ledě pohybovat? „Asi ty právnické geny,“ usmívá se. „Právníci uvažují logicky, stejně jako přírodovědci. Ale vyjadřují se slovy, kdežto ve vědě používáme matematický zápis. Proto si právníci a vědci někdy nerozumějí. Právník otevře knihu a čte, dokud nenarazí na první rovnici. Tam přestane. Matematik si naopak najde první rovnici a text nad ní ignoruje. Za ty roky jsem se naučil možným nedorozuměním předcházet.“

Luboš Perek byl první, kdo na půdu OSN přinesl téma kosmického „smetí“. „První se tím zabývali právníci. Ti mají ve zvyku se u každé novinky ptát na možné důsledky. Astronomové problém zpočátku ignorovali, protože smetí bylo málo. Létá-li jedna moucha nad Brnem a druhá nad Prahou, těžko se srazí. Ale právníci o tom už diskutovali. Zmínky se objevovaly v právnické literatuře, kterou žádný astronom nečte.“

Odpadu ale postupně přibývalo. Když Perek narazil na dvě práce astrofyzika Dona Keslera z NASA o počtu neaktivních objektů na oběžných drahách kolem Země, sešel se s ním a usoudil, že je na čase informovat OSN. V roce 1979 napsal krátké sdělení pro příslušný výbor, o patnáct let později se tím Spojené národy začaly konečně vážněji zabývat.

Jenomže OSN je v posledních letech poněkud bezzubá, jak Luboš Perek s náznakem zklamání připomíná. Právně závazné smlouvy o kosmickém prostoru přestala přijímat v roce 1979, od té doby vydává pouze směrnice. Ty sice říkají, co by se mělo dělat, ale nejsou závazné a často jsou v rozporu s dříve přijatými smlouvami.

„Je to jako cedulka v tramvaji říkající, aby si lidé dali pozor na kapesní zloděje. Je dobře, že lidi varuje, ale když někdo sáhne druhému do kapsy, nebude trestán podle nějaké cedulky, ale podle zákona. Směrnice například říkají, že by se měl najít způsob, jak z oběžné dráhy odstraňovat neaktivní objekty. Ale mezinárodní dohoda to zakazuje! Objekt, který je vypuštěn do prostoru, je majetkem svého vlastníka jak na oběžné dráze, tak po návratu na Zemi. Takže ho nemůžete jen tak odstranit, musíte si vyžádat souhlas majitele. A to často není reálné.“ Platné smlouvy přitom nikdo otevírat a měnit nechce, protože panuje obava, že by se už lidstvo, zbavené tlaku studené války, na nových smlouvách nedomluvilo.

„Směrnic můžete napsat stovky, ale je to úplně k ničemu. Za této situace jsem si řekl, že už u toho být nemusím.“